Odkud vítr vane

Vodopády coly

Vytřeštil jsem oči a málem spadl, když se na mě Jas vrhla jak chobotnice a objala mě tak, že se mi špatně okysličovalo tělo hned po jejím doteku a připadalo mi, že měla více rukou, než kolik by měla mít.

Zjapal jsem po dechu a brňavě zatřásl rukama, než jsem objal omegu nazpět a bezmocně koukal, jak mi její slzy vlhčí mikinu a moje cola jí přitom teče po zádech.

Fakt skvělej pohled.

Ale jí to vůbec nevadilo. Stála a vymačkávala ze mě duši, že jsem slyšel, jak se mi lámou kosti pod jejím sevřením a naslouchal jejímu hlasitému pláči a breku, neschopnej slova. Nic jinýho mi jaksi nezbývalo. Na útěk bylo pozdě.

Polil mě ledový pot z uvědomnění, co se právě stalo.

A tohle se fakt stát nemělo.

"Kde jsi byl...KDE JSI SAKRA BYL?!"zvedla hlavu z mého ramena a nechala mi na něm mokrý otisk její tváře.
Prsty si setřela slzy, ale ty se zdály nekončící.

Bylo mi z toho blbě, vidět ji takhle..
Ale zároveň mi z polámaného hrudníku spadla zátěž. Taky mi chyběla, akorát jsem si to nechtěl přiznat, že tak rád vidím známou tvář.

"Ahaha..,"uchechtl jsem se falešně, nervózní co jí mám říct,"to je na dlouho.."odvrátil jsem pohled a sklonil hlavu, protože se dostavil pocit viny.

"Panebože.."vzlykla Jasmine a znovu si setřela slzy, než se na mě podívala.
"Máš ty vůbec páru, jak moc se po tobě všichni schání?! Jak dlouho tě hledáme?"vyjekla a nos si otřela o rukáv. Naštěstí né o ten můj.

Podíval jsem se na ni, když se jí po rudých líčkách začala kutálet další várka slz.
Bodlo mě v hrudi.

"A ty se tady objevíš, úplně v cajku..Hrozně jsme se báli.."pokračovala.

Měla na sobě make-up, takže si dokážete představit, jak vypadala. A jak vypadala moje nová mikina, co stála víc než jsem byl schopnej přečíst písmenek v abecedě.

"J-já..,"koktal jsem, nevěděl jsem kam dát ruce a co říct. S tímhle jsem nepočítal.
Ale nějak jsem tušil, že to pochopí, kdybych jí to řekl. Ona mi rozumí, není jako moji rodiče.

Protřel jsem si oči.

Ne, nebrečel jsem. Všechny slzy štěstí, co se chtěly probojovat ven jsem zadržel, i když to byly jen dvě - tři na znamení, jak moc mi známé tváře chybí.

Není to snadný, to vám povím.

Kdyby bylo, tak sedím u nohou cizince a lížu mu boty jako nějaká fraška s rukama a nohama a ještě bych si nestěžoval.

"Co tady děláš? Unesl tě někdo?.."odstoupila ode mě a oskenovala mě skleněnýma očima. Velice rychle se ale zamračila, když si uvědomila, co se mnou vlastně je.

Nic. Vůbec nic. A to byl ten problém.

Jasmine můj stav zaskočil, že na mě koukala jako na slevu na máslo. Koukala se na obojek, co jsem měl kolem krku.
Povzdechl jsem si.

"Utekl jsem."přiznal jsem se ke svému hříchu a usmál se na ni, abych ji ujistil, že ani k tomu mě nikdo nedonutil.

Jasmine ke mě zvedla oči, dokonale zmatená.

"Proč..proč by si to -" nevěděla, co na to říct a já jsem se jí nedivil.

Zuby se jí klepaly a její uniforma teď připomínala zmačkanej hadr asi tak,  jako vrabčí hnízdo místo vlasů.

Zacukal jsem koutky a popadl Jasmine za ploutev, abych ji dotáhl k lavičce, co parkovala v rohu haly.
Tam jsem usadil Jas a sám sebe vedle ní.