Emirial

11. kapitola - krásný hrad

,,Akaris? ... Tvoje oko." Ukázala na mě a já se otočila zpět k zrcadlu. Měla pravdu, mé levé oko bylo najednou zelené. ,,Co to je?" Nechápavě jsem se k ní otočila ona nestačila, ale nic říct, protože se ode dveří ozval Lišaj. ,,O tom už jsem slyšel, některým mágům se to stává, když používají více druhů magie. Tobě se teď bude jedno oko měnit podle toho, jakou magii použiješ. Můžeš stále používat všechny druhy magie, závidím." Překvapeně jsme na něj zírali, většinou totiž takhle chytře nemluvil. ,,Co na mě tak koukáte, taky si občas něco přečtu. Přišel jsem pro vás, má začít přijetí mezi zloděje." Zarazila jsem se. ,,Ridicus pro mě, ale nemá plášť, Thermi už není liška." Poznamenala jsem. ,,To nevadí i tak tě můžeme přijmout mezi zloděje, i když ty ses, jako zlodějka už nejspíš narodila." Ustoupil abychom mohli projít. Oblékla jsem si kazajku a plášť pak jsem vytáhla z šuplíku něco ukradeného co jsem tam schovávala už hodně dlouho a pak jsem z krabice pod postelí vzala něco mrtvého přesněji to byla mrtvá myš kterou jsem zabila dýkou.

Stála jsem před Ridicusem a v rukou jsem svírala ukradený prsten jedné šlechtičny, mrtvou myš a přes ruku jsem měla přehozený svůj plášť. Vše jsem položila na starý kamenný stůl mezi námi. ,,Předkládáš mi ukradený prsten, také mrtvou myš a svůj starý plášť. Nyní se díky těmto darům staneš právoplatnou členkou zlodějů náš kodex ti je známý?" Věděl, že ho znám, ale musel se zeptat byla to součást celého začlenění mezi zloděje. ,,Ano znám ho." On pokynul ať ho přeříkám. ,,Pravidlo první Nikdy neokrádat chudé. Pravidlo druhé ubližovat jen těm, kteří si to zaslouží. A posledním a třetím nejdůležitějším pravidlem je nikdy nezabít nebo unést dítě." Odříkala jsem. ,,nyní bych ti měl předat nový plášť, ale jelikož tvůj strážce změnil podobu budu ti ho muset předat jindy až bude mít správný znak." přikývla jsem. ,,Nyní se všichni napijme na novou právoplatnou členku, Akaris Hallenwile." Objal mě kolem ramen a pozvedl číši. Všichni to po něm zopakovali a popřáli mi štěstí. O něco později jsem si zatančila s Lišajem a pak jsem se vytratila do pokoje.

Uklidila jsem si poslední věci a pak se uložila do postele. Ráno mě vzbudilo slunce, které mě nepěkně podráždilo na tváři. Bylo opravdu dost brzy ráno ještě ani kohout nekokrhal a děti ještě neběhali po chodbách. Vstala jsem a oblékla se do své staré zlodějské zbroje a přehodila jsem si vak přes rameno, na zádech jsem nesla svůj meč a luk, u pasu jsem měla dýku a v botě nůž. Protáhla jsem se ven z pokoje a vydala se za jediným člověkem, který je vždy vzhůru dříve než já. Zaklepala jsem na dveře, které mi byli tak důvěrně známé, že kdybych je měla namalovat poslepu zvládla bych to nejednou jsem před nimi stála a rozhodovala se jestli zaklepu. Nikdy jsem ovšem neodešla vždy jsem počkala. ,,Dále." Otevřela jsem dveře a vstoupila, Ridicus seděl opět za svým stolem na bidýlku seděl jeho věrný sokol.

„Už jsem se bál, že se nepřijdeš ani rozloučit." Zasmál se, ale hlavu z papírů nezvedl. „Ty jsi mi to, ale nezvedená sestřička, ty si chtěla utéct bez rozloučení?" Ozval se Lišaj. Pomalu jsem se otočila se založenýma rukama. „ Chtěla jsem tam jít hned potom, abych tě naposledy zlila studenou vodou." On i Abra se opírali o zárubeň dveří a koukali na mě. „No co, myslela jsem, že ještě budeš spát." On se uchechtl, jako by se to nikdy nestalo. „No dobře, chtěla jsem zmizet, nechtěla jsem se loučit je to až moc složité." Pak jsem je objala. „Budete mi chybět posílejte mi ohnivé vzkazy." Oni přikývli a pak ke mně došel Ridicus. „Buď opatrná a věř nejvíc sama sobě." Přikývla jsem. „Nemusíš se bát učil mě ten nejlepší. Řídím se jeho pravidlem číslo jedna. Vždy měj dýku po ruce." Mrkla jsem na něj a on se usmál. „To je dobře aspoň někdo tu dodržuje pravidla." Významně se podíval na Lišaje. „Byla to nehoda." Myknul rameny. Tímhle se naráželo na nedávný incident při kterém získal Lišaj nejen pár facek, ale ještě jsme to za něj museli vyžehlit. Dovolil si totiž na sestru hospodského a to byla opravdu osudová chyba.

„Už bych měla jít." řekla jsem nakonec a i s Thermií, která se loučila s ostatními strážci jsme vyšli ze dveří. Neměla jsem tušení za jak dlouho těmi dveřmi projdu znovu. Ještě jsem se naposledy otočila a zamávala. Pak už jsem se vydala ven bránou. Jak jsem předpokládala magistr Mallwick už tam čekal. Prohlédl si mě a byl docela překvapen, že mám jen jednu tašku. Stoupla jsem si před něj a on mě pozdravil. „Dobré ráno, hvězdonoško." Vyšvihl rychlou poklonu. „Vám také magistře, na tohle oslovení si budu muset ještě zvyknout." On se mile usmál. „Máte na to spoustu času. Teď když dovolíte přenesu vás na určené místo s jednou zastávkou, kvůli jednomu assasinovi, který dostal za úkol vás chránit." Přikývla jsem ačkoliv jsem byla přesvědčena, že se zvládnu ochránit sama, ale musím uznat, že assasini pro mě byli něco jako bohové, když jsem byla malá a žila na měsíčním dvoře sledovala jsem tajně jejich souboje. Nikdy z toho nevyšli bez nějakého krvavého šrámu.

„Teď se mě chytnete za rukáv a já vás přenesu." Přikývla jsem a udělala přesně to co mi řekl. Ani jsem nemrkla a stáli jsme někde jinde. Nestihla jsem se ani rozhlédnout viděla jsem pouze dřevěnou podlahu. Hned se k nám připojil mladík asi o rok starší než jsem já, v obleku assasina. Neviděla jsem mu pořádně do tváře a tak jsem si nebyla jestli jsem se v odhadu nespletla. Stoupnul si na druhou stranu vedle magistra. Ke mě kývl na pozdrav a já se na něj usmála. Pak už jsme se přenášeli jinam. Místo na, které jsme se přenášeli, muselo být hodně daleko. Protože jsme se na malou chvíli zdrželi v magické přesmyčce. To je místo, které spojuje všechny přenosy. Čím delší jsou, tím déle se na tomhle místě zdržíte. Bylo to nádherné, jako by jste stáli uprostřed hvězdné mlhoviny. Pak se pomalu setmělo a my stáli na úpatí nějaké hory. Pustila jsem magistrův rukáv a on se otočil směrem ke kamenné zdi za námi. Na jeden z vystouplých kamenů položil ruku a on se rozzářil postupně se od něj rozzářili další a pak se začali pomalu vytrácet a místo nich se objevovalo dřevo tedy přesněji dřevěná vrata.

Ty se následně otevřela, a za nimi stál krásný hrad. Z velké části byl zasazený do skály, která ho obklopovala a působil jako by tam byl už odjakživa. Pouze jeho světlé zdi trochu rozbíjeli celý dojem hradu ve skále. Jinak byl klid, nikde nikdo až na baculatou ženu s drdolem, která k nám mířila. „Pane magistře! Jsem ráda, že jste tady, pan Atherton už čeká." Překvapeně jsem se na ní podívala. „Atherton Dlecroix? Velký hvězdonoš?" Ona jen s úsměvem přikývla. Magistr se ke mně naklonil a řekl. „Chtěl, aby jste tady pár dní zůstala, chce si s vámi promluvit a předat vám zkušenosti." Přikývla jsem. Byla jsem docela nervózní. Vešli jsme do hradu a vyšli dvoje schody, na zdech byli obrazy lidí, které jsem nikdy neviděla a ani podle jména jsem je nepoznávala. V hradu bylo příjemné teplo i když venku byla dost velké zima, protože podzim už pomalu končil a vítr přinášel zimu ze severu. Teplo v hradu obstarávalo kouzlo, které jsme používali i my v pevnosti. Díky tomu byla kolem ta příjemná teplota.

Procházela jsem chodbami za magistrem a tou baculatou paní, která se s magirstrem smála. Zastavili jsme u dveří v chodbě v druhém patře. Assasin ke mně přistoupil a představil se. „Jsem Magnus a když dovolíš odnesu ti věci do tvého pokoje." Usmál se. Předala jsem mu svojí tašku. „Těší mě Magnusi." Sklonil hlavu k úkloně a pak odešel. Thermi mi vyletěla na rameno a natěšeně se zachvěla. „Nemůžu tomu uvěřit, uvidíme velkého Athertona Delacroixe." Zašeptala. „Taky se třesu nedočkavostí."

Zdravím vás!

Tak jo mám za sebou jednu část maturity tak uvidím jak to dopadlo. Teď každopádně k příběhu. Dám vám sem dnes dvě kapitolky tedy, alespoň se o to pokusím. Máme tu první Akarisinu cestu. Ta jí zavedla do hradu, kde žije předcházející hvězdonoš. Už mu moc času nezbývá a proto trval na tom aby si mohl s Akaris promluvit a předat jí nějaká moudra a zkušenosti. Jistě jste zvědavý co se od něj dozví. Můžete mi sem zase hodit nějaký komentář už se začínáme dostávat do té mnohem lepší části. Která pro vás bude myslím opravdu zajímavá.

Napřečtenou!