Emirial

9. kapitola - hůlky

 „Můžeme jet." Ozvalo se zamnou a já se zprudka otočila, stál tam Ridicus a u brány za ním čekal Ikar a Astrál. 

„Dobře, tak jedeme. Zatím vy dva." Oba jsem je objala. Oni mi popřáli štěstí a vyrazili jsme. Ridicus se v zásadě závodům vyhýbal, ale když jsme měli Nalorm na dohled najednou řekl. „Dáme si závod?"

 Překvapeně jsem se na něj otočila a on se usmál. „Že se ptáš." Ještě jsem to nedořekla a on už vyrazil. „ To byl podvod!" Křikla jsem za ním, ale on mě ignoroval a jel vpřed. Jenže všichni moc dobře věděli, že Ikar je jeden z nejrychlejších koní co máme ve zlodějských stájích a tak jsem vrazila Ikarovy paty do slabin a ten se rozjel ještě rychleji. Za okamžik už jsem byla na stejné úrovni jako Ridicus a pak jsem vjela do města první, zastavila jsem se a čekala až mě dojede. 

„Už vím proč nezávodím." řekl se smíchem Ridicus a pomalu se vydal k hlavní síni magistéria. Projížděli jsme městem s kápěmi na hlavách, ale lidé si nás nevšímali, věnovali se svým hovorům a práci. To, že kolem nich projíždí dva zloději na koni je nijak netížilo. V Nalormu jsem byla naposledy, jako malá s matkou po tom co jsem se dostala ke zlodějské sebrance jsem se do města nevrátila. Bylo mnohem větší než jsem si ho pamatovala Přibilo spoustu budov a hradby. Také se zvětšil královský hrad. Minimálně tři věže přibýt museli. Zastavili jsme před budovou magistéria a překvapil nás obrovský zástup lidí. Vydali jsme se po přivázání koní na konec, který končil až v další ulici.

Bylo nám jasné, že se na řadu dostanu až někdy uprostřed noci, teď bylo devět večer. Zástup byl dlouhý několik stop, takže tak o půlnoci nebo lehce po bych se mohla dostat na řadu. Řada pomalu postupovala a já si z dlouhé chvíle házela s dýkou. Různě jsem si s ní pohazovala a Ridicus byl nervózní. Nesnášel, když někde musel čekat déle než bylo nutné.

Jak jsem počítala, tak minutu dvě po půlnoci jsem se dostala na řadu. S Ridicusem v zádech jsem vstoupila do obrovské zdobené místnosti s krásným zaobleným střešním oknem uprostřed a přímo pod tím byl znak království. Za znakem byli dva obrovské stoly s hůlkami a na hedvábí uprostřed ležela nejvzácnější a nejmocnější hůlka, kterou jste v našem království mohli najít. Ještě existovali čtyři takové, ale ty byli v ostatních královstvích. Téhle se říkalo Stritie. Předstoupila jsem před magistry a vysekla jim zlodějskou poklonu. Musela jsem si sundat kápi, aby věděli kdo jsem.

„Jak se jmenuješ?" Zeptal se nejvyšší magistr, Wordar Achoni. Byla jsem nervózní, třásli se mi ruce a těkala jsem očima na všechny strany, čekala jsem, že se každou chvíli objeví Riwen, aby mě zatkl. 

„Slyšela jsi?!" Zvýšil trochu hlas, ale stále mluvil přívětivým tónem. „Jsem Akaris Hallenwile." Mezi magistry to zašumělo, ale nikdo nic neřekl. „Dobře, kdy jsi dovršila osmnáctého roku?" Upřel na mě zkoumavý pohled. „Včera mi bylo osmnáct." řekla jsem nervózně. 

„Předstup a projdi se kolem hůlek, drž ruku nataženou nad nimi. Pokud si tě nějaká hůlka vybere rozzáří se a ty si jí můžeš vzít do ruky." Jen jsem přikývla a došla k prvnímu stolu, kde byli nejslabší hůlky. Jako dřevěná, listová a pokračovala jsem k těm lepším hůlkám s pírkem, hůlka s mořskou solí a tak dál\ dostala jsem se k hůlce s vílím prachem a skončila jsem u hůlky s perem fénixe. Zarazila jsem se, žádná z hůlek nezářila a tak jsem se vyděšeně podívala na Ridicuse a pak na magistra. „Nu, ještě tu je jedna. Jsi si jistá, že jsi mágyně?" Ukázal na hůlku před sebou. ,,   Jsem." Pronesla jsem lehce roztřeseným hlasem. Stritia, tam ležela a vypadala naprosto nevýrazně a tak jsem k ní došla a natáhla nad ní ruku. Ona se jen téměř nepatrně zachvěla a nic se nestalo chtěla jsem stáhnout ruku zpět k sobě a odejít se sklopenou hlavou, ale pak se rozzářila jasným bílím světlem.

Podívala jsem se na magistra, který mi kývnul, abych hůlku vzala do ruky. Když jsem tak učinila vznesla jsem se i s Thermií několik metrů nad zem a kolem mě začali poletovat malé jiskřičky. Stritie se změnila, základem byla černá rovná hůlka kolem, které se ovíjeli jako hadi nebo liány tmavě modrý a stříbrný pruh. Pak se změnila Thermi, místo lišky teď byla malým černo modrým dráčkem a co se mě týče, mě to změnilo docela dost. Moje hnědé vlasy zčernaly a házeli modré odlesky, na levé ruce na předloktí se mi udělalo tetování několika měcíců pod sebou propojené různými slabými a silnými liniemi, na pravé ruce téměř u ramene se mi kolem celé ruky udělal pruh tvořený z hvězd, které byli různě veliké. Pak mě magie co mě zvedla ze  země zase postavila na zem, jako by se nic nestalo. Všichni, Ridicuse nevyjímaje, na mě překvapeně v tichosti hleděli až se jeden magistr ozval. Nejspíš to byl magistr Killag. „Je to zlodějka, přece nemůže být hvězdonoš to by jiskra nikdy neudělala!" Z druhé strany ho okřikl jiný magistr. „Jiskra dělá často nerozumná rozhodnutí, ale nikdy nás ještě nezklamala a hlavně se ještě nikdy nemýlila! To, že není voják nebo někdo jiný neznamená, že není určená pro jiskru. NAvíc není prvním zlodějem, který jiskru získal."

Pak se v sále rozhostilo neklidné šeptání a já si vůbec ještě neuvědomovala co se stalo. Nějakou dobu mi to trvalo, a když mi to došlo vyrazilo mi to dech. Hvězdonoš, stal se ze mě opravdový hvězdonoš. Magistr utišil všechny v sále mávnutím ruky a pak se obrátil ke mně. 

,,Akaris Halenwille jsem velmi rád, že ti mohu oznámit, že jsi se stala novým hvězdonošem." Chtěla jsem se smát a brečet radostí. Nevěřila jsem tomu, že je to skutečnost, že se to opravdu děje. Také mnou, ale prostupoval strach. Nevěděla jsem co se ode mě bude přesně očekávat a hlavně co mám očekávat já.

Ridicus, nevypadal moc nadšeně. Vrátila jsem se pohledem zpět k magistrovi a ten začal mluvit. ,,Je mi ctí, že to mohu být právě já, kdo ti jako první poblahopřeje k tomuto úspěchu. Být hvězdonošem je veliká čest a veliká zodpovědnost. Jsem si jistý, že se svého úkolu zhostíš na sto procent. Teď tě už dále nebudu zdržovat a poprosím magistra Mallwicka, aby tebe i tvého otce přemístil domů. Tam si zabalíš své věci a zítra ráno se tam pro tebe pan magistr zastaví a dopraví tě na místo určení. Najednou se zvedl jeden starší muž v magisterském zeleném plášti a sešel až ke mně, měl prošedivělé vlasy a na tváři krátký plnovous. Jeho zelené oči jiskřili zvláštním druhem magie, ale jeho úsměv byl milý. Lehce se mi uklonil a podíval se na nejvyššího magistra.

Tak jo kdo by to čekal? Hlavní hrdinka je hvězdonošem. Byl to dost očekávaný zvrat a proto pochopím, že vás to nijak nepřekvapilo ani nenadchlo. Vím, že se to dalo čekat. I přesto si myslím, že tahle kapitola byla alespoň trochu zajímavá a většině se nejspíš líbila. Napište jako vždy nějaký komentář ať vím co si myslíte. Také bych tady chtěla poděkovat těm, kteří mi pomáhají s úpravou této knihy svými komentáři a upozorněními. Takže Děkuji. Jistě víte, které z vás myslím.

Napřečtenou!