Emirial

7. kapitola - Jelen a Grimm

Dnes byl den mé oslavy a zítra ceremoniál dospělosti. Bylo to strašně rychle za sebou. Vzpomněla jsem si na to co jsem slíbila Abře a chtěla se ho zeptat, jenže jsme oba promluvili najednou. „Nech..." „Napadlo." Oba jsme se zarazili a začali se smát. ,,Nechceš jít semnou na mojí narozeninovou oslavu?" Zeptala jsem se. On si viditelně oddechl. „Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samé. Moc rád, ale nečekej, že tam budu celou dobu pravděpodobně se někam vypařím." Mávla jsem nad tím rukou. „Vypaříme se někam spolu." To ho rozesmálo a na tváři se mu zase objevil jeho velmi vzácný úsměv.

„Tak domluveno." Pak jsme se každý vydali jinam, on šel dál po mýtině zatímco já se vrátila do doupěte. Dostala jsem hlad a tak jsem proklouzla do kuchyně. Mohla jsem si vybrat na co jsem měla chuť a tak jsem sáhla po Medovém chlebu a hrnku mléka. „ Bude ti to stačit?" Zeptala se starostlivě Abra, která se objevila vedle mě. „Neboj se, až budu mít hlad najdu si něco k snědku." Odbyla jsem jí. „Dobře, až to sníš, tak půjdeme do města a ty si vybereš nějaké hezké šaty na svou oslavu, kterou před tebou nemá cenu tajit." Rychle jsem se na ní otočila až mléko, které jsem měla v ruce vyšplouchlo na podlahu. Kdyby Abra neodskočila bylo by na její černé kazajce. „Ani náhodou, do šatů mě nedostaneš ani za truhlu diamantů." řekla jsem naštvaně a vydala se ven na lavici. „ No tak, víš jak by ti šaty slušeli? Aspoň jednou můžeš vypadat jako dáma a ne jako zbojník." Následovala mě ven a posadila se přede mě na lavici. „ Jako zlodějka." Opravila jsem jí a sledovala, jak se zatváří, nesnášela, když jsem jí skákala do řeči a opravovala jí. Nasadila naštvaný výraz já se na ní ještě provokativně zašklebila.

„ No tak si aspoň můžeš vybrat nějakou sukni nebo novou kazajku." Věděla jsem o co jí šlo, chtěla mě vytáhnout pryč z pevnosti, aby tu mohli připravit oslavu, ale mě se nikam nechtělo. „Ne, a už jsem řekla." Tím jsem skončila naše dohadování o koupi šatů. „A co by jsi tedy chtěla dnes dělat?" Zkusila to jinak. „To jsem ti řekla už, když jsi mě tahala z postele. Celý jeden den spát bez otravovaní tebe nebo toho pitomce co se zamnou plíží." Vycítila jsem Lišajovu přítomnost hned, jak vystoupil ze dveří. „ No dovol, já nejsem žádný pitomec." Bránil se a postavil se vedle nás. „Dobře, tak jsi blbeček." Přidala se Abra. Velmi rády jsme našeho bratříčka popichovali. „Nebuďte na mě tak zlé a radši si pojďte vyjet do lesa na lov." Zajiskřilo mi v očích, to byla přesně ta aktivita, kterou jsem dnes chtěla dělat. „To je skvělý nápad." Postavila jsem se a upřela jsem spolu s Lišajem pohled na Abru. Ta k nám zvedla pohled a chvilku na nás jen mlčky koukala. „Dobře jdu s vámi." řekla s kapkou zklamání v hlase, doufala, že bude dnešní den trávit po obchodech ve městě, ale zase jí to nevyšlo."

Projížděli jsme se po lese, jak nejtišeji jsme uměli. Zatím jsme potkali jen pár veverek, ježka a jezevce. „Koukej." řekla najednou Thermi a já se zastavila. Mezi stromy si vykračoval jelen s krásným parožím. Pozorovala jsem jeho ladnou a vznešenou chůzi s nataženým lukem, ale neměla jsem to srdce pustit šíp. Abra s Lišajem si všimli, že jsem se zastavila a vrátili se ke mně. Jakmile jelen slyšel kopyta koní mých sourozenců utekl. Sklonila jsem luk a vrátila šíp do toulce. „Co jsi tam viděla?" Zeptal se Lišaj a zahleděl se stejným směrem jako já. „Nemusíš nám to říkat. Zase jsi viděla toho jelena a nebyla si schopná ho zabít. To mi řekni, jak můžeš být tak dobrá zlodějka a zabiják, když nedokážeš zabít obyčejného jelena?" Pronesla s kroucením hlavou Abra. Já jen mykla rameny a obrátila koně zpět k pevnosti. „Měli by jsme se vrátit, začíná se stmívat." Poznamenala jsem a vyrazila k pevnosti. V lese jsme strávili celý den. Oběd jsme si totiž zbalili s sebou. Thermia za mnou utíkala stejně, jako za lišajem běžel jeho šedý strážce Azarel. To naopak Abra, měla Kisrima na rameni, aby šetřila jeho malé nožky.

Jen co jsme vjeli do pevnosti ucítila jsem závan všudy přítomného alkoholu a černého vína. Oslava se konala u hlavní fontány a já se chtěla otočit a odjet dřív než si mě někdo všimne, ale Abra s Lišajem mi zastoupili cestu. „Nikam sestřičko ty teď budeš slavit, kde máš ten svůj doprovod? Doufám, že jsi mu to řekla." Zamračila se na mě, protože si myslela, že jsem se nezmínila a v tu chvíli se za mými zády ozval Grimmův hlas. „Řekla mi to, neboj se Abro." Všichni jsme se jeho směrem podívali. Seskočila jsem z Ikara a usmála se na něj. „Své sliby plním." řekl a mrknul na mě. To mělo znamenat, že se moc dlouho nezdrží a brzy zmizí. Nepatrně jsem kývla a předala otěže Lišajovi, který odváděl koně do stáje. „ Tak pojďte!" křikla Abra od brány na hlavní nádvoří, pevnosti a já jen protočila oči, tak aby to viděl jen Grimm.

 „Nápodobně." Zašeptal, když se naklonil k mému uchu. Pak jsme vstoupili na nádvoří a sborově se ozvalo. „Vše nejlepší Akaris!" Zloději milovali alkohol a tanec a tak si nenechali ujít žádnou příležitost, kde se jedna nebo obě tyto činnosti objevili. I když bylo i pár vyjímek , kteří se alkoholu a tanci vyhýbali obloukem. Například já a Grimm. Nějakou dobu jsme tam s Grimem chodili, všichni mi přáli a já se na něj jen usmívala a kývala. Byli moje rodina, ale stačila mi chvilka na to, aby mi začali lézt na nervy a hlavně jsem měla dost těch opilých. Za nedlouho se objevil Lišaj, který se motal až se skácel vedle nás na zem. Vyprskla jsem smíchy a Grimm mě napodobil. Abra se ztratila někde v davu a tančila. „Co to vyvádíš?" Zeptala jsem se Lišaje, když zůstal ležet na zemi na zádech a usmíval se jak měsíček na hnoji. „ Líbí se mi tu Akaris, mám krásný výhled na ty tšpytky na obloze." Zase jsme se začali smát. Když byl Lišaj opilí nezvládal úplně mluvit a slovo tšpytky bylo opravdu vtipné.

O něco později jsme ho posadili na lavici ke stolu, aby na něj někdo nešlápnul a vytratili jsme se na střechu pevnosti nad nádvořím. „Tady je větší klid." Pronesl Grimm aniž by spustil oči z oslavy pod námi. Jeho oči měli krásný šedo modrý nádech vždycky mě jejich barva fascinovala. K tomu měl ještě světlé až skoro bílé vlasy. Působil až andělským dojmem. Ovšem díky jeho havranovi spíše působil jako anděl smrti. „To ano, je tu minimum opilých lidí a příjemný čerstvý vzduch." Grimm stále nepřítomně hleděl na lidi pod námi a přikývl. „To je pravda, nemám rád oslavy plesy a jiné společenské události, vlastně nemám rád žádné události, kde je moc lidí." Zvedl pohled k obloze jako by na ní něco hledal. Modré souhvězdí hvězdonošů zářilo dnes v noci opravdu jasně. „Já se také ráda držím mimo lidi." podotkla jsem, aby nezapomněl, že sedím vedle něj. „Mimochodem, ještě jednou děkuji za ten náramek." Usmála jsem se a podívala se na náramek z kůže na své ruce. „ Však jsem říkal, že to byla maličkost, zaplést ho mi trvalo chvilku a chtěl jsem ti aspoň něco dát, co nebude kradené." Uchechtl se. Jeho černý havran mu seděl na rameni a podobně jako on koukal někam do neznáma. „Na co myslíš?" Při mých slovech sebou cukl, jako by byl zahloubaný do spousty myšlenek. „Hmm...?" Konečně se na mě podíval a v očích se mu zaleskly slzy. „ Ptala jsem se nad čím přemýšlíš." On kývl jakože slyšel a oddechl si, jako by mu to co řekne činilo potíže. 

Ahojky! 

Tak jo mám několik informací tou první chci upozornit na to, že jsem po upozornění malinko poupravila první a čtvrtou kapitolu. Nemusíte se bát. Pokud si to nepřečtete příběh vám to nijak rapidně nezmění. Ve zkratce Akaris není tak dokonalá jak jsem jí popsala na poprvé po bližším prozkoumání mi došlo a musela jsem souhlasit s jednou čtenářkou, že Akaris působila až moc dokonale. Každopádně Snad vám tahle malá změna nebude úplně vadit myslí, že teď příběh nepůsobí tak nereálně.  

Teď k této části. Máme tu Akarisino setkání s jelenem a dohadování s Abrou. Hlavní tu, ale je Grimm. Milý zloděj, který se zdá jako velmi citlivý  a zmlklý kluk. Co si o něm myslíte? Jaký se vám zdá? Zajímá mě váš názor a vaše komentáře. Moc mi pomáhají a velmi ráda je čtu. :D

Napřečtenou!