Odkud vítr vane

Kráska s bagry

Haise vykročil ze šatníku jak znovuzrozený, napřímený a jak se říká.. jako pán světa.

Z úst mi utekl lehký povzdech, ale musel jsem uznat, že ty hadry, co měl na sobě byly přesně jako ty z drahých značkových časáků.

Vlasy měl rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy, se zlatavou barvou jeho kadeř a asi tunou pudru na jeho tvářičce dělala jeho černá, tenká a průsvitná košile společně s koženou vestou, a kalhot z devadesátek, tu nejlepší kompozici, jakou by asi kdy mohla.

Během té chvíle, co byl pryč, ho stihla mladá beta i vystylovat různými zlatavými doplňky, které měl na sobě všelijak rozházené, že mi přišlo neuvěřitelné, jak dobře to vypadá.

Skupinka bet radostně přiběhla k alfě a velice nutně ji musela doprovodit až k bílému plátnu, kde alfu zaparkovaly a pak se rozprskly do stran jak marmeláda na chlebu o zem.

Fotograf začal všelijak otáčet foťákem, jakoby se nemohl rozhodnout, který úhel nejlépe zachycuje krásu Haiseho.

Dal jsem si ruce do kapes a sledoval je.

Asi po patnácti minutách neskutečně nudného focení teprve vystřídali další outfit.
Fotograf blikal s foťákem jak splašenej a alfa si užíval všechnu jeho pozornost stejně jako tu od bet.

Tentokrát měl alfa na sobě bílé dlouhé sako s rudou košilí a tmavou kravatou, jejíž lemy byly zlehka zesvětlené.

Opravdu jsem nechápal, jak si člověk může vydělávat jen tím, že pózuje před kamerou.

Opřel jsem si hlavu o dlaň, aby mi z toho neupadla a neodkutálela se po zemi někam do Země Nezemě.
Nudil jsem se. Opravdu. A to se moc často nestává.

Dokázal jsem být v klidu, nedělat bordel a tak, jenže jsem byl předtím asi opravdu naivní, když jsem doufal, že mě alfa vezme do arkády, aby se mě zbavil.

Místo toho mě posadil na plátěnou židli a věnuje se sám sobě.

To i černovlásek mi věnoval více pozornosti a to vypadal mnohem nepřátelštěji.

Přeskočil jsem pohledem na dveře po mé pravé straně, když jsem uslyšel kroky, které se blížily až následně otevřely dveře.

Do místnosti vkročily dvě mohutné alfy v černých oblecích a zatmavenýma brýlema na nose.

Obě na krátko ostříhané, přesně takový ten typ 'bagr = bodyguard' jestli mi rozumíte.

Cítil jsem, jak dva páry jejich očí spočinuly na mě, jelikož jsem jim byl nejblíže.
Jejich ostrý pohled jsem na sobě pociťoval i přes brýle, kvůli kterým jsem nemohl jejich oči vlastně ani spatřit.

Dva bagry složily ruce za záda a ani se neohlédly, když mezi nimi prošla žena, zahalená v modré a pachem jako citrón se solí. Ráznými kroky na pozlacených podpatcích vkročila do místnosti a zastavila se, až když další pár bodyguardů zavřel dveře.

Žena, podle všeho alfa nebo šlechtická beta, nosila průhledné brýle na malém špičatém nose, asi tři tuny rťenky a další desítky tun make-upu na svém obličeji, že jsem skoro nepoznal, jestli je to opravdový člověk a ne pomalovaná socha. Vždyť byla skoro jako panenka.

Její rysy byly výrazné, jemné a boky měla i přes chlupatou modravou bundu hluboké, nohy dlouhé a štíhlé. Na zadek jsem se jí nekoukal.

Na rukách měla bílé rukavice, její oči se shodovaly s barvou azurovou, schované pod kurva dlouhými copy špinavého blondu.