Emirial

12. kapitola - rozhovor

Jen jsem přiblížila ruku ke dveřím, abych zaklepala a dveře už se pomalu začali otvírat. Vstoupila jsem dovnitř a nepřestávala jsem žasnout. Po obou stranách byli knihovny poletovali tu knihy ve vzduchu a uklízeli se do poliček. Na levé straně bylo místo, kde byl místo knihovny krb. Před krbem leželo něco hnědého a chlupatého. „Jen pojď dál Akaris." Ozval se od stolu. Byl to starý šedivý muž s krátkým plnovousem a zelenýma očima a trochu zavalitější postavy. „Já... ráda vás poznávám, tedy jsem velmi... ahhh. Omlouvám se je to pro mě všechno, tak nové a neznámé." On se zasmál. „Já to chápu, hlavně buď v klidu, jsem jen mág, jako ty mluv semnou, jako mluvíš se svými přáteli. Uchechtla jsem se. „Tak to opravdu nechcete." On se postavil a šel směrem ke křeslům u krbu. „Také mi bylo osmnáct. Posaď se." Posadila jsem se na místo, které mi ukázal sám se posadil naproti mně.

„Dobře, jak ti jistě už spousta lidí řekla, jsi hvězdonoš, je to velmi důležitá pozice. Neměl jsem takové štěstí jako ty. Stal jsem se hvězdonošem až po smrti toho předchozího, takže mi nemohl předat své zkušenosti, musel jsem na vše přijít sám, ale ty nemusíš, můžu ti pomoc. Řeknu ti nějaké základní věci, budeš-li mít jakoukoliv otázku, jsem ti k dispozici. Takže, tvým hlavním a nejdůležitějším úkolem, jak jistě víš, je získat modrou hvězdu, jen my hvězdonoši se jí můžeme dotknout bez toho, aby se nám něco stalo. Každý hvězdonoš přede mnou, mě nevyjímaje, našel svou modrou hvězdu a umístil jí na oblohu, aby byla naše země stále chráněná a aby tu bylo možné kouzlit.

Dalším tvým úkolem je pomáhat kruhu a magistrům, jak jen to jde, některá kouzla vyžadují totiž větší sílu než mají oni všichni.

Život hvězdonoše, je plný dobrodružství a poznávání lidí, ale jednu věc nikdo, kdo se hvězdonošem nestal nevidí a nepochopí. Takový život hvězdonoše je i velice osamělý. Je velmi málo pravděpodobné, že tě někdy někdo bude skutečně milovat se vším všudy, protože z tebe mají velký respekt a strach. Možná to teď nevidíš, ale tvá moc poroste, už teď je dost silná. Nedokážou tě pochopit, protože nemusí řešit stejné problémy. Podívej se na mě. Téměř umírám a za celý svůj život jsem poznal lásku jen jednou a to bylo ještě předtím než jsem se stal hvězdonošem. Většina lidí z tebe cítí tu silnou magii, a to v nich vyvolává strach i lidé, kteří tě znali už před zajiskřením se od tebe můžou držet dál nebo se mohou začít chovat divně. Prostě v nich vyvoláváš respekt jen svojí přítomností v místnosti.

Zarazila jsem se, vzpomněla jsem si totiž na Grimma. Naposledy se choval zvláštně, když jsem ho viděla. Atherton si prohlédl můj obličej. „Ty už jsi to zažila viď?" naklonil hlavu na stranu, aby mi viděl do očí. Jen jsem přikývla. „Páni to já to zažil až po roce. Tvá magie musí být opravdu silná o tom vypovídají i tvé oči, magie se nemá kam jinam schovat, a tak se ti zrcadlí v očích. Jedno tvé oko mění barvu, každou chvilku aniž by jsi magii používala. Je to opravdu magické. Abych se dostal k dalšímu varování. Bude tu spousta lidí, kteří ti budou chtít bodnout dýku do zad. Nebo tací co se budou tvářit jako přátelé, aby mohli žít ve tvé slávě, ale sláva nemůže trvat věčně, i ta jednou zmizí. Stejně tak, ty rádoby přátelé, kteří se jen hřáli ve tvém výsluní, jakmile zmizíš, zmizí také."

„Víte, neberte to jako urážku, ale já nechci být, jako vy, nechci aby všichni znali mé jméno a mojí tvář. Ráda se schovávám ve stínech a plížím se nocí, život na výsluní není pro mě. Vím, že to možná nechápete, ale byla jsem tak vychovaná a takový život se mi líbí." On si promnul bradu a přikyvoval. „Neboj se, já to chápu, já sám nemám rád pozornost stejně tak Oridius." Ukázal na stále nerozeznatelného chlupatého strážce schouleného u krbu, ten se zatím ani nehnul. „Rádi jsme byli v ústraní, ale museli jsme si na to zvyknout. Neměli jsme na výběr, byl to náš úkol a my ho museli přijmout, abychom ochránili náš svět. Vím, že teď se těchto velkých změn bojíš, ale věř mi, když ti říkám, že to zvládneš, už teď jsi silnější než jsem byl já." Podívala jsem se na něj, on si mě přeměřoval pohledem. „Ty jsi zlodějka, že ano?" Překvapeně jsem se na něj podívala. „Ano to jsem." On se pousmál. „Vidím na tobě, jak se jsi obezřetná a neustále se rozhlížíš a svíráš rukojeť dýky. Také máš zlodějské oblečení. Tady se bát nemusíš, nikdo ti tu neublíží, navíc za dveřmi stojí jeden z asassinů co tě mají hlídat. Nikdo ti tu neublíží. Je správně mít strach, je důležité v sobě mít aspoň kapku strachu. I když jsi se právě stala jedním z nejmocnějších mágů."

Uvolnila jsem stisk dýky, kterou jsem podvědomě svírala. „Dobře, ještě jedna poslední věc. Přijde hodně zkoušek..." Najednou se zarazil a chytil se za hlavu klekla jsem si k němu. „Jste v pořádku? Nemám někoho zavolat?" On mě chytil za paži. „Ne, jen mě poslouchej, je to důležité. Nikdy nezapomeň, odkud jsi přišla a kde máš svůj domov. Bez něj, by jsi nebyla tím, kým jsi teď. kvůli tomu jaká jsi teď si tě jiskra vybrala. Věř sobě a nikomu jinému, dávej si pozor na magistry tváří se mile, ale nejsou takový a hlavně pozor na magistra Serwalla. " Jen jsem opatrně přikývla. „Teď už běž." Podívala jsem se do jeho očí a měla jsem o něj strach. „Opravdu nemám někoho zavolat?" On zakroutil hlavou. „Ne, to je v pořádku." řekl rozhodně.

Po odchodu z Athertonovi pracovny jsem málem vrazila do Magnuse, jak jsem byla zahloubaná do svých myšlenek. „ Omlouvám se Magnusi." On nasadil bezstarostný úsměv. „To je v pořádku, mě jen tak něco neporazí. Můžu tě doprovodit do tvé komnaty?" Podívala jsem se na něj. Byl mladý, možná jen o rok starší než já. Měl tmavě hnědé až černé vlasy a velmi tmavě zelené oči, které si mě zkoumavě prohlíželi. „To by bylo skvělé." On ukázal před sebe a já šla s ním. Thermi poslušně seděla na mém rameni a pozorně se rozhlížela. Vedle Magnuse se procházel černý kocour. „Jak se jmenuje?" Ukázala jsem na černého kocoura. „Tohle je Eistis." Ukázal na něj. „Těší mě." Usmála jsem se na kocoura. Ten na mě mňoukl. „A tvůj dráček?" Ukázal na Thermii, která si spokojeně velebila za mým krkem. „Spíš dračice a jmenuje se Thermie." Pohladila jsem jí po hlavě. „Také tě rád poznávám. Jsme tady." Ukázal na dřevěné pokovované dveře. „Děkuji za doprovod." Pak už jsem vstoupila do pokoje. Byl kruhového tvaru, protože byl nejspíše v bývalé observatoři. O tom svědčilo i velké střešní okno.

Thermi se hned natáhla na postel, která stála téměř uprostřed pokoje. Celý pokoj byl laděný do tmavě modré. Počínaje modrými závěsy sladěnými s modrým povlečením a konče stejně modrým kobercem. Nábytek i s postelí byli z tmavého třešňového dřeva. Vydechla jsem úžasem, hezčí pokoj jsem ještě neviděla.

„Ty jsi neuvěřitelná, hned si najdeš nějaké místo a spíš." Zakroutila jsem nad Thermi hlavou. Ona se na mě jen podívala. „ Mám na to právo, ty se mnou skoro nemluvíš, tak budu spát." Položila si hlavu na přední tlapky a zavřela oči. „Omlouvám se, je toho na mě trochu moc." Thermi už neodpověděla, protože usnula. Sundala jsem si meč a luk, který jsem stále měla na zádech byla jsem s těmi zbraněmi tak spojená, že jsem často zapomínala, že je mám. Když jsem si chtěla sundat plášť zasekl se mi a pak se ozvalo jen trhnutí látky. Když jsem si ho úplně sundala zjistila jsem, že tam mám další trhlinu. Dostala jsem ho od Ridicuse zpět abych měla, alespoň něco. „Sakra, ten už to dlouho nevydrží." 

Tady je ještě jedna kapitolka, trochu později, ale přece. Musela jsem jí trochu poupravit. Už se to začíná rozvíjet. Těším se na vaše komentáře. Doufám, že se vám tahle kapitolka líbila. 

Napřečtenou!