Jen omega

988 77 8
                                    

,,Fuu.."vydechla hluboce Jas a opřela se zády o rám postele, který už jsem pěknou dobu obsazoval já.
Na stole tikaly hodiny s číslicema 01:02, které oznamovaly, že jsme úplní magoři a dělali projekt do jedné ráno.
Skvělý pocit.

Na chvíli jsem se zamyslel a Jasmine byla po smrti. Odpadla.
Jenom klidně vydechovala se zakloněnku hlavou a bdila.
Ze mě doslova tekl pot.
Jas jsem nechal snít a tak jsem se opatrně převrátil na kolena a po čtyřech vlezl pod stůl pro můj batoh.
Přisunul jsem látku k sobě a zašátral v kapsách, abych našel malej přístroj, co se asi nazývá mobil.
Chvíli mi trvalo, než jsem ho z útrop učebnic našel.

Stisk jsem tlačítko a při zásahu světla z mého telefonu jsem sebou cukl a mrdnul se hlavou o stůl.
Tiše jsem proklel a krátce se podíval na spící omegu, abych zjistil, zda jsem ji tím neprobudil.
A ne, spala jako dřevo. Ani se nehla.

Povzdechl jsem si a podíval se zpět na svůj telefon, co spíše připomínal na pecky zaplej reflektor.
Hned jsem přejel po obrazovce a stáhl si jas na nižší úroveň.

V pokoji svítila jenom lampa, kterou jsme nechali s Jasmine zaplou , abychom alespoň něco viděli. Z lustru nás bolely oči.

Vylezl jsem ze stolu a sedl si na paty jen pro jistotu, že bych měl potřebu si opět omlacovat hlavu o dřevo.
Jednoduchým heslem jsem odemkl telefon a na liště viděl všechny zmeškané hovory a přijaté zprávy.
Najel jsem na ni a jel prstem po obrazovce dolů, aby se mi zobrazily všechny ty blbosti.

41 zmeškaných hovorů táta a 24 máma.
11 zmeškaných hovorů od Harua.
56 zmeškaných hovorů od bratrů.
A 7 přijatých zpráv.

Hm.. úspěch. To je 132 zmeškaných hovorů za pouhou noc.

Zvedl jsem se a kolíbavě vzal batoh na záda. Nakoukl jsem na Jas a otevřel dveře.
Měl bych jít.

A šel jsem.
Tichoulince jsem za sebou zavřel dveře a nechal Jas spát v jejím pokoji samotnou.
Chodba byla tmavá jak sviň, že jsem si musel zapnout baterku na mobilu, abych tu někde nezahučel.

Pomalu jsem došel ke dveřím, urychleně se obul a vyšel ven.
Neohlédl jsem se, prostě jsem opustil její dům. A nebylo cesty zpět, jelikož z venku nejdou dveře otevřít. Kdyby mi to nikdo z rodiny nezvedal, asi budu spát v kytkách nebo na práhu.
Sešel jsem dva schodky a prošel tou jejich zachradou až k brance.

Když jsem byl malý, bál jsem se tmy. A neříkám, že mi tma i teď dělá dobře, ale panikaření a strach by ničemu nepomohlo.

Dýchal jsem zhluboka, zastavil se před hlavní cestou a chystal se zavolat  Kasahimu, aby pro mě přijel.
Jenže jakmile jsem najel do kontaktů, omylem jsem klikl na zpávy na liště.
V ten moment se mi otevřela složka od máminých zpráv.

Proletěl jsem je očima.

"Kde jsi?
Přijď domů.
Stalo se něco? Kine?
Přijď hned domů.
Čekáme na tebe.
Je pozdě, vrať se domů." Četl jsem je nahlas, než jsem se zarazil.

,,H..huh?"

A pak moje oči naletěly na tu poslední.
Ztuhnul jsem, jakobych se právě proměnil v kamenou sochu, zmrznul nebo dostal záchvat.
Cítil jsem, jak mi hrdlo brání se nadechnout a moje srdce vynechalo úder. Jeden, možná dva.
Zalapal jsem po dechu znovu, když jsem to přečetl.

Musíš se připravit. Přijedou zítra.

Zamrkal jsem abych se ujistil, jestli nemám halucinace. Štípl jsem se, abych se přesvědčil, že pouze nesním. Že tahle noční můra není skutečná. Nemůže být.

Avšak to bylo jasné. Pokaždé, když jsem něco provedl, tak mi tím vyhrožovali.
Ale teď tu schůzku doslova domluvili.
A protože je jedna ráno, setkal bych se s nimi dnes.

V osvětlení lamp jsem se cítil prázdný. Všude byla tma a já zapomněl, že ve mě ta tma byla odjakživa taky. Vždycky tam byla.
Jak mi to mohli udělat?
Měl jsem ještě pět měsíců..pět zasraných měsíců.

Proč?

Ze zad mi spadl batoh a jeho obsah se vysypal na zem jako brambory z děravého pytle. Měl jsem vztek. Zlost. A zároveň jsem je chtěl jít prosit o milost.
Bál jsem se. Opravdu.
Nechci umřít. Nechci dopadnout tak špatně.

,,Prosím.."vydechl jsem mezi skuhráním. Tváře mi začaly vlhnout od slz, kterých bylo takové množství, že mě pálily oči a mohl bych jimi naplnit sud. Skoro jakoby mě někdo šlehl pepřákem nebo čistícím prostředkem.
Povolil jsem ruku a telefon byl poslán k zemi. Tiše to ruplo. Praskl displej.

Hrudník se mi chvěl a vzduch vypouštěl postupně, takže jsem jenom mohl lapat po dechu a brečet.

Je konec.
Co jsem komu udělal?

Ptal jsem se sám sebe na otázky, na které jsem už znal odpověď.
Narodil jsem se. Jsem jenom omega. Nic s tím neudělám..

Stírání slz mě omrzelo, svěsil jsem hlavu a pozoroval, jak mi to z tváře kape na ruce.
A jak toho kape víc..

A víc?

Vzhlédl jsem k černému nebi a cuknul hlavou, když mi do oka spadla kapka.

No skvěle..

Během pár vteřin začalo pršet.
A já pořád nevěděl, co dál.

Znáte to, když už vám nic nezbývá? Kdy se to nejhorší stane skutečností a vy už nemůžete nic dělat?
Přál jsem si, aby tohle všechno byl jeden sen.
Abych se vzbudil někde, jako někdo jiný a žil normální život.
Nebýt nikdy zlomený.
Jediné, co jsem vždycky v životě chtěl, bylo být štastný.

Na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Už jsem nedokázal rozeznat vlastní slzy od kapek deště.
Bůh ví, jak dlouho jsem tam stál, ale cítil jsem se mokrý na kost. Klepal jsem se. Strachem, nebo chladem
Stal jsem se krabicí. Krabicí bez obsahu.
Veděl jsem, že den jako tenhle nastane. Jen ne, kdy.

Všechny je nesnáším.

Popadl jsem rohy kapuce od mikiny a přetáhl si ji před hlavu. Veděl jsem, že to nemělo smysl, protože moje hlava a mikina byly na kost promočené, ale i tak jsem to udělal.

Pak přišel první krok.
Nic.
A druhý.
Zase nic.

Váhal jsem. Měl jsem obavy, že když uteču, najdou mě. A když mě najdou, udělají mi ještě něco horšího.

Co když mají pravdu? Je to pro mě nejlepší?
Být pes někoho, koho neznám. Stát se jeho hračkou pro všechny jeho odporné choutky.
Je tohle opravdu to, jak dopadnu?

Nebo.. to nechci? Napadlo mě.
Chytil jsem se za hlavu a zanadával do deště.
Co kdyby se s tím opravdu dalo něco dělat. Co kdybych zvedl telefon a zavolal jim, kde jsem a ať mě vyzvednou.
Jel bych pak domů a seznámil se s cizí alfou?
Mohl bych ho prostě odmítnout?

Nemohl.

Zaťal jsem zuby a proklel znovu.

Jasně, že nemohl. Kdo si sakra myslím, že jsem?
Neposlechnou mě. Jasně, že ne.
Jsem jen omega.

Odkud vítr vaneKde žijí příběhy. Začni objevovat