Odkud vítr vane

Útěk před osudem

A pak mi přeplo.

Strach a vztek, co se hromadil v mém těle ve mě vyvolal pocit úzkosti. Neskutečně velké.
Jak se z toho všeho dostanu. Je nějaká možnost, že..?
Ne.
Zavrhl jsem to.

I přes obrovskou snahu se uklidnit, jsem panikařil jako pták v kleci.
Malej kolibřík, co ani neví, že se v kleci narodil a nikdy se z ní nedostane.
Měl jsem to zkoncovat hned, jak jsem se to dozvěděl.

Jeden krok.

Druhý..třetí.
A už jsem běžel.
Pryč. Někam doprdele. Nezáleželo na tom.
Po mokrém chodníku a proběhnutí několika kaluží jsem se vydal podle cedule do města.
Mohl jsem cítit každou kost v mém těle a cítil, klepal jsem se, ale i tak jsem běžel .. dál.

Schovat se v městě.
Zalést do klubu, nebo nějaký díry mezi baráky a tam se schovat. A nikdy nevylézt.

Otřel jsem si oči a běžel jsem přes přechod do centra.
Už jsem mohl vidět osvětlené plakáty a cedule. Lampy a pár šipek, co vedly cesty do klubu, co batevně svítily, aby byly dobře vidět.
Bylo pozdě, kdo by se divil, že je málo lidí v téhle části města. Tady je klubů málo.

Jak se to mohlo všechno tak zvrtnout?

Podrážky mi pod vlivem vody na dlaždičkách začaly klouzat, takže jsem každým krokem ryskoval svoji držku.

Během chvíle jsem se ocitl na křižovatce, kde byli všichní noční hosté a mířili do klubu Růží na druhé straně města. Do jednoho z největších nočních klubů v okolí. Dělalo se mi z toho špatně.

Červená.
Popotáhl jsem si kapuci a tiše se vetřel mezi ně.
Tiše jsem posmrkl a setřel si další várku slz, co se mi nashromáždila na tváři.

Proč sakra pořád brečím..?!

Šel jsem na smrt a z toho mi bylo blbě.
Útěkem nic nezlepším. Najdou mě.
Pokud mě najde někdo jiný, taky by mi něco udělal.

Zahrával jsem si s ohněm, co nebyl můj. Já o něm nerozhodoval, ačkoliv hořel ve mě. Teda, teď už to byl malý plamínek na zapalovači.
Nic ze mě nezbylo.

A dostavila se druhá vlna pocitů. Byla to spíš tsunami.

Nechal jsem u Jasmininého baráku všechno. Telefon. Peníze. Věci. Všechno.

Ošil jsem se a zalapal po dechu, protože jsem už nemohl dýchat nosem.

Třetí vlna se dostavila. Ale ještě horší.

Na svém rameni jsem cítil cizí ruku, co mě hladila.
Zaškubal jsem sebou v panice.
Sakra.

Muž, zahalený v černém, co mě držel u sebe a hladil po rameni, se smál.
Vousatý a vrásčitý, naprosto odporný se usmíval, jakoby právě ode mě slyšel nějakej super vtip.
Kdybych byl pes, můj ocas my byl mezi nohama a uši by splývaly s hlavou. Nejraději bych se propadl do země.

Rozklepal jsem se a vzhlédl k němu.
Nad mým ubrečeným a zoufalým výrazem se rozhihňal ještě víc.
,,Pěkně voníš.."nahl se ke mě a řekl to tak, abych to slyšel jen já.

Moje hárání začíná zítra. To je moc blízko. Kurevsky blízko.

Přeletěla mi před očima hrůza.
Nemohl jsem se nadechnout.
Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to.

Nebyl jsem to já. Kdyby se mě někdo normálně dotkl, vyfakoval bych ho.
Tak proč to teď nejde?

Jeho ruka do mého těla vysílala něco jako šoky. Pokaždé, když se pohnul, jsem sebou škubl.
A když se jeho ruka hrnula po mých zádech dolů, vzdal jsem to.

Nejsem nic.

Čtvrtá vlna. Ta byla pořádně poznat, protože vyšla přímo z mých úst v podobě zvratků.
Muž se zašklebil a svůj stisk povolil. Sebral jsem poslední střepy odvahy, abych s tím něco udělal.

Zdvihl jsem ruku a praštil ho loktem do břicha. Jenom škytl, ale pustil mě, takže jsem se rozběhl kupředu.
Přes slzy jsem nic neviděl, ale došlo mi, že je pořád červená.
Setřel jsem si mokrým rukávem koutky úst.
Lidé po mě pokřikovali a auta troubila, jenomže já nereagoval. Několik lidí se za mnou rozběhlo. Pravděpodobně komplici toho, komu jsem se vyzvracel na boty.
Stala se ze mě hromádka hoven. Ničeho.
Ubrečené omegy s dojebaným životem, co právě prožívala panickej záchvat a jen čekala, až jí pukne srdce, co absolutně nestíhalo.

Proběhl jsem němě davem na druhé straně přechodu a hned mě kostnaté nohy nesly na druhý.
Tam hrozba přejetí autem nebyla, jelikož byla zelená a lidi zrovna přecházeli.
Prokličkoval jsem mezi pár lidma a pokusil se nezadusit vlastním hlenem a slzami. Ruce mi poletovaly po mém obličeji, abych něco viděl ale nic.
Všechno bylo rozmazané.

Srdce mi bilo neskutečně rychle, že se nedalo ani říct " - jako o život.".
Srdce a dech. Ty věci by měli mít něco společné, ale zrovna mi připadalo, že se ty dvě věci rozešly každej svou cestou.

Poprvé jsem se opravdu bál a přál si, aby mě nějaký auto přejelo.

,,Prosím.."zažadonil jsem tiše pro sebe v pláči a zvuku zubů, co se mi kvůli mokrým hadrám na mě rozklepaly.

Neuvědomil jsem si, že se rozpršelo.

Jen tak tak jsem se vyhnul dalšímu člověku, co šel naproti a zaslechl hlasy lidí, co se mě snažili chytit. Doháněli mě.

Prosím. Prosím. Prosím.
Nechte mě být.

Zrovna když jsem chtěl přidat na rychlosti , se mi na blbých podrážkách podepsala mokrá cesta a já blbě došlápl.
Bolest, co mi projela kotníkem mě nezastavila, ba naopak mě svedla z cesty a já do někoho narazil.

Hekl jsem a zastavil.
Nic jinýho mi taky nezbývalo.
Cizinec, který mě zbrdil, jako kdybych narazil do stěny , mě popadl za bradu a vyzvedl ji tak, aby na ni viděl. Aby mi viděl do mýho ušmudlanýho obličeje.

Já koukal dolů. Po tom nárazu mi chvíli trvalo se vzpamatovat. Nic jsem necítil, jak jsem měl ucpanej nos. A vlastně ani nic neviděl kvůli vodopádu slz, co se ze mě neustále hrnuly.
Byl jsem jak kohoutek, kterej někdo zapomněl zastavit.

Prsty cizince byly hřejivé, když svíraly moji bradu a všechno se zpomalilo.
Zamrkal jsem a ostychavě se podíval vzhůru abych zjistil, do koho jsem to narazil a kdo mě právě teď vidí, jak jsem dopadl.
Jak jsem na svém nejzranitelnějším bodě existence.

Moje oči se setkaly s jeho.

A nezmohl jsem nic jiného, jak zalapat po dechu a to jsem si myslel, že už to za dnešek víckrát neudělám.

Poznal jsem, kdo to je. Jasně, že jo.
Hned, co jsem se do těch očí podíval jsem věděl, o koho jde.
I tak jsem si připadal omámený. Promrzlý a celkově totálně v prdeli.

Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl zrovna on.

,,T -ty..?"pípl jsem přidušeně.
Nevěděl jsem, jak ho oslovit.

Jak oslovit muže s černými vlasy a temnýma očima, co teď měly bílomodrý odstín kolem panenky a s malým kroužkem jako naušnicí.
S koženýma botama a nedobytným tělem. Měl roušku, ale i tak jsem ty rysy poznal.
Podle toho, jak se tvářil šokovaně, mě asi poznal taky.

Stačil mu krátký pohled na mou tvář a hned jeho ruka přeskočila z mé brady na moje předloktí, pak mě vlekl pryč. Nechal jsem se.
Ať mi chce udělat cokoliv, je konec. Už na tom nezáleží. Je jedno, co se mnou bude. I tak bych byl ale radši, kdyby mi pomohl.. ale co můžu očekávat? Nic. Nikdo mi nepomůže. Jsem jenom omega.

Cítil to. Cítil mě. Cítil, jak jsem se cítil já.
Asi jsem byl tak v prdeli, že mě to dokonce i potěšilo. Nebo jsem v to spíš doufal.

Dominantní alfa.
Nikdy bych ani nepomyslel na to, že ho jednou tak rád uvidím.