Odkud vítr vane

Daleko od rodičů

Zavalila mě vlna štěstí, když mě neodvedl na policii.

Zatáhl mě do auta, přehodil přeze mě jeho kabát a vezl mě pryč.

Nebránil jsem se.

Seděl jsem schumlanej pod jeho kabátem, co narozdíl od mýho oblečení hřál. To moje se dalo přirovnat k hadrám, kterýma se umývají záchody.

Připadal jsem si alespoň trochu v bezpečí.
I přes plný nos jsem dokázal cítit jemný pach, co vycházel z látky, která mě zakrývala od ramen až po paty.
Zavřel jsem oči a setřel si palcem slzy.

Alfa se na nic neptal. Alespoň zatím. Byl jsem rád víc, než jsem si dokázal připustit.

Jen pootočil kroflíkem aby zatopil v autě a vjel na dálnici. Zapl i dokonce vyhřívání sedadla, čehož jsem se první lekl, protože to začlo hřát okamžitě, ale pak se mi to docela zamlouvalo.

Pryč. Veze mě pryč.

Opakoval jsem si, ale bylo mi to jedno.
Za tenhle pocit bych dal cokoliv. Nedokázal jsem se přesvědčit, abych  začal všelijak protestovat.

Jen jeho pitomá přítomnost mě uklidnila, jakobych dopředu věděl, že on mi neublíží. Nebo právě naopak.

Kdyby mi tohle někdo řekl na tom tripu, vysmál bych se mu.

Alfa, co řídil a seděl vedle mě, sevřel volant pevně v dlaních a zařadil.
,,Vyzleč se. Bude ti tepleji."řekl hlubokým hlasem, hřejivým ale zároveň plným pocitů.
Kdybych možná nebyl na sračky, poznal bych je všechny, do jediné pochyby a detailu.

Nemělo smysl se s ním hádat. Proč bych to taky teď dělal? Dominantní alfa mě právě odvezla z města.
Pokud mě jede někde obětovat, horší jako to, co by mě čekalo doma, by to nebylo.
Nebo to, co by mi udělali ti chlapi, kdyby mě chytili.

Chvějivě jsem vydechl, jak jsem se celej klepal. Husinu jsem měl po celém těle.

Pod kabátem jsem si vyzlékl mikinu a kalhoty, ponožky a na alfův povel i spodní prádlo, ale třičko jsem si nezvládl přetáhnout přes hlavu.
Byl jsem slabý a ruce mě přestaly poslouchat.

,,Tsk.." sykl alfa. Pravděpodobně rozčilený mou neschopností.

Sledoval jsem, jak se jeho masitá, šlachovitá ruka natahuje po mě.
Jak i přes hrubě vypadající dlaně chytl opatrně látku pod krkem a jednoduše ji vyvlékl z mého těla a položil ji na zadní sedadlo.
Jako kdybych byl porcelán a on mě nechtěl rozbít víc, jak už to stihl někdo jiný.

Vtipné.

Hned jsem se zas schoval pod jeho kabát. Nahej, ubrečenej, naprosto neschopnej slova.
Připadal jsem si zahřátý, ale stejně moje celotělní klepání nepominulo.

Nebude to zimou. Připomněl jsem si a zavřel znova oči.

Skvěle. Bylo to skvělý. Cítil jsem se tak. Připadalo mi to tak. A taky jsem v to doufal.
Ačkoliv mi v hlavě ještě kolovaly děsivé myšlenky, uklidnil jsem se.
Nebrečel jsem a ani jsem nenaříkal, jak tomu bylo před několika minutami.

Proč se teď nebojím?

Jel jsem s tím alfou pryč. Po dálnici, kde nikdo není. Byli jsme tam kompletně sami, mohl by mě tady nechat a odjet pryč.
Ale připadal jsem si v bezpečí.
V jeho přítomnosti.
Smířil jsem se s tím, že toho budu zanedlouho litovat. Ale to mě teď nezajímalo.
Mohl jsem vydechnout. Připadalo mi, že z černého nebe se stalo modré. Alespoň na chvíli.

Musel jsem se zbláznit, že si myslím, že se tak cítím díky němu.

Celou dobu jsme jeli v naprostém tichu. Motor auta byl sotva slyšet.
Na nic se mě neptal, ale po každých dvou minutách jsem na sobě cítil jeho pohled. Jak se na mě dívá.