Odkud vítr vane

Probíhá aktualizace

Dámy a pánové, málem mi dušička dobrovolně vyletěla z těla.

Prostě prej "pusu, pac a pa, já už to jebu" a málem uletěla.

Zrádce.

Každopádně se mi ji podařilo udržet a nenechat ji pláchnout kamsi dopryč.

Ale co si budeme nakecávat, moc rád bych ji občas nechal letět...

Lapal jsem po dechu a doufal, že se moje žebra slitují a přestanou se mačkat na moje plíce.

Hlava mi třeštila a ani jsem si neuvědomil, že jsem se začal třást a tiskl jsem látku alfova saka mezi prsty, snad jako bych k ní byl tak už přišitý.

Byla to moje matka.

Alfa se na mě otočil a bránil mi svým tělem ve výhledu na své nebohé rodiče a mého bratra, který byl zapletený s Akim.

"Kine,"oslovil mě šeptem černovlásek.

Nadechl jsem se, ale nemohl vydechnout. Zapomněl jsem jak.

"Kine," znova, ale přišlo mi, že ho tentokrát slyším jen ve své hlavě, kde se ozvěna odrážela od mé lebky. Byl hrozně daleko.

"Zadrž dech."

Nejde to.

Zatahal jsem za látku alfova drahého saka dříve, než jeho dlaně dopadly na moje ramena a mírně se mnou zatřásly.

A já se dusil a nic neviděl.

Hrozně to bolí.

"Kine, podívej se na mě."

Panikařil jsem, nebo snad ne? Ještě nikdy jsem se nedusil, nebál a neomdlíval najednou.

Dost.

Ale křičel bych bolestí, kdyby to šlo.

Prosím.

"Kine." Hluboký hlas se mi rozezněl v uších a velké dlaně, co mi nepatřily, mě jemně zapálily na vlhkých tvářích od slz.

Prosímprosímprosímprosím...

Měl jsem pocit, že se konečně propadám na zem. Ale to byly jen moje nohy, co si řekly, že mi daj sbohem.

"Otevři oči."
"Jsem tady, otevři oči."

Bože, jak já ho nesnáším.

Lapal jsem po dechu, který jsem měl, ale ne zrovna životudostatečný, sýpal jsem, ale nakonec otevřel oči sotva do půlky. Spatřil jsem jen jeho v koláži rozostřených siluet všeho možného.

Byl tam jen on, s tou jeho malou naušnicí, ustaraným výrazem a vráskou mezi obočím z toho, jak se furt mračil.

V očích se mu zaleskla panika.

Jakmile zjistil, že ho vidím, nijak se nezabýval dalším voláním mého jména do mojí hlavy, abych zůstal při vědomí a nepropadl se do záchvatu hlouběji.

Alfova tvář se stále přibližovala, dokud jeho rty nepolapily ty moje.

Přísahám, že mě nikdy něco tak neprobralo, jak tohle.

Vykulil jsem oči a škytl, když jsem byl nucen šokem a jeho rty zadržet dech.

Jeho rty byly měkkčí než bych byl čekal, vlažné a párkrát se pohnuly, aby obeply více ty moje, snad jakoby to nebylo dost.

Tělem mi projel šok, jiskry, nejsem si jistý, co to bylo.

Všechna krev v mojem těle mi zamířila do tváří, co ji velice rychle přijaly a začaly se poslušně zabarvovat.