Odkud vítr vane

Osobní záležitost

Taxík měl dojezd půl hodiny, proto jsem v průběhu stihl vyvětrat ložnici a vyhodit zničený obojek, co se válel na zemi. Na převlečení peřin s alfou stále v nich jsem neměl sílu ani nervy, takže na ty jsem ani nesáhl.

Našel jsem v obýváku Subarův telefon i peněženku, ze které jsem si vzal jeho kartu a pár drobných. Telefon jsem položil na noční stolek vedle postele a do sms mu pro jistotu, kdyby se náhodou vzbudil, když tu nebudu, napsal, že jsem jel do města a že se brzy vrátím.

Nenapsal jsem, že jsem v pohodě, protože jsem nebyl a nechtěl jsem mu lhát. Až se vzbudí, podle stavu peřin si nějak vyvodí, co se zhruba stalo.

Řidič taxi mě brzy prozváněl, že stojí před domem. Naposledy jsem se ohlédl na mého druha, nevědomky vydechl do vzduchu jeho jméno jako modlitbu a odebral se pryč.

V autě jsem spolykal několik prášků proti bolesti a dva supresanty, abych se trochu zlidštil a otupil. Zaplatil jsem si taxík, který řídila milá postarší paní, beta, co si se mnou celou cestu do města jednostranně povídala. Asi vám dojde, že já byl ten, kdo poslouchal.

Vysadila mě v centru a popřála mi hodně štěstí, ačkoliv nevím k čemu, a že mám být opatrný. Jen jsem se usmál a zamával jí na rozloučenou s tím, že se určitě ještě někdy uvidíme.

Pak jsem si natáhl přes hlavu kapuci tmavě šedé mikiny a dal se do pohybu.

Pomalu jsem šel k smíšenému zboží na druhé straně ulice a vytáhl svůj telefon. Psal sem Kamasakimu, aby dnes večer přijel před alfovu firmu a ať si s sebou vezme koho chce. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli ho chci vodit do našeho nového domu, když je to tam v takovém stavu...

Mimochodem, byla asi jedna odpoledne.

Původně jsem plánoval, že počkám doma, než Kamasaki přijede, a pak pojedu do města s ním, abych tu nebyl sám. Při jezení třech rohlíků najednou jsem se ale rozhodl, že to risknu a pojedu sám. Jednak jsem byl stále silně pokryt Subarovými feromony a druhak jsem měl na krku nehezkou značku, která se žádné alfě kolem mě líbit opravdu nebude. A taky jsem nechtěl čekat, než můj bratr dojede. Cesta sem je několik hodin a do té doby bych se zbláznil.

Schoval jsem telefon zpět do kapsy a vešel do obchodu.

Prodavačka za pásem po mně hodila podezíravé očko, když jsem kolem ní bez pozdravu prošel rovnou mezi regály. Nedivil jsem se jí, zahalený v tmavém oblečení jsem vypadal jako náctiletý dealer.

Se skloněnou hlavou jsem prošel kolem dvou lidí, než jsem se dostal k regálu s hygienou a toaletními potřebami. Očima jsem chvíli mihal po policích, než jsem spatřil krabičku s dvěma těhotenskými testy. Rychle jsem ji chňapl do pazourů a vydal se k pokladně.

Prodavačka, které jsem se očividně vůbec nelíbil, se na mě zamračila ještě více, když viděla, co jediného kupuju. Pro její potěšení jsem se natáhl vedle kasy do poličky a přihodil jí k tomu jedny melounové žvýkačky.

Zamračila se na mě ještě více.

Usmál jsem se čirou spokojeností a vytáhl alfovy drobáky, kterými jsem to chtěl zaplatit.

"Ta dnešní mládež..."protočila panenky uraženě, když mi rozměňovala a vracela peníze. Nijak mě to neurazilo, přece jen je tohle to první co slýchávám snad od všech starších lidí, které kdy potkám.

Sebral jsem své saky paky, nastrkal je do kapes jako křeček a raději šel honem pryč.

Ještě jsem slyšel, jak si pokladní za mnou odfrkla, než se dveře obchodu zavřely.