Emirial

36. kapitola - Skutečně konec?

 „To je celkem výstižné." V sále bylo rušno doléhal k nám smích a jásot. „Víš chtěl jsem ti říct ještě něco." Podíval se mi do očí a já cítila, že v nich je něha a láska. „Chtěl jsem ti říct, že ať se stane cokoliv ochráním tě a nedovolím abys zemřela." Dala jsem mu ruku na tvář a on na ní dal tu svou. „Já vím, jsi můj hrdina v kápi." Usmála jsem se. „Ris myslím to vážně nic a nikdo mi tě nevezme je mi jedno co říká nějaká kletba nedovolím, abys zemřela." Pluvil neústupně a tak odhodlaně. V ten jediný okamžik jsem si uvědomila, že vlastě úplně zemřít nechci, ale už bylo pozdě. „Já vím, ale tomuhle nezabráníš. Už je příliš pozdě za pět minut všichni vyjdou do zahrady a budou zaujatě pozorovat, jak hvězda stoupá a vrací se na své místo na obloze a já mezitím zemřu. Je to tak psáno a to nezměníš, ale vím, že kdybys mohl obrátit celý svět, proto abys mě zachránil uděláš to."

„Přesně tak. Ris, miluji tě a to se nedá změnit ať bych se snažil sebevíc." Mou odpovědí byl pouze polibek, políbila jsem ho a užila si to dost dlouho na to, abych zapomněla, že už mi zbývá jen pár minut života. Když jsme se odtáhli lidé se začali hrnout ven. Před nimi šel Nycer a hvězda. Mířili k altánku. Bylo to logické, bylo to nejhezčí místo v zahradách. „A je to tady." Pronesla jsem s pohledem upřeným na Thermii. Pak jsem se otočila na Riwena a zahlédla jsem v jeho oku slzu, ale i odhodlání. Takový byl poprvé, nikdy jsem v jeho očích neviděla strach a teď tam byl, sice jen na malý okamžik, ale byl tam. „Riwene neboj se aspoň jeden z nás musí být silný potřebuji, abys byl silný. Slib mi to."

Mlčel a jen na mě koukal. „No tak Riwe, slib mi to." Semknul čelist a podíval se do země. „Riwene." Zvedla jsem mu bradu a donutila ho, aby se na mě podíval. „Prosím." Naléhala jsem. Vydechnul. „Slibuji." Objala jsem ho a on mě. Jediné co mě opravdu mrzelo bylo, že jsem nenašla Burentha Kinlowena a nezjistila víc o své matce, když se na to podívám, vlastně jsem svůj poslední rok promarnila zbytečně.

„Vážení. Přišel čas. Dnes se další z mnoha hvězd vrátí zpět na oblohu mezi své sestry. Jen bych rád řekl, že tahle hvězda je mnohem víc, je to posel naděje a dalších mnoha let prožitých v míru a je to ta nejkrásnější a nejlepší hvězda. Jako první modrá hvězda má také jméno. Chci, aby jste jí všichni říkali Sirius." V tom se ozvalo sborové. „Ať žije Sirius!" Stáli jsme daleko od všech lidí. Riwen mě chytil za ruku a pevně mě držel. „My to zvládneme. Ať se stane cokoliv pokusím se tě zachránit." Jen jsem přikývla a na tváři se mi objevili slzy. Thermi mi přistála na rameni a já jí pohladila, pak jsem se sklonila ještě ke Stissarovi a i jeho jsem pohladila. „Miluji vás. Vyřiď to i bratrům, jsou úžasní." „Vyřídíš jim to sama." Pevně mě ještě jednou objal a pak jsme se oba podívali k altánku. Hvězda už začínala stoupat.

Čím blíž k obloze byla tím větší strach jsem měla. Pak to, ale bylo jako by lehčí byla jsem šťastnější, ale když se Sirius dotkla oblohy a objevil se obrovský záblesk projel mnou chlad a bylo to, jako by se mi ostrý střep zabodl do hrudi. Cítila jsem jak moje magie odchází. Pomalu jsem začala padat. Riwen mě, ale chytil a opatrně mě položil na zem. Poslední co jsem cítila byl chlad bolest a teplý polibek na rty. Pak se ozvala jen slova. „Tvoje oči! Ris ne! Miluji tě!" „Taky tě miluji." Pak už nastala jen nepropustná tma...

Riwen

Když jsem jí zahlédl myslel jsem, že jen sním. Teď mi tu umírá v náruči a já s tím nemůžu nic udělat tohle není fér. „Život nebývá fér bratře, ale tohle opravdu není spravedlivé." Magnus mi položil ruku na rameno a já jen hleděl na bezvládné tělo té, kterou miluji celým svým srdcem. Před tím než zemřela měla v očích hvězdnou mlhovinu vypadalo to nádherně, ale i děsivě. „Čím si to zasloužila ty jedna prokletá hvězdo!" Zakřičel jsem a lidé co stáli u altánku se k nám seběhli. „Urazil hvězdu!" křikl sir Tripol a vojáci se mě okamžitě ujali. Nebránil jsem se neměl jsem už co ztratit.

Třetí osoba

Riwena zavřeli do vězení a nechali ho tam aby vychladl, král neměl v úmyslu ho popravit. Jen ho musel na nějakou dobu uklidit. Lidé hleděli na tělo Akaris. Nikdo nechápal co se stalo, tedy až na sira Tripola. Ten přesně věděl o co jde. Magnus rozehnal lidi a pokusil se Konella trochu probrat z opilosti. Když se mu to trochu povedlo vzali jí za zdi, byl tam hřbitov s krásnou kaplí tam jí položili a chtěli odejít, ale Konell i když byl opilý, ucítil něco zvláštního. „Magnusi?" Pronesl a jeho bratr se otočil. „Co je?" Došel k jejímu tělu a pomocí magie jí prohlédl. „Ona není mrtvá. Tedy svým způsobem ano, ale žije je v nějakém magickém mezi spánku. Nebo jsem prostě jen unavený." Konell si tím nebyl jistý. Magnus jí zkontroloval také a ucítil její myšlenky. „Máš pravdu, ale jak jí probudíme?" Konell sklonil pohled. „Neprobudíme. Musí to chtít sama." Zněla jeho odpověď.

Musíme to říct Riwenovi. „Neměli by jsme mu dávat plané naděje." Pronesl k němu Konell. No a tak to zatajili, když král Riwena pustil Riwen tam chodil, každý den přišel na to sám. Doufal, že se probudí hledal všechny možná kouzla, kterýma by jí vzbudil, ale nic nezabíralo. Nejzvláštnější na tom všem bylo, že si nikdo z nich nevšiml Thermie, která se nerozpadla v hvězdný prach, jak by se to mělo stát, když mág zemře. Zmenšila se a uvízla v Akarisině dlani, ale byla ve stejném magickém spánku jako ona.

Co se tedy stalo potom? Jak tenhle příběh končí? Může vůbec takhle nějaký příběh skončit? Ano může, ale ten náš tady teprve začal, bohužel pokračování bude až v další knize pokud o ní budete mít zájem.

No a to je konec. Akaris zemřela. Co bude teď je skutečně uvězněná v nějakém spánku, nebo si jen nechtějí kluci přiznat, že zemřela? To je otázka za všechny prachy a nebo do další knihy. Mám na vás, ale jinou otázku. Chcete hned další pokračování nebo jste ochotní si teď přečíst, před tím odhlasovaný příběh také o zlodějce nebo vám sem mám přidat druhý díl? Není ještě dopsaný takže s vydáváním to bude na delší lokte a také mi s tím bude muset pomoct moje ostřílená parta. Takže uvidím jak se rozhodnete. 

Zatím napřečtenou!