6 variant smrti

Jak ukončit bolest

Finn další dny trávil tím, že se snažil spát, ale opakovaně se probouzel se zlými nočními můrami. A v malátnosti a ospalosti zase usínal, až když se mu udělala líp, aby ho někdo mohl navštívit, přišli k němu rodiče.

Finn se rozhodl jim říct o té noci a souboji s Jackobem.

Takže když jeho máma usedla na jeho matraci, táta za ní stál a držel jí za ruku.

Finn spustil: „Už asi víte o té místnosti s informacemi za mým pokojem."

Oba na to souhlasně kývli. Máma chtěla něco říct o tom, že to neměl dělat, že si neměl shánět ty informace, ale Finn jí nenechal mluvit.

„Jednou za deset let 6 obětí. Chtěl jsem o tom zjistit něco víc. Tak jsem sestavil to, co je v té místnosti.

Potom nastalo to datum a uviděl 5 lidí, kteří mluvili o tom, že půjdou do toho domu. Nedokázal jsem je přemluvit, tak jsem šel s nimi. V tom domě ani před ním nebylo nic podezřelého. A právě z toho jsem byl vykolejený. Trochu jsem se napil alkoholu a čekal, co se stane." Chvíli mlčel, ale pak pokračoval: „Potom jsme usnuli. A každý z nás se objevil sám na velkém hracím poli s neznámým mužem, který nám řekl, že nám bude pokládat otázky, když odpovíme správně, postupujeme dál, ale když a stane se to tak třikrát. Postihne nás trest, trest smrti."

Oba na něj vyvaleně čuměli.

„Jackob byl ten divný muž a chtěl, abychom umřeli za své lži. Kvůli němu se zabilo 12 lidí i se Stevnem." Jméno svého bratra vyslovil potichu, ale všichni to slyšeli.

„Ale teď, teď se mu nepodařilo, aby umřeli další oběti. Zabránil jsem tomu, protože jsem na všechny jeho otázky odpověděl správně, jako první jsem se dostal do cíle. On řekl, že si můžu ponechat svůj život a po nějaké chvíli se ze snu probudím. Ale věděl jsem, co se stane ostatním. Pomocí své mysli jsem se vytrhl z toho zvláštního snu, běžel jsem zachránit ostatní.Přeřezal jsem lano, které viselo pevnou smyčkou kolem stromu a obepínalo Jakovi krk. Vytrhl jsem Vanesse nůž, kterým se chtěla probodávat. Zavřel jsem ventil plynu, který Ray otevřel a dostal jsem ho oknu. Zachránil jsme Claire, která se topila.

Jackoba to samozřejmě naštvalo, říkal, že jsem sice říkal pravdu, ale že jsem to měl dělat, řekl, že na mě sešle bolest všech lidí, kteří v tom domě umřeli. A ta bolest mě dostala do komatu."

Chvíli mlčel, protože se potřebovala napít, když si lokl minerálky na stole, pokračoval: „V komatu jsem se objevil na takovém zvláštním místě. Okolo bylo divné nekonečné bílé místo. V kterém jsem viděl všech 18 obětí a mezi nimi byl Steven. Ze začátku jsem si myslel, že je to nějaký přelud, sen.

Ale potom mi řekli, že jím nejsou. Když jsem se dostával z toho snu, došlo k přetížení a duše, ze kterých se Jackob nabíjel, aby se mohl zhmotňovat a objevovat v našich snech, a těch 18 duší se tím pádem ojevilo u mě v mysli.

Jedna holka, Jaiden, mi řekla, že mám porazit Jackoba, ale než nastal ten boj. Rozloučil jsem se bratrem. Ptal se, jestli mu odpustíme. Řekl jsem, že ano. A že vám posílá pozdrav. Řekl jsem správně, že mu všichni tři odpouštíme."

„Ano." Řekla máma tiše, z očí jí tekli slzy. Nehleděla na to, že má od nich zmáčené tričko. Chytla Finna za ruku a dlouhou chvíli propojeny rukami tam ti tři stáli.

Potom Finn přetrhl ticho, když pokračoval: „Potom nastal souboj, souboj myšlenek, v tom souboji se zbraně vyráběly myslí. On mě zasáhl takovým velkým kamenným hrotem do nohy a začala mi téct krev, vyléčil jsem tu ránu myšlenkami. Ale on přišel s jinou zbraní. Svojí myslí škvařil tu moji. Neměl jsem žádnou šanci. Jeho mysl byla silnější než ta moje. Pomalu jsem tam umíral, už jsem cítili, jak ze mě prchají poslední síly, ale potom se stalo něco neuvěřitelného. Duše zemřelých znčili Jackoba a s ním vyšli z mé mysli. Ještě než jsem se probral viděl jsem portréty mrtvých, na poslední byl Steven, řekl jsem mu, že vám pošlu pozdrav, potom jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem měl velkou ztrátu krve. Divil jsem se. Na sobě se neměl ani jednu ranku, nic. Ale potom zjistil, že tolik krve mi teklo z úst. A teď se mi zdají zlé sny."

„My bychom se měli omluvit tobě."

„Za co?"

„Za to, že jsme tě nevnímali a netrávili jsme s tebou čas."

„Měli jste důvod, ztratili jste syna."

„To ano, ale neměli jsme chovat tak, jak jsme se chovali."

„Ale jak máme trávit čas s šestnáctiletým teenagerem." Řekl táta.

„Nemusíte se mnou trávit všechen svůj čas, ale vnímejte moji přítomnost."

„To zvládneme." Řekl táta.

„Máme tě rádi."Máma my chvíli pustila tátovu a Finnouvu ruku. A pevně Finna objala.