Odkud vítr vane

Neohrabaná rybička

Vsadil bych se, že jsem tam s ním klečel víc než hodinu.
Ano.
Hodinu jsem mu brečel do hrudníku, smočil mu oblečení slzami a následně ho zmačkal mezi prsty, abych se ujistil, že to bude ještě dlouho žehlit.

A byl jsem si na sto procent jistý, že jsem mu totálně podělal akci. Ne, já ji doslova jen zmrvil tím, že na ní hlavní pořadatel nebyl.

Tiše jsem zalapal po dechu, jelikož jsem ucpaným nosem dýchat nemohl a pusou jsem vdechoval alfovu vůni. Jeho feromony už si ve mně dělaly, co chtěly.

A já je nechal.

"Zvládneš se postavit?" Zeptal se tiše, opatrně, jakoby mě nechtěl rozrušit ještě víc.

Kolena mi brňela a nechtěl jsem vědět, jak musela dopadnout ta jeho.

Dlouze jsem posmrknul a několikrát přikývl, že jsem se čelem otíral o látku jeho oblečení.

Otevřel jsem oči a několikrát jsem si je palcem protřel, abych něco z mého okolí zaostřil dříve, než se sesypu na zem.

Když jsem spatřil, v jakém dezolátním stavu je alfův hrudník, začal jsem pochybovat o svém množství slz, které jsem dneska vyprodukoval i přes to, že měl sako skrz na skrz smočené, obarvené hnědou barvou z mých vlasů a make-upem, který jsem měl ještě nedávno na obličeji.

No co.

Mohlo to být lepší. Připustim jsem naprosto zklamán se stavem své práce.

Alfovy dlaně mi sjely k ramenům a zároveň s tím mi pomohl se postavit.

Vynaložil jsem veškerou svou sílu, co ve mně zůstala, abych nespadl zpátky na zadek, protože moje nožičky se zrovna na balanc necítily. A na chůzi už vůbec.

Opřel jsem se alfovi do dlaní a pozoroval vlastní nohy, jak se klepou a vlní, jakoby to byly stébla trávy při tornádu.

Zhluboka jsem se nadechl a hledal slova, která bych byl schopný zformulovat do věty, aniž bych zněl jak totální hovado.

"Děkuju," hlesl jsem a chraplavý hlas se mi přesně tak, jak jsem nechtěl, zlomil.

Jop, velice smysluplná a dlouhatánská věta, že? Chci potlesk.

Černovlásek mlčel a stiskl mi ramena, což mě přimělo zvednout hlavu a podívat se na něj.

Jeho krásný nelidský obličej měl stažený v lítosti a obavách.
Vůbec mu to neslušelo.

A mlčel jako hrob.

Sebral jsem zbytky odvahy, pokud nějaké byly, a uchopil se slova.

"Proč si mi neřekl o té blbé esemesce?" Zeptal jsem se potichu, ale s tím, jak to znělo, jsem byl spokojen.

Alfa semkl rty do úzké linky a dal si načas, než mi odpověděl.

"Utekl bys,"hlesl a zadíval se mi někam na obličej. Na rty.
"Utekl bys ode mě, a to jsem nechtěl."

"Takže si mě radši zmaloval jak barbínu, aby mě moji rodiče nepoznali, ačkoliv si mě vedl přímo k nim?" zvedl jsem hlas a svašil obočí.

Zoufale jsem se snažil rozžehnout vztek na něj, abych nezačal zase brečet. Chtěl jsem odpovědi a byl jsem si jistý, že mi je nedá, pokud si je nevydobyju.

Alfa se na můj výstup zamračil a spustil svoje ruce z mých ramen. Málem jsem spadl, ale nakonec se mi podařilo se totálně neztrapnit pádem na zadek.

Mírně jsem rozkročil nohy, abych vypadal více nasraně, než jsem ve skutečnosti byl.
Abych schoval tu zoufalost a zklamání, co se ve mně hromadily ze zrady.