6 variant smrti

Odpuštění

„Jsem ve své mysli?"

„Vždycky si byl chytřejší a vyrovnanější než já."

„O čem si chceš promluvit?"

„Chtěl bych se ti omluvit. Nebyl jsem dobrý bratr."

Finn se snad poprvé v životě cítil, jako by ho někdo zviklal. Vždycky říkal, že svého bratra nenávidí a ona to byla pravda asi na 80 procent a teď se těch zbylých dvacet procent zvyšuje, když ho vidí. Ale ví, že musí myslet rozumně, co když je bratr a těch 11 lidí jen přelud v mých myšlenkách.

„Nejsi jen přelud mých myšlenek?"

„Ne není." Řekla jedna dívka, která předtím stála vzadu, ale teď přišla dopředu.

Pokračovala: „Jackob našel způsob, jak se nabíjet, aby se mohl jednou za deset let zhmotnit a trápit své oběti. Když jsme umřeli, podařilo se mu naše duše nějak uvěznit. Většinou jsme se vznášeli v prázdnotě, ale když nastal čas, kdy se on zhmotnil, objevili jsme se v jeho hlavě a viděli ty smrti, ale tohle skončilo, když si přetrhl bariéru, narušila se rovnováha a my se nějakým záhadným způsopbem přemístili do tvé hlavy."

„Finne, tohle je Jaiden, ta nejchytřejší z nás."

Finn zatím přestal myslet na odpuštění. Věděl, že je nějaký důvod v tom proč skončil tady. Proč je v mysli. To mu došlo hned, jak nad tím začal přemýšlet, to že cítil jejich bolest, jeho tělo asi moc neudýchalo, takže je asi v komatu a teď neví, co dál udělat.

Dnešek vážně divný. Poprvé ho někdo zviklá a poprvé neví, co udělat. Nemá vůbec tušení.

„Chceš asi pomoct." Řekla Jaiden, která viděla jako jediná jeho zmatený výraz.

„Jak se odsud dostanu?"

„To je právě to. To co teď řeknu, nebude moc příjemné."

„To jsem mohl čekat. O co jde."

„Nedostaneš se odsud, pokud ho nesrazíš na kolena."

„Koho?"

„Jackoba."

„Není jiný způsob Jaiden?"

„Ne, není." Promluvil brácha.

„Mám být upřímná?" Řekla Jaiden.

„Ano." Řekl Finn rozhodně.

„Není to moc dobrý..."

„Řekni to."

„No dobrá. Za tu dlouho dobu, co tu jsem tak...mi...došlo...že..."

„Ano."

„Buď anebo. Buď ho porazíš a probereš se. Nebo...tě porazí a ty..."

„Zemřu."

„Ano. Když to teď víš. Měl by ses rozloučit se svým bratrem. Já vím jaký je. Vím, že není úplně, jak to říct, ten nejlepší člověk na světě ale..."

„Děkuji za poklonu."

„Nepřerušuj mě. Za tu dobu, co tu je, se nezměnil, ale projevila se u něj vnitřní dobrá stránka, jako u každého z nás. Každý z nás někoho zradil. A každý z nás by se za to chtěl omluvit. Za tu šanci bychom dali cokoliv. A díky tobě, tu šanci dostal Steven."

„Nevím, co na to říct."

Nejdřív tam stál, ale potom přistoupil ke svému bráchovi.

„Já a myslím i moji rodiče ti odpouštíme." Řekl, poprvé a naposledy ho objal.

„Děkuji."

Dlouho stáli v objetí až do té doby, co uslyšeli Jaidenin hlas.

„Blíží se Stevne, cítím to, za chvíli je tu. Je čas, Finne."

Steven pustil Finna a řekl: „Sbohem. Až nastane tvůj čas. Najdeš mě snadno."

Finn věděl, jak to myslí.

A potom mu nakonec Finn řekl: „Pozdravuj rodiče. A řekni jim, že mě to mrzí."

„Řeknu." A přitom se díval do jeho hnědých očí.

Potom Steven odešel.

„Je čas..." Řekl Jackob, který se tam náhle objevil.