Emirial

33. kapitola - hvězda

Dnes je to přesně deset měsíců a pět dní od útěku z věže. Nacházím se teď kousek od hranic s měsíčním královstvím v severním království. Jsem v malém městečku co nese název Gribtol. Přespávám v jednom domku na stromě je opuštěný a skoro se rozpadal, ale já ho opravila a použila jsem na něj maskovací kouzlo. Je to dobré místo na bydlení. Něco mě stále táhne k zubatým horám, ale je to tam příliš nebezpečné na to, abych tam šla. Právě jsme přišli z města. Je už noc a my jsme opravdu unavené. Lehli jsme si do postele a obě usnuli jenže moc dlouho jsme nespali, zdál se nám sen o modré dívce vycházelo z ní modré světlo a usmívala se na všechny strany.

Vzbudila jsem se a věděla jsem, že musím jít do zubatých hor. Thermi nic nenamítala byla na tom stejně, zabalili jsme si nějaké jídlo a věci a vyrazili tam. Bylo to tam jako obrovský magnet, který mě táhl k sobě. Skály byli vlhké a kluzké nejednou jsem málem spadla. Thermi mě naštěstí jistila. Dostali jsme se až k průrvě do které jsme vlezli. Byla tam spousta kamení a menších jeskyň, ale nás to táhlo rovně dozadu až nakonec. Vlezli jsme do velké jeskyně a tam čekala. Dívka, vypadala stejně, jako v tom snu jen nezářila. „Kdo jsi?" Otočila se ke mně a usmála se. „Jsem tvá modrá hvězda." s údivem jsem na ní koukala. „Odvedeš mě odtud?" Sklopila jsem hlavu. „Neodvedu promiň." Naklonila hlavu na stranu a světlé skoro bílé vlasy jí spadali do očí. „To je v pořádku sedni si a řekni mi proč nemůžeš." Posadila jsem se vedle ní a podívala se jí do očí. Začala jsem vyprávět a ona jen přikyvovala.

„To chápu všemu rozumím, ale víš, že zemřeš? Když mi nepomůžeš nahoru?" Pokývala jsem hlavou. „Ano vím to a jsem na to připravená." Hvězda vypadala ohromeně zkoumala mé oči a úsměv, také oděv a pak položila otázku. „Kdy pro mě přijde ten druhý hvězdonoš?" „Myslím, že velmi brzy." „Zůstaneš tu semnou než přijde a já se rozzářím?" „Rozzáříš?" „Musí tu být celý hvězdonoš, abych zářila a ty celá nejsi, jedna tvá část je v něm a ta další je v nějakém mladíkovi, ale nepoznám v jakém je něčím jiný." Usmála jsem se. „Je vyjímečný, tajemný a silný. Nikoho jako on jsem nepoznala. Mrzí mě, že jsme na sebe neměli víc času." „Proč jsi se k němu tedy nevrátila?" „Je to složité." odbyla jsem jí. „Já mám času dost." Pronesla a dala si nohu přes nohu.

„Dobře." Povyprávěla jsem jí o znamení co nosí Riwen na srdci a také o tom, jak na mě promluvil jeho strážce. Po tom co jsem domluvila mi položila ruku na rameno. „ Měla by jsi jít za ním, on tě dokáže ochránit před vším. A ano, před vším. Myslím si, že jsi silnější než si myslíš. Přežiješ, jak jazyk tak svojí smrt. Nevěříš tomu a já to chápu, ale věř mi dokud jsem žila tam nahoře viděla jsem spoustu lidí, ale ani polovina nebyla tak silná jako ty. Měla by jsi jít za tím, kdo tě miluje, já nikdy nikoho takového nenajdu. Jednou za tisíc let spadnu a musím se schovávat, jedině hvězdonoš by se do mě musel zamilovat jedině on se mě může dotknout ostatní spálím. Chci abys byla šťastná a mrzí mě, že moje pra pra pra hvězda proklela hvězdonoše, aby je nikdo nemiloval a hlavně smrtí, když budou dva. Chtěla, aby se cítili stejně jako my, když spadneme na zem a čekáme."

„Půjdu za ním až si pro tebe přijde Nycer nenechám tě tady samotnou." Zase se usmála. „Tak to jsi první. Kdo mě našel dřív a nechce mě jen vrátit a užít si svojí slávu." Uchechtla jsem se. „Já o slávu nestojím, stojím o přátele, lásku, rodinu a pravdu a také o svůj úkryt ve stínech." „Kam se v té tvé stupnici řadím já?" Zamyslela jsem se. „Jsi někde mezi rodinou a přáteli. Naše životy by se setkali tak jako tak, takže je jisté, že jsme se měli stát přítelkyněmi. Jenže jsi i rodina." Ona se usmála. Její úsměv rozzářil celou místnost.

Celý další měsíc jsem tam za ní chodila smáli jsme se a povídali si, vyprávěla mi jak smutné je to na nebi a jak závidí lidem. „Prý to jedna hvězda dokázala, stala se člověkem a prožila šťastný život. Přála bych si to také." řekla mi jednou. Já jí jen odpověděla, že lidský život také může být velice osamělý. Dala jsem jí ochutnat sušenky a lívance i když jíst nepotřebovala moc si to užívala. Po tom měsíci jsme zase jen tak seděli a povídali si, když jsem ucítila vůni Chryzantém. „Tvůj hvězdonoš je zde." Pronesla jsem a stejně, jako ona jsem se postavila. Když Nycer vstoupil udiveně se podíval na mě a pak na hvězdu. „Kde je moje hvězda?" Zeptal se. „To jsem já." Pronesla a začala zářit. „Myslel jsem, že máš být kamenem nebo věcí, nečekal jsem živou osobu. Co tady děláš ty?" Ukázal na mě a sápal se po svém meči. Zabiji tě jestli mi jí nevydáš." Zvedla jsem ruce do vzduchu a pomalu jsem řekla. „Je tvá vezmi si jí jestli s tebou bude chtít jít." „To je to skutečně tak snadné? Nechceš se semnou o ní poprat? Sirové tvrdili, že jsi utekla, protože jí chceš pro sebe."

„Nebudu s tebou bojovat, je jen tvoje, sirové neříkají vždy pravdu myslela jsem, že jsi na to už přišel. Jen po tobě chci, abys sirům neříkal, že jsi mě viděl. Prosím." Hvězda k němu došla a on jí majetnicky chytil kolem pasu. „Ještě si rozmyslím jestli jim to řeknu nebo ne, nic ti nedlužím." „Dlužíš jí za život." Pronesla hvězda, ale on tomu nevěnoval pozornost. „ S bohem Akaris." „S bohem Nycere. Nashledanou hvězdo." Ona mi přikývla. „Nashledanou přítelkyně." Pak oba odešli a s Thermi jsme tam zůstali sami jeskyně potemněla a já jsem se ponořila do myšlenek a vzpomínek. Vzpomněla jsem si na den kdy mě Riwen znovu našel.

Vzpomínka

Opírala jsem se o dveře do, kterých jsem vběhla, abych se schovala. Měla jsem strach tenhle byl silnější než já a vyšší než já měl také zvláštní výcvik. Už jsem obdržela několik šrámů. Měla jsem tržnou ránu na ruce a na tváři mě škrábl mečem. V ten moment jsem si vzpomněla na jizvu ve dlani podívala jsem se na svou dlaň, ale měla jsem kožené bezprsté rukavice tak nebyla vidět. Pak jsem, ale ucítila jak mi někdo klepe na hradbu. Jen jsem pootevřela. Stál tam Riwen a usmíval se, úlevně si oddechl. „Konečně jsem tě našel." „Riwene odejdi prosím." Ozval se náraz do dveří zamnou a celé dveře se otřásli. „Co se děje? Cítím jak ti buší srdce." „O nic nejde vrať se ke svým povinnostem." „Dobře." Pak najednou zmizel. Ve chvíli kdy ten od černých jazyků vyrazil dveře, se přede mnou Riwen objevil a začal se s ním prát. Vyhrál a hned potom mě chtěl chytit. Já mu, ale uhnula věděla jsem, že by se mě pokusil dostat do měsíčního království. Proto jsem ucukla.

Riwen se zastavil a podíval se na mě. „Proč jsi odešla?" Jen jsem se na něj podívala. „Protože nechci, abys mě viděl umírat Riwene. Nechci, aby někdo zažil to co já. Viděla jsem umírat svojí matku a byl to ten nejhorší pocit na světě nikomu ho nepřeji ani svému největšímu nepříteli bych to nepřála." „Ty nezemřeš Akaris." Pronesl klidně a udělal zase krok ke mně. „Ale ano, zemřu ty si to jen nechceš přiznat." Zase se přiblížil. „Ris nedovolím, aby se ti cokoliv stalo. Víš jak mě děsí, že tě nechávám samotnou? Že nevím kde jsi a jestli stále žiješ? Prosím Ris vrať se mnou." Zakroutila jsem hlavou. „Musím něco dokončit Riwe. Je to pro mě moc důležité stejně důležité jako ty."  

Ahoj

No to se nám to, ale hezky zamotalo. Teď už víme, že Ris našla hvězdu a že hvězda není kámen, ale živá osobnost s pocity a sny.  Také jsme se dozvěděli, že Riwen přece jen Akaris našel, ale ona s ním odmítla jít. Co se tedy bude dít dál? Jak tohle celé dopadne? Zemře Akaris? Vrátí se k Riwenovi? Tyhle otázky vás jistě všechny velice zajímají. No, ale na odpovědi si budete ještě muset počkat. S čím, ale nemusíte čekat jsou komentáře nějaký mi tam hoďte ať se dozvím jak moc vám motám hlavu. :D

Napřečtenou!