Odkud vítr vane

Spešl slovník

Nějak jsem nečekal, že se po mně rozběhnou všechny tři alfy zároveň, ale stalo se. Stihl jsem jen vyběhnout na chodbu a vytočit aspoň Haiseho, ale než to blonďatá alfa stihla vzít, byl jsem shozen na tvrdou podlahu a následně tělem alfy namáčknut k zemi jako otravný brouk.

Polkl jsem bolestný výkřik, když mi muž klekal na namožená bedra, aby mě udržel pod ním, a ruce mi nemilosrdně rval za záda, aby mi je spoutal. To už jsem neprotestoval, protože každý můj pohyb přiměl alfu zarýt mi do zad svoje koleno hlouběji.

"Nechte Yukira být," zkoušel jsem, "nemá s tímto nic společného."

Haru mi odpověděl dříve, než jsem ho spatřil.
"Už ano. Je to další omega tvého alfy, a ještě k tomu těžce těhotná. Tvůj druh se aspoň nebude s vaším hledáním flákat." Zasyčel otráveně a obešel mě zírajíc dolů na mě, jakobych ho něčím neskutečně znechutil.

Probodl jsem ho pohledem a zamlčel spršku sprostých slov, která se mi hrnula na jazyk. Během dalších pár sekund už mě cizí alfa zvedala, sebrala mi telefon i krabičku s testy, a za chvíli jsme byli s Yukirem pohozeni do bezokenního kufru dodávky.

Dveře se zabouchly a v prostoru se rozrostla tma. Auto pak nastartovalo a rozjelo se.

Srdce se mi zběsile rozbušilo.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit.

Tohle nebyl konec. Dostanem se odsud. Bude to dobrý. Subaru nás najde.

V tichu a chrstění motoru auta jsem zaslechl Yukirův tlumený pláč.

Polkl jsem žluč, co se mi hromadila v krku. Nebohý omega do toho byl zatažený, přitom za nic nemohl.

"Yukiro..." oslovil jsem ho šeptem. Neviděl jsem ho, jen jsem vzdáleně slyšel, jak posmrkuje.

Zavrtěl jsem se a hlavou se uhodil o bok kufru. Vzápětí jsem se nohama přetočil na druhý bok a zmáčkl kolena k hrudi.

Moje záda na to následující maximální shrbení zaprotestovala, ale nakonec se mi podařilo přetáhnout si spoutané ruce zespod kolem nohou dopředu před sebe.

Opřel jsem se nimi o zem, abych si sednul a zády se opřel o bok kufru.

"Yukiro...?" Oslovil jsem ho o něco hlasitěji. Přivřel jsem oči a snažil se aspoň něco zaměřit v té tmě, ale nepodařilo se mi to.

Omega mi neodpověděl, ale stále jsem jeho zoufalství slyšel.

Pomalu jsem se zhoupl na kolena a spoutanýma rukama před sebou udržoval o zem balanc na čtyřech, a ještě pomaleji se po kolenech sunul za pláčem.

Zastavil jsem, jakmile jsem na prstech letmo ucítil hedvábí jeho vlasů.

"Yuki..." vydechl jsem úlevou a abych ho ujistil, že jsem to já, kdo se ho slepě dotýká.

Opět nic neřekl, ale já na odpověď nečekal.

Prty jsem mu přejel po hlavě a pak rameni, abych zjistil jeho polohu. Byl ke mně zády a přetočený na bok.

Bohužel se omega kvůli jeho břichu nemohl aspoň částečně osvobodit jako já, ale to neznamenalo, že jsem ho tak hodlal nechat.

"Zvednu tě, ano...?"

Sedl jsem si vedle něj a opatrně mu pod paže a pod bok, na kterém ležel, vmáčkl moje spoutaně ploutve. Když se mi to podařilo, pokrčil jsem lokty, zahákl prsty za jeho trup a a na tři ho vytáhl do sedu zády na mou hruď.

Nebyl těžký, ale celé mé tělo se při té námaze rozklepalo bolestí.

Neubránil jsem zaskuhrání ani tehdy, když mi jeho záda dopadla na zalepenou hruď a moje záda byla nucena balancovat moji i Yukirovu váhu.