Odkud vítr vane

Něco za něco

A to byl Natsuo.
A kde byl myšlenkama Haru? Zrzek?

Byl ticho, snad jakoby celou situaci znovu zpracovával, ale pokaždé se dostal k erroru, a proto každých 30 vteřin restartovával svůj mozek.

Z nějakého důvodu jsem si jeho slova ani nepřál slyšet, ačkoliv to byl ten, na kterém mi nejvíce záleželo.

Ale jaksi jsem tušil, že to nevezme dobře.

Ohlédl jsem se za sebe na alfu, který nevypadal zrovna spokojeně.
To ani kolemjdoucí, co se po nás ohlíželi.

Musíme zmizet.

Černovlásek do mě nenápadně strčil a udělal krok v před, aby svoje začlenění do konverzace nějak oznámil. Nebo abychom na něj nezapomněli.

Popotáhl jsem sopl, co se mi chtěl vyvalit z nosu na imaginární kapesník, a přistoupil k Haruovi a Natsuovi.
Po obou jsem se ohnal rukama a přitáhl si je do objetí jak dělajî hokejisté, když totálně poserou zápas.

"Mám vás rád," řekl jsem větu o které bych nikdy dříve nepověděl, že ji někomu budu někdy říkat nahlas.

Ale fakt mi na nich záleželo.

"Prosím, pomozte mi."

. . .

Bylo to těžký. Bylo těžký je poslat zpátky, když už jsem je po docela dlouhé době viděl.

Zamával jsem na černé auto, ve kterém mí dva brachové a zrádkyně odjížděli. Kousel jsem se do jazyka, abych se znova neroztekl jak nanuk v létě.

To bych si z toho ztrapnění před alfou moc neubral zvláště, když on byl ten, který zařídil mým krátkodobým návštěvníkům odvoz.

Mohl bych říct, že už se to vyřešilo, kdyby moji rodiče přestali v pátrání.
Od Natsua jsem zjistil, že k tomu mají daleko, protože můj snoubenec začal mávat s penízkama a nehodlá akceptovat moji nepřítomnost.

U těch dvou jsem měl alespoň jistotu, že mě neprozradí a dají na Jas pozor.

To mi přinese alespoň týden života navíc.
Dokud se to neprovalí někde jinde.
Ale asi po nich chci opravdu moc..

"Pojď," frk do ticha černovlásek, když se černé služební auto ztratilo z dohledu. Už se netvářil tak podrážděně jako předtím, ale rozhodně z toho všeho neměl zrovna radost.

Scvaknul jsem rty k sobě a doběhl pět kroků k němu, aby mi náhodou nezabouchl dveře bočního vchodu do firmy před nosem. Nocleh na ulici se mi moc nezamlouval, raději bych se přisral k alfovi, tak jsem se držel o něco blíž.

Oči jsem zabodl do země a pozoroval alfovy kožené boty, zároveň jsem se snažil mu omylem nestoupnout na paty.

Kdyby to šlo, asi bych ještě brečel i přes to, jakej tvrďák to vlastně jsem.

Ten pocit, když se všechno hroutí, je naprosto příšerný.

Potom, co jsme oba došli do bytu, zul jsem si boty a vzhlédl k alfovi, kterýmu dokonce vyskočila žilka na krku.

Jeho rty byly uvolněné, takže jsem nepočítal s balením mých švestek a vykázání z tohoto paláce.

"Bež se umýt,"řekl jen a mně zrovna nepřišla vhodná doba na to, abych se vymlouval, že nechci, že se umyju zítra. Ale tušil jsem, že by mě mohl ještě alfa čapnout za kožich a do vany narvat násilím, nebo mě vyhodit.

S černovlasým alfou jsem ani nenávazal oční kontakt, když jsem kolem něj procházel do ložnice pro nějaký ohoz, abych se tady nemusel promenádovat nahej, nebo jen v ručníku.