Emirial

4. kapitola - podivné setkání

 „Byl jsem podobně jako ty, dost nerozhodný a měl jsem hrozný strach z toho všeho co se má dít. Nejen ten ceremoniál, ale pak zasvědcení do cechu zlodějů a přijmutí zbroje. Je to velká událost, ale nemusíš se bát, zvládl jsem to i já, ten který se ti schovával za zády, když mě honil Ridicus, aby mě potrestal za rozbitou drahou vážu ze zámoří. Ty to zvládneš jsi nebojácná Akaris Halenwille." Pronesl a objal mě kolem ramen. Bylo to gesto přátelství, ale vždy z něj bylo cítit mnohem víc, ale mezi zloději platilo pravidlo. Nikdy si nezačínej se zlodějem, protože ti pak může ukrást úplně vše. Proto jsem se tímhle "pravidlem" Rozšířeným mezi zloději řídila, a stejně tak i Grimm.

„Děkuji za rozmluvu, alespoň jsi mi pomohl trochu si ujasnit myšlenky." Grimm nasadil svůj svůdný leč zlomyslný úsměv a řekl. „Někdo ti přece musí říct co dělat se životem, abys neskončila v nějaké díře." Zašklebil se při svých slovech a já mu to stejným způsobem oplatila.

Po návratu do srdce doupěte jsem měla neblahé tušení, že se na den mých narozenin něco chystá. Zloději mě nejbližší se na mě podivně usmívali pokaždé, když jsem vstoupila do místnosti. „Když jsem byla malá milovala jsem oslavy v doupěti, ale jako starší jsem už jen viděla opilé zloděje ležící na zemi a vůni alkoholu po celém doupěti. Myslela jsem, že už je to přejde, když mi má být osmnáct, ale ono ne. Vždycky se to přede mnou snažili utajit, ale většinou se jim to nepovedlo, jak měli v plánu, byla jsem zlodějka a na většinu věcí jsem si tak uměla přijít, a jistými způsoby to zjistit. Třeba jsem jako malá vyměnila informace za lízatko s dcerou kuchařky,  ta mi ochotně převyprávěla celý jejich plán, teď mi stačilo jen pozorovat a používat své smysly, ale neměla jsem to za potřebí, jen ať si tu oslavu udělají já na ní stejně budu jen dvě hodiny a pak se vytratím na střechu doupěte, kde celý ten rozruch u fontány uprostřed doupěte sleduji z povzdálí.

Dnes odpoledne se měla uskutečnit ta mise, celá moje zlodějská sebranka byla připravena. Vydali jsme se do města a vylezli na dům v přístavu ze , kterého byl nejlepší výhled. Grimm si samozřejmě našel ještě lepší, a to na kladkostroji, který zvedal těžké bedny z lodí. Otočila jsem se na své přátele a znovu jim zopakovala věc, kterou opakuji pokaždé. „Pokud ukážu zavřenou pěst znamená to, že se mise ruší jasné? Všichni se stáhnete a vrátíte do doupěte." Oni přikývli a šli se rozmístit na předem daná místa. Bohužel jsme zjistili, že si najal několik stráží, aby jeho velmi cenný náklad hlídali a tak nebylo dobré to riskovat. Když jsem se podívala pozorněji došlo mi, že to jsou jen muži z města oblečení v uniformách královské stráže. Neměli potřebné vybavení na to, aby to byli skutečné stráže a navíc jsem poznala mladého syna kováře, u kterého jsem si nespočetně krát nechávala brousit meč.

Ostatní vyčkávali na moje znamení k začátku akce. Trochu je zarazilo, že jsem tak dlouho čekala, ale chtěla jsem si být jistá, že to nejsou skutečné stráže. Grimm zatím dával na ty opravdové pozor ze shora. Lišaj a Abra odstranili dva strážce nejblíže u mě a já tak mohla použít svojí moc na to, abych zničila jeho náklad. Proplížila jsem se za bedny a zrak mi spočinul na té největší a nejlépe zabezpečené. Mě však stačilo pouhých deset sekund k tomu, abych zámek, který na ní byl otevřela šperháky. Pomocí magie jsem k šatům uložila plamínek a nechala ho, aby vzplanul až bude loď vyplouvat z přístavu. Bylo mi líto zničit tak krásné oděvy, ale Erik si to zasloužil. Pak jsem se chtěla vytratit, ale někdo mě stáhnul do stínu domu. Byl to někdo v assasinském obleku. Pod krk mi přiložil dýku a sykl na mě. „Proč sabotuješ tenhle náklad, to byl můj úkol. Nemotej se do věcí do kterých ti nic není zloději." Pak mi strhnul kápi, a když zjistil, že jsem dívka zmlkl a jen na mě zíral. Jaké bylo moje tajemství toho, že mě nikdy nikdo neodhalil a nehledal?

Stačil jeden dotek a zapomněl na celé setkání se mnou. Jenže jsem zaváhala, protože zašeptal. „Akaris?!" K mému překvapení věděl jak se jmenuji. Nepamatovala jsem si, že bych se kdy s nějakým assasinem setkala. Tomuhle jsem ani neviděla do tváře jen jsem cítila jeho zkoumavý pohled. Uslyšela jsem přibližující se kroky a využila jsem jeho zaražení a vysmekla se mu. Ztratila jsem se v lese a vrátila se do doupěte. Jakmile jsem vkročila mezi zdi pevnosti došlo mi, že nevím jestli jsem mu vymazala paměť. V ten moment jsem se zastavila na místě a snažila si vzpomenout na celé setkání. Jenže, ouha, nešlo to, nevěděla jsem co přesně jsem udělala nebo neudělala.

Nechala jsem to být a rozhodla se jít podat hlášení, Ridicusovi. Otevřela jsem dveře jeho pracovny a uviděla jak tam stojí Abra i Lišaj. S pozvednutým obočím jsem se na ty tři podívala. „O co jde? Přišla jsem nevhod?" Chtěla jsem se otočit a odejít, ale Ridicus mě zastavil slovy. „Ne, Abra s Lišajem už stejně jdou..." Skoro nepostřehnutelně na ně mykl hlavou a oni mu začali přikyvovat, že už musí jít, že mají nějakou práci. Pousmála jsem se, protože jsem si byla jistá, že vím co řešili. Došla jsem k jeho stolu a podala mu hlášení. Náklad oděvů zničen, žádný zloděj ani nikdo jiný smrtelně či jinak zraněn a všichni se vrátili do doupěte." Odříkala jsem hlášení jako vždy a pak jsem na něj upřela pohled. „Vypadáš unaveně. Děje se něco?" Přešel ke křeslu u krbu a posadil se do něj. „Nedaří se mi uzavřít spojenectví se severní skupinou zlodějů." Pronesl a promnul si čelo. 

 „Co chtějí železné spáry, za uzavření spojenectví?" Zajímala jsem se, abych mu mohla v případě nutnosti pomoct. „ Nějaký velmi vzácný a cenný šperk, jinak na spojenectví nepřistoupí. Jenže my tu nemáme nic tak vzácného. Neříkám naše cennosti jsou vzácné, ale oni je nechtějí, nabídl jsem jim i modrý diamant z čelenky královny severu a taky o něj nestáli. Kladou si nesplnitelné podmínky." To jsem mohla tušit spárovští si myslí, že jsou nejlepší, jenže oni nejsou v centru dění. My jsme v Měsíčním království zatím co oni jsou někde nahoře. Jejich velitel Gripper Warzlim neboli Hadonoš je namyšlený mrzutý a zahořklý muž, který uzavírá spojenectví, která jsou výhodné pouze pro něj. Jenže nám by se to spojenectví s nimi opravdu moc hodilo většina lidí, které lovíme, stopujeme nebo je chceme najít, utíkají na sever a to je území železných spárů. 

No tak dobře, nejspíš nebudu mít moc času příští týden, proto jsem se rozhodla vám sem hodit ještě jednu kapitolu, aby jste měli co číst. Nic neslibuji, ale je možné, že ve středu také něco vydám. No sami  uvidíte. Nemusíte se bát, že by to tak bylo pořád, ale teď mě čekají přijímačky a maturita, tak musím knihy na chvíli odložit. Takže snad mi to odpustíte. :D

Napřečtenou!