Odkud vítr vane

Bleší město

Uběhla zhruba hodina a sál se lidmi začal plnit oproti mému žaludku, který by to moc rád uvítal. Všichni vypadali až moc nóbl, že jsem svému alfovi stál literárně za zadkem, abych se jim mohl vyhnout. Nijak to nepomohlo, protože všichni lezli zrovna za ním.

A taky jsem nechtěl narazit na rodiče, kdyby se tu najednou objevili.

Ale Aki, můj věrný a tvrdohlavý kamarád, se toho nebál a obskakoval každého nového hosta, který vypadal, že má plnější kapsy než ostatní.

Divil jsem se, že ještě žije.

Černovlásek mě vyrušil z panikaření náhným pohybem, když se o něco sehnul, aby mohl obejmout osobu.

Byla to žena, ale alfa...

No jo, tady je obydlený alfama jako tulák pes blechama.

Dokonalé bleší město. A pak jsem tady já. Ha ha.

Vysoká barbína, s hnízdem hnědých vlasů na vrcholku její hlavy, vypadala vskutku jako nejhorší reálná verze disney postavičky, kterou jsem kdy viděl.

Křivky měla obepnuté úzkými šaty černé barvy, co se lesky ve světle poněkud nezvyklým způsobem a na nohách podpatky jako kráva, které jí pomáhaly být o něco vyšší, ale silně jsem pochyboval, že dnes večer domů díky nim dojde bez vymknutých kotníků.

Nestálo to za to.

Nahl jsem se zpoza alfy, který se s ní stále vybavoval, ačkoliv se netvářil moc zaujatě a spíše mihal očima kolem, aby se jí vyhnul.

A ani se mu nedivím. Ženská měla dýňově velká ňadra vystavené v srdcovém výstřihu a bylo to jako jehly do očí.

Nešlo s ní ani navázat oční kontakt, aby vaše oko nezachytilo ty umělé věci o něco níž.
Alfa se podle všeho musel hodně přemlouvat, aby ji vůbec obejmul a nepřišlo mu to trapné.

Povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem, aniž bych se hnul z místa od alfy.

Byl jsem strachy bez sebe, abych upřesnil pocit, co mi pukal v hrudi.

Ne jenom z toho, že tu přijdou moji rodiče a milovaný bratr, ale taky se na tom podílí fakt, který to dělá ještě horší.

Pravděpodobně jsem se duševně zavázal s černovláskem.

Jinými slovy, navázal jsem bond se svou spřízněnou duší, kterou není nikdo jiný než alfa přede mnou.

A to ani nevím jak.

Ale to byla ta poslední věc, kterou jsem chtěl, aby se v tomhle období stala.

Stějně jako vám, taky mi to nedává smysl.

Když jsem ho poprvé potkal, žádná jiskřička mezi námi nebyla. Nic mi ten člověk neříkal a moje sviňský tělo mi nedalo žádné znamení ani náznak toho, že on je ten, který mi byl souzený. Můj druh.

Proto o tom nejsem zcela přesvědčený.
Jen to vysvětluje, jak se kolem něj cítím a jak moje tělo reaguje.

Jako kdybych k němu prostě patřil.

A i přes to, že bych se měl jako každá omega radovat, že jsem asi někoho takového potkal, - což je extrémě vzácné - , a dokonce to není takový hajzl jak se zdá, tak jsem se chtěl spíš zahrabat do země. Alespoň 6 metrů hluboko.

Proč bych se měl vůbec radovat? Nevydržím bez něj a to mám sňatek s jiným.
Moje tělo ho chce už dlouho pro to jeho, ale patřím jinému. Nikde žádnej happy end.

A teď mě i moje vlastní hlava nutí, abych po něm slintal, i když mi za zády stojí jiná alfa, co čeká, až jí kleknu k nohám.

Paráda, nic lepšího jsem nepotřeboval.

Oči mi putovaly po hloučkách lidí a já jen čekal, odkud na mě vykoukne známá tvář. A žádnou jsem neviděl.

A bohužel ani tu jedinou známou tvář, kterou jsem chtěl vidět

Ztratil jsem Akiho.
No doprdele.

Přehopkával jsem pohledem po lidech, u kterých Aki doslova před minutou ještě byl.

Nic.

Otočil jsem se zpět na alfu, abych mu oznámil, že jsem tak trochu ztratil Akiho, omegu, co má dneska hárat, z dohledu.
Jenže černovlásek se stále vybavoval s paní s dudama většíma jak moje hlava.

A skákat jim do řeči... to bych mohl schytat nepěkné pohledy. Nepěknou pozornost. Fuj. Alfy. Ble.

Nemohl jsem čekat, když Akiho mohl někdo sebrat...

Jako velký chlapák jsem se rozhodl to vzít do svých ploutví a vydat se ho hledat sám.

Nebudu přece na alfovi závislej.

Ne. Vůbec.

Stihl jsem udělat dva tiché kroky, abych se vyplížil pryč, ale dlouhé prsty připoutané k žílovité dlani se mi v mžiku omotaly kolem zápěstí a sevřely se jako krajta, co lapila svoji večeři.

Vyjekl jsem zděšením, ale jakmile jsem si uvědomil, kdo s mojí drahou ručičkou takto zachází, proklel jsem a vysmekl se mu, když jsem si byl jistý, že se nikdo nedívá.

Kecám, bylo mi to jedno, prostě jsem se mu s otráveným ksichtem vysmekl.

Jak mě vůbec viděl?

"Vyděsil si mě!" Zasyčel jsem otráveně a upravil si rukáv, který byl teď kvůli němu pokrčený.

Sám to platí a takto se k tomu chová...

"Kam jdeš?" Zahučel alfa, jakoby ho nic jiného nezajímalo.

Přece mu nemůžu říct, že jsem Akiho ztra—

"Kde je Aki?" Zeptal se téměř okamžitě a já si zase, dnes už po několikáté, přál, abych se propadl hanbou do země a tam zůstal spokojeně hnít, dokud ze mě nevyrostou dýně.

Mlčel jsem a alfa nic víc nepotřeboval.

"Sežeň někoho, kdo s tebou bude. Hned se vrátím." Střelil po mně pohledem, vytáhl cosi z kapsy a doslova mi to vrazil do ruky, než se začal brodit mezi lidmi v davu.

Jeho telefon.

A koho mám asi tak sehnat?
Než najdu další omegu, všichni mě tu ušlapou jak posekanou trávu.

Strčil jsem jeho mobil do kapsy od kalhot,čapnul jsem ho za lem jeho saka a nechal se vláčet davem za ním.

Lepší, aby byl beranidlo on, než já.
Ale taky mi něco slíbil.

Že bude se mnou.

A já ho rozhodně nenechám to porušit, ať chce nebo ne.

Alfa mě táhl davem k východu, kde byl Aki naposled spatřen bavit se s hosty zhruba čtyřikrát většími než je on sám.

Neměl jsem z toho dobrý pocit.

Jakmile nás alfa dostal k hlavním dveřím, zastavil tak prudce, že jsem si o jeho záda málem zlomil nos.

Jen tak tak jsem to ubrzil.
"Hele, nemohl bys—" zmlkl jsem.

"Pane White! Vaše omega—"

Sakra.

"To nic, ustupte." řekl alfa klidným hlasem.

Sakra...

"Nic jsme mu neprovedli, ale on—"

Ne.

"Já vím, mohla byste, prosím vás, ustoupit?"

Prosím.

"Jenže můj syn, on—"

"To nic, paní Jackeronová. Stačí, když ustoupíte."