Odkud vítr vane

Pomíjivé příznaky

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si společnost omeg neužíval. Užíval jsem si ji velmi.
Uběhlo devět dní od toho, co jsem se vrátil domů, a za tu dobu už se tu stalo leccos.

Například; Subaru odjel do práce na schůzi a když se vrátil, dovezl šest krabic pizzy.

Ještě nikdy jsem neviděl jíst lidskou bytost tak rychle. Zvláště Alexe, který sám snědl celou pizzu za dobu, co já stihl tři klínky.

Můj alfa jezdil do firmy ob den, a když tu nebyl, vůbec jsme se nenudili. Harém se tu začal zabydlovat a mnohem více mluvit. A teď nemluvím jen o Hinako.

Akemi poprvé promluvila, a to když si s ní alfa kreslil.

Subaru si k ní nacházel cestu přirozeněji než já. Já to s dětmi neuměl, za to on byl jako k tomu stvořený.

Zrovna tehdy jí donesl vytisklé omalovánky a pastelky, aby se zabavila, protože my starší jsme měli zase svoji zábavu, která jí nebavila. A Akemi mu poděkovala slovně, což byla pro nás všechny velká novinka.

Když si Akemi spokojeně kreslila, chodil jsem s omegami na pláž, pouštěli jsme si filmy, byli jsme v bazéně, kde se chudák Nina málem utopila - to jsem zjistil, že vlastně ani jedna z omeg neumí plavat - a nebo jsme byli v herně. Celkově mi přišlo, že mě omegy konečně vzaly mezi sebe, že už jsem nebyl jenom pánova omega, ale jejich přítel. A přátelé mi opravdu chyběli...

Subaru se v pracovních dnech vracel unavený pozdě večer, kdy mi vždy jen vlepil pusu na čelo, obejmul mě a šel spát. Druhé ráno vstával brzy, aby nám všem uvařil snídani, a pak šel zase spát. Bylo mi ho celkem líto, ale Subaru na můj občas přehnaný soucit jen mávl rukou, že jen musí ve firmě dohnat to, na co neměl předtím čas. Takže to bylo jedno zasedání za druhým.

Každá omega z harému dostala i svůj vlastní telefon, aby byly schopné v případě nouze volat.

Moji bratři mého druha kontaktovali, že by mě chtěli vidět, ale já nebyl připravený. Nebyl jsem připravený mluvit o tom, co se mi stalo, zatím, tak je Subaru odmítl na mé požádání a já už o nich nic víc neslyšel.

Jak si taky můžete odvodit, se Subarem jsem se taky nikam neposunul.
Za těch devět dní jsem dostal právě totiž i první panickou ataku, a to když se večer Subaru vrátil z města a našel mě spát v ložnici.

Vzbudil mě, když přicházel, ale já byl rozespalý a byla tma, takže když se nade mě jen sklonil, aby mi dal pusu...nebyl to on, koho jsem tehdy nad sebou viděl.

Místo něj tam byly tváře všech alf, které nade mnou byly naposledy. Viděl jsem i Haruovu tvář, jak na mě shlíží dolů se znechucením. A zpanikařil jsem, než mi došlo, že je to jen můj druh, který mi chce dát jen pusu na čelo a jít spát.

Jenže já začal křičet, než mi to došlo. Křičel jsem a zakryl si oči, snad jakoby to mělo pomoct tomu, abych si nepřipadal jako zoufalá omega, oběť alf, která kdysi po večerech ležela nahá na podlaze a modlila se, aby to všechno už skončilo. Nějakou chvíli jsem se nemohl ani nadechnout, nemohl jsem se hýbat ani přestat třást.

Vyděsil jsem svého druha k smrti. Omluvil jsem se mu za to, ale věděl jsem, že pouhá omluva nic neznamenala, když se mě pak celé dva dny potom bál jakkoliv dotknout.

Tak jsme teda zjistili, že jsem nesnášel dobře být pod alfou.

Byl jsem otevřený k tomu zkusit něco zase, ale mojí atakou jsem svého alfu od dělání nečeho takového spolehlivě odradil, že se častokrát neodvážil na mě sáhnout první, a já neměl dost odvahy na to, abych mu řekl do očí, že to chci. Že je to v pořádku a že to není jeho vina.