6 variant smrti

Jmenuju se Tom

###

Raily nevěděl, že žití života a zároveň vládnutí Věčného vězení bude tak těžké. Jeho den byl perný. A často i osamělý. Samozřejmě, že měl přátelé, se kterými mluvil, ale chvílemi byl jinde. V hlavě se mu ukazovaly obrazy Věčného vězení. Mluvil o tom s mámou. Ze začátku byl na ní naštvaný, že mu lhala a dostala ho do téhle těžké pozice. Naštval se tak, že rukou prudce udeřil do stolu a ten se rozpadl. Z ruky mu pak teklo trochu krve. Máma mu obvázala ruku a on už tomu rozuměl. Vždy je pro někoho něco předem určené a pro něj je to vládnout Věčnému vězení.

Kráčel pryč ze školy k opuštěnému prostranství, pravil: „Otevřete se dveře."

Normálně by si člověk musel ty dveře dlouho hledat. Ale když je ten člověk vládce Věčného vězení, dveře si hledat nemusí. Když do řekl slovo, začalo se všechno kolem něho rotovat a objevil přede dveřmi, tedy před Finnem. Když přes něj procházel vládnou Věčnému vězení poprvé. Snažil se na něj mluvit, ale Finn mlčel, neposlouchal ho. Asi chtěl zapomenout. Říkal si Raily pro sebe. Nedivil se mu. Když musel všechny opustit, nemohl na ně myslet, protože by to přivedlo až moc smutku, který by se nedal zvládnout.

Dveře se otevřeli, Raily suveréně prošel tunelem. Z dálky slyšel výkřiky. Ze začátku tyto výkřiky se rozléhaly jeho sny. Těžko usínal a když už usnul, probudil se s jekotem. Věděl, že si musí zvyknout, že tohle je část jeho života, ale bylo to pro něj těžké.

Nejdříve šel za tátou. Raily někdy přemýšlel o tom, že by tátu přemluvil k tomu, aby šel na zem. Často se ho ptal, jak se na zemi jmenoval, protože máma mu neřekla, chtěl to vědět o to víc. Mlčel a neodpovídal na to. Raily se pevně rozhodnul, že dneska se odváží a přemluví ho k tomu, aby šel na zem.

Táta stál v té podivné prázdnotě, která tu byla všude a Raily už si na ní zvyknul.

„Ahoj tati."

„Ahoj Raily."

„Než půjdu....vládnout. Musím s tebou mluvit."

„O čempak?"

„O tvém návratu na zem."

„Ikdybych chtěl, nemůžu."

„Zapomněl si. Dveře můžou být pro tebe otevřené. Od té doby, co se mohou otevírat, je tu míň nevinných lidí."

„Tím naznačuješ co?"

„Já to tak nemyslel. Ty jsi za to nemohl. To ty dveře, dveře, které jsou teď pro tebe otevřené."

„Já nevím."

„Chci tě provést po městě. Určitě se to tam za ty roky pro tebe změnilo."

„Zůstanu tady."

„Tati....udělej to pro mě. Můžeme si tak vynahradit ztracené chvíle."

„Já nevím."

„Tati."

„Tam, to není moc pro mě."

„Ale...."

„I tady se dá vynahradit ztracený čas."

„Tím, že posloucháme výkřiky hříšníků, jak je kousá havěť. Jdu pryč...."

„Ale synu."

„Nevím, proč jsem to říkal."

„Já..."

„Zítra ahoj."

Odcházel rychlým krokem.

Otec za ním zavolal: „Půjdu, ale má to dvě podmínky."

„Jaké?"

„Za prvé: Mi pomůžeš. Za druhé: budu ti pomáhat s vyhledáváním dívky."

„Tu první splním, ale co se týče tý druhý."

„No dobrá, tu druhou jsem asi přehnal, ale stejně. Až se s nějakou seznámíš...."

„Řeknu ti o tom."

„To jsem chtěl slyšet."

Pro dnešek udělal Raily, co měl, pak zavedl otce do tunelu a šli pomalu ke dveřím. Otec se na konci tunelu ohlédl za sebe a potom zpátky ke dveřím, podíval se na Railyho a řekl: „Jsem připravený."

Udělali poslední krok ke dveřím. Uslyšeli Finnův hlas, když zašeptal místo, kam právě cestují. Objevili na opuštěném pozemku, ze kterého Raily předtím přišel.

Otec si držel ruku před očima. Nebyl zvyklý na takovéhle světlo. To prozrazovala jeho kůže, která byla jasně bílá. Když si jeho oči navykly, podíval se Railymu do očí a řekl: „Jmenuju se Tom."