Ranní mlha

925 90 14
                                    

Popravdě jsem ani netušil, co budeme dělat.
Neměl jsem žádnou představu.

Alfa se o ničem nezmínil, nijak mě neinformoval o tom, jak má v plánu se vypořádat s tím zmatkem ohledně mého sňatku, který se stal také jeho věcí, ne jen mojí.

A já taky nevěděl, co si s tím mám počít. Chtěl jsem se tomu postavit sám, vzchopit se a postavit se Haruovi tváří v tvář.

Jenže teď jsem se na to necítil. Jen jsem na to pomyslel a žaludek mi zaplnilo olovo. Nebyl jsem připravený na nic, co se teprve mělo nevyhnutelně stát.

Šli jsme pěšky, v naprostém tichu a mě bylo moc blbé ho prolomit, protože jsem hrál naštvaného.

Ťapkal jsem za ním jako house za matkou husou, aniž bych veděl, kam jdeme.
Neunikly mi pohledy několika lidí, mužů i žen, které se na mě a alfu zvědavě vrhaly. Spíš na něj teda. Museli mi závidět jeho krásu.

Počasí nebylo zrovna nej, ale alespoň nepršelo a teplota dávala jasně najevo, že brzy bude léto.

Nechtělo se mi mých mikin vzdávat.

Vymotali jsme se z uliček a nějakým záhadným způsobem jsme se ocitli na jednom z mnoha náměstí v tomhle přiblblým městě.

Překvapeně jsem se rozhlédl kolem. Některé budovy byly ještě ve starých slozích, barevná omítka se na nich sotva držela a místy už byly vidět cihly.
Skromné bytovky, nebo malé obchody, kavárničky a zahrady, země byla vydlážděná krychličkami, což mi taky dávalo jasně najevo, že to tady bude starý.

Ne ve špatném slova smyslu.

Nejvíce mě zaujaly trhy. Ano, trhy, které se pořádaly.
A černovlásek mě vedl rovnou k nim.

Musel jsem ho na pár kroků doběhnout, abych ho mezi náporem lidí u stánků neztratil.

Všechny stánky, vystavené těsně vedle sebe, jeden po druhém, byly z dubového dřeva, které bylo cítit ve vzduchu více, než pachy davů, co se hnaly uličkou a nevěděli, u kterého stánku se zastavit.

"Co tu děláme?" Zeptal jsem se, a když alfa v mžiku zastavil, nos jsem si nakřápl o jeho záda.

Ano, už zase. Stal se z toho zvyk.

"Uff—"zahuhlal jsem bolestí a zapotácel se pár kroků zpět, abych si nosánek prohmatal, jestli jsem si ho nezlomil.

Ne, zůstal na místě a nic nekřuplo. Díky bohu.

Černovlásek mě popadl za předloktí a s lehkostí si mě přitáhl k sobě.

Druhou rukou se mi vetřel pod prsty, aby se přesvědčil o stavu mé bolístky sám.

Překvapeně jsem na něj zíral, ale ho zajímalo jen, jestli mi něco není.

Asi se moc zamyslel...

"Promiň," omluvil se s nuceným úsměvěm.

Co se děje? Napadlo mě hned.

Místo toho se moje vypustila něco zcela jiného.
"Co tady děláme?"

Černovlásek svěsil ruce a ten odporný úsměv zmizel.

"Chtěl si něco dělat. Napadlo mě, že bych tě provedl po městě a mohli bychom si popovídat..."

Rande.

Ne. Jo. Ne. Asi? Cože?

Ne, to ne.

"Na rande tě vezmu zítra, teď s tebou chci něco probrat," řekl s mrknutím, jakoby mi přečetl myšlenky.

Odkud vítr vaneKde žijí příběhy. Začni objevovat