Odkud vítr vane

Mladý mrzák

V žilách se mi rozlil nový štiplavý druh tepla. Nové uhlíky, jež mě lehtaly a pálily, jakoby mě chtěly potěšit a umučit zároveň.

Podle alfova tichého zalapání po dechu jsem usoudil, že to cítil taky.

Několikrát jsem zamrkal, abych zaostřil a pod prsty cítil vlhko.

A nejen pod prsty.

Nadechl jsem se, zhluboka a pak znovu. Jeho feromony mi v plicích nedělaly neplechu, ba naopak.
Byly pro mě jako horský čerstvý vzduch, který mi dodával energii a rozehnal jisté pocity v krvi.

Vrhl jsem oči na své břicho, abych se ujistil, že tam není díra skrz na skrz, kterou jsem stále ještě pociťoval.

Naštěstí nebyla...

Ale byla tam boule. Byl hluboko, dosahoval neskutečné hloubky, kam se ještě nikdy nikdo nedostal.

A to bylo skutečně vzrušující.

"V pořádku?"zachraptěl na mě můj druh. Provaz v mém nitru povolil a zanechal po sobě stín, který mě táhl k alfovi.

Zvedl jsem k němu zrak.

Oči se mu zaleskly, když jsem přikývl.

Než se ale stihnul pohnout, uvolnil jsem svou levačku a něžně ho pohladil po krku zakrvavenými prsty.

Předtím jsem ji zachytil ve vzduchu.
Ta krev nebyla moje. Nenatrhnul mě, to já mu rozpáral záda.

"...promiň..." pošeptal jsem mu omluvu a zašklebil se nad svým hříchem.

Můj alfa na mě civěl čirým překvapením, zatím co já prsty laskal jeho spocenou a rozpálenou kůži. Přejel jsem mu po straně krku vzhůru až k jeho uchu, ve kterém trůnila jeho malá černá naušnice.

Nikdy jsem se nezeptal, kdy si ucho nechal propíchnout a proč. Měl bych to napravit. Ale ne teď.

Palcem a ukazováčkem jsem pohladil celou délku jeho ucha.
Ohryzek mu poskočil.

V tu ránu jsem věděl, že jsem si tím vůbec nepomohl.

V mžiku ze mě vystoupil do poloviny a v druhém přirazil boky zpět k mým. Nepohnul se, on přirazil, jako kladivo hřebík.

Ve skutečnosti to neudělal rychle, ba naopak - pomalu a jednoduše. Avšak ten důraz a síla, kterou přitiskl svůj klín mezi mé nohy, bylo to, co se mnou zamávalo.

Prohnul jsem se jako luk a nebyl schopný zastavit bouři rozkoše a tupé bolesti, která se mnou prohnala.

A zanechala mé břicho nanovo potřísněné bílou tekutinou.

Roztřásl jsem se jako kdybych mrzl, ačkoliv jsem prožíval pravý opak. Hořel jsem a hořel.

V prstech jsem svíral prostěradlo, ve kterém zajisté, díry brzy budou. Že já se vůbec ptal, jak tam ty díry asi tak udělám...

Lapal jsem po dechu a civěl do prázdna hrůzou i překvapením z toho, co jsem právě prodělal.

Na chvíli jsem viděl hvězdičky.

Popravdě jsem se rozhodoval, zda chci, aby to udělal znovu, nebo ne.

Jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě.

Myslel jsem si, že se alfa za svou hrůznou sílu rozpačitě omluví, ale rozhodl se radši zase chvíli počkat, než to rozdýchám, abych se po něm nenatáhl a nezakroutil mu naoplátku koulema.

Možná by tak alespoň trochu pocítil to, co já.

Zamrkal jsem a viděl alfu s havraními vlasy, sklánějíc se nad mým hrudníkem. Jeho ofina mě pošimrala na kůži.