6 variant smrti

Slyším tvé kroky

###

"Slyším tvé kroky. Nemusíš dělat, že tu nejsi."

„Jak víš, že jsem to já?"

„Jsme v prázdné poušti, kdo jiný by to asi byl."

„Neměla si mu to říkat."

„Udělala jsem, co jsem musela. Bylo mi osudem mu to sdělit."

„Ty věříš na osud?"

„Ano,věřím. A vím, že v osudu mi je psána smrt na přesně tuto chvíli, zabij mě."

„Ty nechceš žít?"

„Chci žít, ale není mi přáno žít. To je rozdíl. Zabij mě!"

„Mohla by ses mi hodit."

„To radši umřu, než ti posluhovat, Temný."

„Jaký si myslíš, že jsem?"

„Jsi bezcitný a krutý, ale mocnější než nový nositel dveří mezi říšemi nebo vládce Věčného vězení nejsi."

„Ale ano jsem. Mám více zkušeností než oni a za tisíce let jsem nastřádal dost síly."

„Tak proč potřebuješ moji pomoc?"

„Hodil by se mi někdo, kdo se podrobně vyzná v čarodějných rostlinách."

„Víš, že nepůjdu dobrovolně."

„Samozřejmě, že to vím, proto existuje pojem připoutaná duše."

„Na to nemáš všechny prostředky."

„Ale mám."

„Nemáš, černý petrklíč už neroste tisíce let."

„Mám ho tu s sebou, nevadí, že už neroste."

„Radši mě zabij."

„To neudělám."

Začal mumlat latinská slova, rozemnul si mezi prsty petrklíč a udělal kruh kolem Reiny.

Petrklíč se pomalu snášel dolů a vytvářel na béžovém částečně slídovém písku nádhernou kombinaci barev.

Reina se na tu kombinaci barev z hrůzou dívala, byla tak zamyšlená, že se lekla, když jí bodl do prstu, aby získal její krev na připoutanou duši. Lekla se a celá sebou škubla.

„Nedělej to."

„Proč ne?"

„Prostě ne."

„Ale ano."

Její a svou krví potřísnil kruh. Tmavé okvětní lísky se zbarvily do tmavě hnědé.

Dal tam šdibec Reině již známé rostliny, která roste jen v horských oblastech v Alpách. Je to nízce rostoucí květina se žlutými lístky.

Nakonec tam dal vodu z podzemních pramenů, řekl něco v latině a potom dodal: „Jaká jsou tvá poslední slova než budeš pod mojí nadvládou?"

„Finn a Raily tě zničí."

„O tom pochybuji."

Řekl poslední slovo v latině, které bylo třeba a potom se zeptal: „Kdo tento souboj vyhraje?"

„Samozřejmě, že vy můj pane." Řekla a hluboce se uklonila.

„To rád slyším má připoutaná duše, to rád slyším." Řekl a začal se hlasitě chechtat. Normálně by se takto nechechtal, upoutalo by to pozornost, ale teď byli uprostřed pouště, nikdo je neslyšel,....