Emirial

5. kapitola - assasini

 „Můžu se pokusit sehnat něco cennějšího." Nabídla jsem se. Ridicus, ale zvedl hlavu a podíval se na mě svýma unavenýma očima. „To co za spojenectví chtějí nezískáš, ani kdyby si se snažila sebevíc. Chtějí měsíční kámen." Překvapením jsem zatajila dech. „Ten je...ale ve stříbrné věži, tam nemáme šanci se dostat." dedukovala jsem. Riduicus se na mě podíval, tak jakože to ví a já pochopila proč ho to tak trápí. „Ty, ale také nevypadáš úplně v pořádku, stalo se tam něco?" Změnil téma, v hlase mu zněla otcovská starostlivost. „Ne, nic se nestalo." Zalhala jsem jak nejlépe jsem to uměla. Podle všeho jsem to uměla dobře, Ridicus přikývnul a mávnutím mě propustil. Měl svých starostí dost, nechtěla jsem mu přidělávat další, o toho assasina se postarám.

Vyšla jsem z pracovny a vydala jsem se zpět do města, tentokrát na Ikarovi. Byl to můj svalnatý vraník, který uměl běhat rychle jako vítr. Nasedla jsem na něj a lehce mu zarazila paty do slabin, aby se rozběhl. Jako pobídnutí mu to stačilo a tak jsem se rozjela k městu. Musela jsem najít toho assasina a vymazat mu paměť. Nikdo nesměl vědět, jak vypadám, obvzlášť teď, před ceremoniálem dospělosti. Mohli by mě tam na místě zatknout nebo hůř. Dojela jsem do města a s kápí na hlavě, kolemjdoucí si mě nevšímali a já za to byla ráda. Hledala jsem mezi lidmi assasinské vojáky, ale nikde jsem, žádného neviděla. 

Koukala jsem i zkoumavě po střechách, assasini se většinou pohybovali tam, kde bylo nejméně lidí a ve stínech, byli to převážně temnotvůrci. O kterých toho ještě moc nevím. Samozřejmě jsou mezi assasiny i jiní mágové, například stopaři, mágové přírody nebo větrní mágové. Hledala jsem svým bystrým zlodějským okem po celém městě, ale neviděla jsem jediného assasina. Chtěla jsem to vzdát, když jsem jednoho zahlédla vcházet do jedné zasmrádlé hospody na okraji města. Přivázala jsem Ikara nedaleko hospody a vstoupila jsem dovnitř s kápí staženou hluboko do obličeje. Rozhlížela jsem se jen velmi opatrně a téměř neznatelně, aby nikdo nepojal podezření. Nenápadnost byla vznešená schopnost, kterou nesměl postrádat žádný zloděj.

 Všimla jsem si černo červeného pláště, jak mizí na schodech a tak jsem se vydala za ním. Snažila jsem se držet u zdi a jít co nejtišeji, aby si mě assasin nevšiml. Vystoupali jsme až do třetího patra hospody, kde byli pokoje. Zastavila jsem se na posledním schodu a pozorovala jsem, u jakých dveří se zastaví. Nepřekvapovalo mě, že nespal v pevnosti královských vojáků, assasini se většinou drželi stranou. Najednou se zastavil a pomalu se začal otáčet. Schovala jsem se za roh a doufala, že nepůjde zpět. Naštěstí se pak ozvalo cvaknutí kliky. Nahlédla jsem zpět za roh. Vstoupil do dveří na konci chodby a zámek na dveřích dvakrát cvakl. Bylo mi tak jasné, že dnes už nejspíš nikam nepůjde.

Nemohla jsem tam, ale nakráčet hlavním vchodem, a proto jsem se zase dostala ven a vylezla na protější dům. Měla jsem, tak perfektní výhled do pokoje assasina. Zrovna si sundal svůj plášť a zbroj, odložil i všechny zbraně, jen se mu v dlani zaleskla dýka se, kterou nejspíše spával, aby se mohl chránit před nezvanými hosty, kterým jsem se chtěla stát za malou chvíli i já. Byl velmi pohledný. Měl černé vlasy, které mu trčely do všech stran díky celodennímu nošení kápě. A jeho oči byli tmavě modré, zastřené temnotou. Nejspíše byl temnotvůrce. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem ho nikdy před tím neviděla, ale zdálo se, že on mě zná. Zajímalo mě odkud, ale důležitější bylo mu vymazat paměť. Počkala jsem ještě minimálně půl hodiny po tom co usnul, než jsem se vplížila do jeho pokoje. Potichu jsem otevřela okno a vklouzla dovnitř.

 Došla jsem až k němu a v měsíčním svitu jsem chvilku zkoumala jeho tvář. Byl to mladý muž možná tak o tři čtyři roky starší než já měl na krku tetování, které se mu ztrácelo pod košili a svalnaté tělo. Ležel na zádech a jednu ruku měl vele sebe na posteli, a tak jsem se odhodlala a pomalu se k ní začala přibližovat. Konečky prstů jsem se dotkla kůže na jeho ruce, když v tom mě popadl za zápěstí strašnou rychlostí se zvedl, a přirazil mě na zeď vedle okna za mnou, a dýku mi pevně držel u krku. V jeho očích se zračila temnota a jeho stisk byl opravdu pevný. Za jeho zády se objevil černý vlk, který zuřivě zavrčel. Thermi se jen tak nedala a v liščí podobě na něj vrčela se stejnou intenzitou.

Pak mávl nad svíčkami a ty opět začali hořet jasným plamenem. Podíval se mi hluboko do očí, jako by z nich chtěl něco vyčíst. Pak trochu odtáhl dýku a řekl. „Co tady děláš? Přišla jsi mě zabít? Jestli ano vezmi si mé peníze, jistě je to víc než za mé zabití dostaneš a jdi." Mávl rukou ke svému plášti a bandalíru na židli. Dýku položil na stolek vedle svícnu a čekal. Prohlížel si mě a zkoumal co udělám já se, ale ani nehnula. Nevěděla jsem jak přesně mám reagovat. Pak najednou řekl. „Ty snad neumíš mluvit?" Znovu ke mně přistoupil a stáhl mi kápi. „Myslel jsem, že se mi to jen zdálo, ale opravdu jsi to ty." Vydechl. Nechápavě jsem na něj koukala zdálo se, že mě zná, ale já si na něj stále nevzpomínala. Proto jsem stočila řeč ke svému úkolu. „Nepřišla jsem tě zabít, jen ti vymazat vzpomínky na sebe. A nemám zájem o tvé peníze, assasine." On se pousmál. „Jen to ne, nechci na tebe zapomenout, když jsem tě po tak dlouhé době zase našel. Přísahám, že o tobě nikomu neřeknu." Jeho chování bylo podivné. Chtěla jsem couvnout k oknu, ale to se najednou zavřelo. Nemusel hnout prstem, stačilo jen, aby se na okno podíval.

„Jsi Akaris, že je to tak?" Naklonila jsem hlavu na stranu. „Ano jsem Akaris, ale nevím odkud mě znáš. Kde jsi zjistil moje jméno?!" řekla jsem výhružně a chtěla sáhnout po dýce. „Hledáš tohle?" Hrál si s mnou dýkou a potutelně se usmíval. „Znám tě z měsíčního dvora. Tvá matka byla dvorní dámou královny, ale ty jsi se vždy držela velitele královských stráží, on tě učil boj, občas jsem tě při tréninku sledoval z nejvyšší větve královského dubu. Pak jste s matkou odjeli a už jste se nevrátili, všichni tvrdili, že jste zemřeli po pádu ze srázu. Myslel jsem, že i ty." Kývnul mým směrem. „Jak vidíš nezemřela jsem, teď mi vrať mojí dýku. Natáhla jsem k němu ruku v kožené rukavici bez prstů. On naznačil, že mi jí podává, ale pak ucukl. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled. „Neslyšel jsi? Vrať mi jí!" řekla jsem hlasitěji a naštvanějším hlasem. „Ne dokud mi neřekneš, jak je možné, že jsi přežila. „ To ti řeknu až někdy jindy, teď nemám čas, a navíc proč bych měla říkat něco úplně cizímu člověku, který to pak může použít proti mně."

On se pousmál. „Jsem Riwen." Udělal mírnou úklonu, když v tom někdo zaklepal což bylo dokonalé rozptýlení. „Stejně ti to neřeknu." Vytrhla jsem mu dýku z ruky a prudce otevřela okno, kterým jsem se následně vysmekla ven, následovaná Thermií. Dopadla jsem do dřepu na dlážděný chodník a běžela jsem si pro Ikara. Na kterého jsem bez přemýšlení naskočila a ujížděla pryč. Stále mi v hlavě zněl jeho příjemný hlas a viděla jsem ty jeho modročerné oči, které se zaleskly, když mě viděl bez kápě. Co jsi zač Riwene? Proč tě tak zajímá jak jsem přežila? Kvůli tobě jsem udělala po dlouhé začátečnickou chybu a nevymazala ti vzpomínky.

Nazdárek!

Mám tu pro vás další kapitolku. Už to konečně začíná být zajímavé. Máme tady zajímavé setkání Riwena a Akaris. Co si o Riwenovi myslíte líbí se vám? Nebo z něj máte respekt? Je to celkem zajímavý úkaz. No už můžete i trochu posoudit Akaris jaká se vám zatím zdá?  Příběh je zatím ještě na začátku, ale myslím, že už teď jste zvědavý co bude dál. Napište mi sem nějaký komentář ať mám aspoň nějakou zpětnou vazbu a vím co vy na to. :D    

Napřečtenou!