Emirial

3. kapitola - kodex a Grimm

Jednou tě porazím, sestřičko. Řekl sebejistě a zakřenil se. Abra se přidušeně zasmála a mezitím řekla. „To jsem zvědavá kdy k tomu dojde." Začala jsem se smát a Lišaj nechápal čemu. To rozesmálo Abru, nechápající výraz našeho bratra vypadal pokaždé dost komicky.

„Dnes si vstávala nějak pozdě. Těžká noc?" Zeptala jsem se jí, když jsem si ji pořádně prohlédla měla stále ještě rozcuchané své světle hnědé vlasy a neupravená černá košile jí trčela z kalhot, bandalír neměla pořádně dopnutý a boty měla špinavé od bláta. Její hnědé oči se na mě zkoumavě podívali. Zastrčila si vyčuhující košili a postavila se vzpřímeně. Měla krásnou postavu. Byla hubenější než já a její dlouhé nohy tu krásu jen podporovali. „Vstala jsem brzo, jen jsem nespala doma a tak mi ta cesta trochu času zabrala." Promluvila ublíženě. „Spala jsi ve městě?" Zeptal se zvědavě Lišaj. „Kousek za ním." Hodila hlavu směrem k městu. „Proč?" Podivili jsme se současně. Protože jsem někoho sledovala, a přestaňte se už vyptávat." Naštvaně se napřímila a dala se na odchod. „Asi se špatně vyspala." Podotkl bratr, když se ke mně naklonil. Abra měla dokonale vytrénovaný sluch díky svým větrným schopnostem a tak Lišaje dobře slyšela. Odpovědí mu bylo několik větviček, které mu shodila na hlavu. Pak už se ztratila za rohem a kousek za ní si to vykračovala malá rezavá veverka. Byl to Kisrim její strážce. Shodli se na veverce, protože se vešla všude a to bylo pro zlodějku velkou výhodou.

Po tréninku si mě zavolal Ridicus, do své pracovny. Po tom co jsem vstoupila, střetla jsem se s párem oříškových očí. Stál za stolem a hleděl ke dveřím, ve kterých jsem stála. Na stole se vršili papíry, pergameny a knihy. Nikdy jsem to tu neviděla uklizené, vždy jen s tímto organizovaným nepořádkem. Vydala jsem se ke stolu a zastavila se u bidýlka na kterém seděl Ridicův sokol a strážce Direl. „Dobré ráno Akaris." Prohlédl si mě a pohledem zůstal u Thermie, která nesla podobu lišky. „Už jste se konečně shodli?" Zeptal se s pohledem upřeným stále na Ther. „ Ne ještě si nejsme úplně jisté, ale liška vyhlíží jako nejlepší možnost." Zalhala jsem a podívala se stejně jako Ridicus na Ther.

„Aspoň že tak. Jsi nejlepší ze všech zlodějů potřebuješ už nějaký svůj symbol..., o tom jsem s tebou, ale nechtěl mluvit." Vydechl jako by ho to co mi chtěl říct tížilo. „Povedeš misi v přístavu. Potřebujeme abys ty a zloději, které si vezmeš k ruce zastavila Erika s nákladem šatů. Chce je prodat v jižním království a to mu nedovolíme, napakoval by si kapsy a švadlenám by zase dal jen pár stříbrných." Posadil se do křesla na chvíli zavřel oči. „Jak si přeješ, vše splním." Chtěla jsem odejít, když mě zastavila jeho slova. „Buď opatrná." řekl to svým otcovským tónem se značnou dávkou starostlivosti v hlase. „Budu, slibuji." Měl o mě strach, protože mě vychoval a znal mě nejdéle. Abru a Lišaje vychovávala jeho sestra Talita.

Jako zloději jsme měli kodex se třemi pravidly.

1. Nikdy neokrádat chudé.

2.Ubližovat jen těm, kteří si to zaslouží.

3.Nikdy nezabít nebo unést dítě.

Dobře si je zapamatujte jsou velice důležitá.

Poslední pravidlo se zde bere opravdu vážně, proto když mě sem Ridicus přivedl, vyptávali se ho kde mě sebral. On jim, začal vyprávět co se stalo, ale když uviděli jak odhodlaně stojím po jeho boku věřili mu. Byli překvapeni, že jsem dívka v chlapeckých šatech a mám za pasem dřevěný meč a tak jsem jim vyprávěla, jak mě trénoval velitel královských vojáků, a jak nesnáším ty kousavé šaty, to všechny zloděje rozesmálo. Pak mě viděli bojovat a uznali, že sem se hodím víc než na královský dvůr. I Ridicus to viděl, a tak mě začal učit byl překvapen jak mi to jde a pak ze mě udělal opravdového zloděje.

První pravidlo platilo zrovna pro dnešní misi v přístavu. Erik si nedal říct. Stále dokola jsme mu říkali, aby byl spravedlivý, ale to se mu nechtělo a dělal pořád ty samé hlouposti, které se mu zatím nepovedli nikdy podle jeho plánu. Vždy šaty prodal draze a švadlenám tvrdil, že obchody nejdou pak jim dal ani ne polovinu toho co si zasloužili. Zlodějská parta mu to vždy překazila. Dnes jsme se rozhodli mu udělit pořádnou lekci. Zničíme jeho náklad šatů pro šlechtu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Pak už jsem se vydala dlouhou chodbou pryč, abych si vybrala zloděje, kteří mi s misí pomůžou. První dvě volby byli jasné, Abra s Lišajem ochotně souhlasili a tak jsem si šla najít další. Do rány mi přišli dvojčata Lonell a Lorim. Oba se ke mně rádi přidali se slovy. „To nemůžeme odmítnout, mise s tebou jsou vždy úspěšné a zábavné." Byla jsem ráda, že to tak vidí. Ještě jsem, ale potřebovala někoho s ostřížím zrakem a toho jsem si musela najít v zahradě za doupětem.

„Grimme!" Řekla jsem nadšeně, když jsem ho konečně našla ležet v trávě. „Akaris? Co potřebuješ?" řekl nezaujatě a bez toho aniž by se na mě podíval. „Tvé oči." řekla jsem prostě. „Naskytla se nějaká mise?" Najednou zněl jeho hlas o poznání zaujatěji. „Ano a moc by ses mi hodil." Posadila jsem se vedle něj do trávy. „Není problém jsem ti k službám." s Grimmem jsme měli zvláštní pouto. Nebylo přesně možné popsat jaké, protože nikdy nemělo určitou formu. Grimm pro mě kdykoliv udělal cokoliv a na nic se neptal, stejně tak já pro něj.

Pamatuji si jak jsem ho jednou schovávala pod svojí postelí před zuřící kuchařkou. Běhala s vařečkou po doupěti a chtěla mu nasekat za to, že jí snědl povidla. Pousmála jsem se při té vzpomínce, a Grimm se opřel o lokty a významně se na mě podíval. „Za pár dní budeš už dospělá. Těšíš se? Dostaneš novou zbroj a svůj znak." Mluvil o ceremoniálu dospělosti a o zlodějské tradici kdy nový dospělý zloděj předloží něco ukradeného něco mrtvého a svůj starý plášť, a dostane přede všemi ten nový se symbolem zvířete, které si vybral. Proto se mě Ridicus stále ptal jestli jsme se už rozhodli, potřeboval aby mi udělali zbroj podle zvířete, kterým Thermia zůstane. „Už to na mě asi pomalu dopadá, ale nikomu to neříkej." spiklenecky jsem na něj mrkla, položila si bradu na pokrčená kolena, tak abych na něj viděla. „Tvé tajemství je u mě v bezpečí. Dlouho jsme spolu nemluvili, chceš ještě něco probrat?" Grimm byl dlouho v jižním království a vrátil se teprve před měsícem, od té doby jsme spolu, ale pořádně nemluvili. „Jen ti chci položit strašně divnou otázku." Potutelně jsem se na něj usmála a on viditelně znejistěl. Pomalu polkl a pak řekl. „Tak se ptej..." Jeho jindy vyrovnaný hlas zněl teď trochu vyděšeně. Na co si myslel, že se ho chci zeptat?Pomyslela jsem si, a pak jsem se ho zeptala s hraným klidem v hlase. „Jak si se cítil před ceremoniálem ty?" Viditelně si oddechl a nasadil zpět svůj milý přívětiví tón. 

Ahojky!

Přidávám vám hned i další kapitolku aby se to trochu rozjelo a také pro to, že nevím jak na tom budu zítra s vydáváním. Mám trochu nabitý program. Každopádně jste měli tu možnost poznat všechny zatím důležité postavy v Akarisině životě. Později se tento okruh ještě o pár rozšíří. Vím, že nejde soudit kniha podle prvních tří kapitol, ale opravdu mě zajímá. Co si o tom myslíte. Bude tenhle příběh zajímaví? Začíná vás pomalu vtahovat? Zajímá mě ale hlavně to jestli chcete, abych ho vydávala.  Strašně vám děkuji za ohlasy u předchozí knihy je to neuvěřitelné, že za tak krátkou dobu má už čtyři tisíce přečtení.

Napřečtenou!