6 variant smrti

Osud

Stevenův stav se zhoršoval a nikdo mu nedokázal pomoci.

Vůbec nespal, téměř nic nesnědl, vody se sotva napil.

Jeho psychika upadala. Byl ve větší beznaději.

Navštěvovali ho rodiče s Finnem a ptali se, jak je na tom. Mlčel.

Zíral do prázdna. Byl sám přikurtovanej k posteli. A topil se se ve svých vzpomínkách. Ničili ho, ze začátku se jim bránil. Neustále s tím děsivým přívalem myšlenek, které mu vplouvali do hlavy. Snažil se je dostat pryč, ale ni, nešlo to. Pořád se vraceli a on jim po nějaké době podlehl.

A topil se v nich každý den.

Rok plynul. Steven se topil víc a víc.

Až jednu noc konečně usnul. Zdál se mu sen.

"Stevne nastal tvůj čas." Řekl ten vražedný hlas, který dobře znal.

"Už za chvíli uvidíš své přátelé."

"Jsou mrtví."

"No právě..."

"Co chcete? Co se mnou chcete?"

"Chci tě potrestat za ty lži."

"Proč?"

"Jak jsem ti před rokem říkal, Stevne."

Slovo před rokem zdůraznil.

"Už je to rok?"

"Ano, Stevne. A teď půjdeš za mnou."

"Co? Nepůjdu."

"Ale ano Stevne. Ano. Tví přátelé zaplatili svoji daň za lži. Takže teď zaplatíš i ty.

No vlastně si platil celý rok, s mojí přítomností v mysli, ale není to dost."

"Nepůjdu s tebou, ale i kdyby odsud se nedostanu."

Ukázal na tvrdé sklo a uzamčené dveře.

"Ale dostaneš, Stevne. Pojď za mnou."

"Nepůjdu."

"Ale ano půjdeš."

Řekl a začal bolestivě ovládat myslí. Steven skučel. Bolest ho požírala.

"Dobře. Přestaň. Půjdu sám."

"Rozumný Steven. Pojď." Řekl prošel s ním zdí.

Steven na to tak zíral, ale šel.

Prošli spolu léčebnou a vyšli hlavní branou. Aniž by zapli alarm.

Šli po cestách, přes silnice, ulicemi.

Všude bylo divně ticho. Žádné hlasy ani šumění listí na stromech.

Ale Steven na to nemyslel. Myslel na temnotu.

"Tak, jsme v cíli." Pravil muž.

Když si Steven uvědomil, že stojí na suchém trávníku před krvavým domem.

"Stevne uděláme prohlídku domu."

"Ne, nechci."

"Někdo se tě ptal?" A potom cítil Steven bolest.

"Neptal...Au!"

"Takže začneme za domem."