Odkud vítr vane

Ocelová pěst

Otevřel jsem oči.

Několik desítek vteřin jsem jen zíral na bílý strop, do blba a nevnímal, kde to vlastně jsem, tak jako vždycky, když jsem se probral ze svého říje.

Tentokrát bylo ale něco jinak. Něco bylo špatně. Cítil jsem to v kostech, že tentokrát je něco neskutečně špatně.

Mysl se mi vracela pomalu.

První jsem cítil svoje končetiny, jak jsou těžké a unavené, a pak jsem pomalu procitával zbytek. Teplo, které mi stále probublávalo pod kůží, dokonce i bolest hlavy a břicha. Kůže mě na několika místech pálila více, než by měla.

Zhluboka jsem se nadechl a ve vzduchu zachytil následky mého říje.

Cítil jsem sex, svoje a Kinovy feromony, spolu s jeho i svými tekutinami a nějakou krev.

Krev.

Vyšvihnul jsem se do sedu a teplo v mé krvi vystřídal žíravý chlad.

Terror mi zaplnil cévy, rozehnal zimnici po pokožce a moje srdce začalo bušit za vlastní maraton.

Co jsem to udělal?

Seděl jsem nahý na zakrvácené posteli a byl jsem si jistý, že ta krev nepatřila mně. Nepamatoval jsem si vůbec nic a Kin vedle mě nebyl.

Kde je? Co jsem to udělal? Co jsem mu udělal?

I přes urputnou bolest těla jsem se zvedl a s voláním jeho jména proběhl celý dům. Modlil jsem se k bohu, abych ho našel někde schouleného, schovaného, živého a zdravého.

Třeba ta krev byla moje, ano, mohla by být. Mohl mě poškrábat, nebo něčím uhodit a utéct. A bude tady někde schovaný, v pořádku a bez jediného skřiveného vlasu.

Prohlédl jsem každý kout této budovy. Byl jsem všude.

Ale Kin v domě nebyl.

Panika mi hučela v uších a já se popadl za vlasy a zatahal se za ně.

Utekl.

Nevěděl jsem, jestli se mám strachem složit, nebo se radovat.

Žije, jestli utekl, tak žije. Musel utéct. Musím ho najít. Najdu ho. Najdu ho. Najdu. Najdu.

Zalapal jsem po dechu, který se nepravidelně zrychloval a jen tak tak mi zajišťoval dostatek kyslíku pro tělo, které projevovalo všechny příznaky blížícího se panického záchvatu.

Jsem v domě úplně sám.

Netuším, kde je moje omega.

Netuším, jestli je v pořádku.

Nepamatuju si, co jsem udělal.

Ale nevěřil jsem si, nevěřil jsem, že jsem Kinovi neudělal nic. Musel jsem mu něco udělat, ale dohajzlu co.

Nevím, kde je. Nevím, kde je můj zraněná omega a jak vážný je jeho stav.

Ocelová pěst, která mi svírala plíce mi nepěkně našeptávala, že je daleko.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl. Moje srdce můj marný pokus o uklidnění ignorovalo.

Vrátil jsem se do ložnice a pořádně si prohlédl postel.

Kousl jsem se do nehtu na palci a druhou rukou se škubl za vlasy. Ta krev byla stoprocentně Kinova, ať už jsem si chtěl nalhávat cokoliv, věděl jsem, cítil jsem, že je jeho.

Nebylo jí málo. Ne, bylo jí opravdu hodně.

Pro krista, co jsem mu udělal, že krvácel tak moc?