Láska v umění

Úvod

Leonardo Da Vinci kdysi řekl: „Kdo nepředčí svého mistra, je slabým žákem.“
Když koukám na obrazy mého profesora výtvarné výchovy ve zdejší galerii, připadám si jako ten nejslabší žák. Jeho obrazy vás naučí vnímat, co cítil, když je kreslil. Nikdy jsem nepochopila, jak to dělá. Každý jeho tah je pečlivý, barvy k sobě dokonale ladí a vše na tom plátně tak dokonale vyniká.
„Co na tom vidíš?“ Zeptal se mě můj kamarád Sebastian. Téměř nezaujatě s nakrčeným nosem si prohlížel obraz nesoucí název:  Zármutek
„Jsou to nesmyslné čáry.“ Odfrkl si a máchl rukou. Sebastian umění nechápal, spíše ho nepreferoval. Já ho za to neodsuzovala. Do galerie se mnou šel jen kvůli tomu, že jsem ho poprosila. Pan Harris tu dnes večer totiž zahajoval svou výstavu a jeho žáci obdrželi pozvání.
„Nejsou to nesmyslné čáry. Je to pocit, přenesený na plátno. Jen zrealizoval to, co cítil uvnitř sebe, aby se mu ulehčilo.“ Sebastian přimhouřil oči a dílo si prohlížel dál. „Ne, jsou to nesmyslné čáry.“ Prohlásil pak a přesunul se k dalšímu obrazu. Pobaveně jsem nad ním zakroutila očima a následovala ho. „Vidíš, třeba tohle vypadá normálně.“ Poukázal na obraz ženy s andělskými křídli, v náručí držela dítě. Dílo se jmenovalo: Spása
„Děkuji vám.“ Zalekla jsem se hlasu pana Harrise, ale nedávajíc nic znát, jsem se otočila s úsměvem na tváři. „Slečno Cohenová, jsem moc rád, že vás zde vidím.“ Můj profesor mě krátce objal. „Já jsem ráda, že jste mě sem pozval. Tohle vše je úžasné.“ rukou jsem poukázala na celou místnost. „Obdivuji vás.“ Přiznala jsem mu. „Nemáte proč.“ Ujišťoval mě, ale marně. „Jmenuje se to spása, proč?“ Optal se ho Sebastian. „Je to má žena s naší dcerkou. Oni jsou v mém životě spása.“ Poučil mého kamaráda, který chápavě přikývl a poupravil si baret na své hlavě. Usmyslel si, že když jde do galerie, kde bude dost umělců, musí se tomu přizpůsobit. Kolem krku měl uvázaný světle modrý šátek a na sobě společenské kalhoty a zastrčenou košili s několika rozepnutými knoflíčky.
„Myslím, že si jeden z obrazů od vás koupím.“ Usoudila jsem. „Mezi námi,“ ztišil hlas „jsi má nejoblíbenější studentka Lorraine, jeden ti věnuju.“
„To nemusíte.“
„Ale já chci.“ Trval si, i když mi to nevadilo. „Tak dobře.“
„Ale musíš si počkat, až skončí výstava.“ Zasmál se. „To chápu.“ Přitakala jsem mu. Nemohla jsem se dočkat, že stěnu v mém pokoji doplní další obraz od mého oblíbeného výtvarníka. „Musím se jít věnovat dalším hostům. Uvidíme se v pondělí. Mějte se.“ Pan Harris mi rukou přejel přátelským gestem po paži a ladně odkráčel. Byl to milý muž a můj nejoblíbenější učitel. Každá hodina s ním mě něčemu přiučila a byla záživná.
„Tak Cohenová, budu muset domů.“
„Dobře, tak běž. Ještě jednou si to tu projdu.“ Sebastian si znuděně zívl a já ho bouchla do hrudi. „Uvidíme se ve škole.“ Políbil mě na obě tváře a pelášil co nejrychleji pryč.
Z místnosti se lidé postupně vytráceli, ale já ne. Bavilo mě si ta díla prohlížet znovu a zvonu, dávaly mi inspiraci. Nevím, čím to bylo, nevím, proč jsem se zaměřila na malbu.  U nás v rodině měl každý svůj koníček a já milovala tenhle. Pamatuji si den, kdy mi táta koupil můj první malířský stojan.
 Maminka byla zrovna těhotná, čekala mého nejmladšího brášku Lucase. Rodiče vždy upřednostňovali velkou rodinu a myslím, že s pěti dětmi museli být nakonec spokojení.
Seděla jsem u konferenčního stolku v našem obývacím pokoji a čmárali si něco na papír, když mě táta vyrušil. „Princezno, mam pro tebe překvapení.“ Pověděl mi a podal mi ruku. Vytáhl mě na nohy. „Jaké!?“ Byla jsem zvědavá. „To uvidíš.“ Společně jsme se dostali do našeho suterénu, kde mi taťka okamžitě zakryl oči. „Tati!“ Zanaříkala jsem. Milovala jsem překvapení, ale ne tímhle způsobem.
„Tadá!“ Zahulákal poté, co jsme se zastavili, a stáhl ruku z mého obličeje. „Tatí!“ Vyjekla jsem, když jsem ho spatřila.
 Přiřítila jsem se k němu a začala si ho prohlížet, jakoby přede mnou stál učiněný zázrak. „Ten je můj?“ Byla jsem v šoku.
 „To si piš. Jen tvůj.“
„Děkuju, děkuju, děkuju!“ Začala jsem mlet stále dokola a vrhla se tátovi kolem krku. „Pro mou holčičku cokoliv…“ Políbil mě do vlasů.
V tašce mi zavibroval telefon, čímž mi dávala najevo, že je na čase jít domů. Z města jsem to měla přibližně dvacet minut pěšky, takže nic drastického.
Venku byla již tma a pofukoval chladnější vítr. Ulice ozařovaly lampy a díky nim jsem alespoň částečně měla jistotu, že jsem v bezpečí. Tmu jsem nikdy nemusela, jako malá jsem musela usínat s led lampičkou Scoobyho-Doo, kterou mi věnoval můj starší bratr Mark. Vzhledem k tomu, že jsem doma po mamčině smrti jediná dívka, bráchové a táta si na mě hodně potrpí. Dávají na mě pozor, odhání ode mě kluky a někdy jsou až příliš ochranitelští, ale já je za to všechny miluju.
Maminka umřela dva roky poté, co se narodil Lucas. Venku vládla vánice a mamka měla být na cestě z práce domů. V ten den jí mělo být 38 let. Náš nejstarší bratr Billy s mojí asistencí upekl obrovský čokoládový dort a táta měl pro mamku přichystané jako dárek album Aerosmith, které milovala. Utekla hodina od té doby, co už tu měla sedět, smát se a ládovat se dortem. Táta nervózně pochodoval po místnosti. „Třeba se jen zasekla. Kolegové ji mohli taky překvapit.“ Poznamenal Billy, který mě držel kolem ramínek. „Dala by vědět, vždycky dává vědět!“
„Sedni si tati.“
„Ne, musím se jí dovolat.“ Zkoušel to. Volal celý zbytek večera. Celou noc nezamhouřil oči.
Probudila jsem se kolem třetí ráno, protože mi bylo horko z toho, jak jsme s bratry byly nahňácaní na sebe na jednom gauči. Taťka seděl v křesle a v ruce svíral rámeček s naší rodinou fotkou. „Tatí!?“ Podíval se na mě a já si v ten moment přála, aby to nedělal. Oči měl rudé, pod očima velké kruhy. Byl unavený, moc unavený. „Bude maminka v pořádku?“ Seskočila jsem z gauče a šla k němu. Odložil fotku, uchopil mě a posadil si mě na klín. „Určitě ano.“ Políbil mě na čelíčko. „Tak dobře.“ Schoulila jsem se na něm a zase usnula. Brzy ráno se naším domem rozezněl zvonek. Zamžikala jsem a podívala se na tátu, kterého to nevzbudilo. Ani já jsem nechtěla, aby vstal. Proto jsem seskočila na zem a vydala se podívat, kdo to zvoní.
Otevřela jsem dveře a vyjela pohledem k očím muže v policejní uniformě. „Dobrý den.“ Slušně jsem pozdravila. „Ahoj maličká.“ Stěží se usmál. Strážník za ním si mnul oči. „Máš doma tatínka?“ Přikývla jsem. „A dovedeš mi ho?“
„Jasně.“ Rozeběhla jsem se do obývacího pokoje. „Tati, tati! Jsou tu nějací policisté a chtějí s tebou mluvit!“ Taťka se zprudka zvedl a okamžitě byl u vchodových dveří. Když jsem tam došla, strážník si z hlavy sundával služební čepici a přikládal si ji k tělu. „Je mi to líto.“ Pronesl tiše.
Táta mu zavřel dveře před nosem. Z jeho úst se linuly tiché vzlyky, které sílily a přidávaly na hlasitosti. Z očí mu kapaly slzy a své tělo neudržel na nohou. Svalil se na kolena. „Tatínku, co se děje!?“ Nevěděla jsem, oč jde. 
„Tati?“ Promluvil Billy. Otec k němu zvedl pohled a v tu ránu mi to došlo. Ta prázdnota v očích, ten nekontrolovatelný pláč. Moje maminka. „Ne, tati to ne!“ Zaječel Billy a táta kývl. Potvrdil mi to, čeho jsem se bála. Ona byla mrtvá…
Každým dalším dnem nám někdo chodil vyjádřit upřímnou soustrast nad naší ztrátou. Chodili k nám máminy i tátovi kolegové, naši přátelé a příbuzní. Nenáviděla jsem to, jejich lítost celé naší rodině způsobovala ještě větší bolest, protože nám jen připomínali naší tragickou ztrátu. Chápala jsem, že chtěli být nápomocni, ale to by byli jen tehdy, kdyby nic neříkali. Kdyby nás prostě nechali na pokoji a mohli jsme jen tiše truchlit.
Na několik měsíců se u nás zabydlela babička Merry, aby pomohla tátovi z domácností, ale spíš aby mu vůbec pomohla. Byl zdrcený. Byl jako tělo bez duše. Ztrácel se nám před očima, neustále byl zalezlý v ložnici a poslouchal je neustále dokola. Aerosmith se stále linuly naším domem.
Jednoho dne, kdy jsem babičce pomáhala mít nádobí, z ničeho nic zařvala: „A dost!“ Mrskla s utěrkou do rohu kuchyňské linky a rázným svižným krokem se vydala k ložnici rodičů. Neobtěžovala se zaklepat a vlítla dovnitř. Vzala do ruky rádio a vší silou s ním udeřilo o podlahu. „Co to do prdele děláš!?“ Zakřičel na ní táta. Stála jsem u dveří a nenápadně hleděla dovnitř a poslouchala, co se děje.
„Co dělám? Co já dělám? Co ty to do háje děláš!?“ Nikdy jsem nezažila babička tak zuřit, jako tehdy. „Už jsou to tři měsíce Henry! Myslíš jen na sebe, ty tupče jeden! Zapomněl si snad, že máš děti, které teď potřebují otce ze všeho nejvíc!? Henry, jsi pro ně teď důležitý! Oni tě potřebují, tak se vzchop zatraceně!“ Táta na ni zmateně hleděl a potom se z něj dral další bolestivý pláč. Mého otce mámina smrt téměř zabila taky. Miloval ji, tak bezhlavě a tak strašně moc, že s ní ztratil část sebe.
Babička ho objala. „Bude to dobré synu, bude to dobré…“ Šeptala mu a hladila ho po zádech.
Její slova ale zabrala. Táta schoval desky Aerosmith hluboko do skříně a začal se nám věnovat jako nikdy dřív. Bral nás na výlety, každou neděli jsme jezdili do centra na zmrzlinu a potom jsme na zahradě hráli fotbal. Milovala jsem to. Jen díky tomuhle jsme dostali z máminy smrti. Díky tomu, že jsme si dávali najevo to, že jsme neustále jedna velká milující se rodina.
Zahnula jsem do tmavé uličky. Část cesty, kterou v noci nenávidím. Se skloněnou hlavou k zemi, zarážejíc ošklivé myšlenky, které mě přepadaly, jsem se snažila tuhle ohavnou část co nejrychleji zdolat.
Ozval se za mnou šramot a ve mně hrklo. „Kam pak, slečinko!?“ Bezvadné, tohle mi chybělo. Pohltilo mě horko, strachem se mi orosilo čelo a přidala jsem do kroku. „Nikam nepospíchej.“ Jeho hlas zněl tak slizce. Slyšela jsem za sebou kroky, které se neustále přibližovali, a tak jsem se dala do běhu. „To ti nepomůže.“ Někdo s výsměšným tónem mě chytl za bundu a strhl k zemi. Projela mnou ostrá bolest, když jsem bokem narazila do obrubníku. Začala jsem v mé tašce nahmatávat telefon, ale nepovedlo se. Chytl mě za ruku.
Kopla jsem ho do kolene, přičemž se za něho chytl a já se snažila postavit na nohy. „Ty malá svině!“ Vyprskl a znovu mě srazil k zemi. Do očí mi pomalu lezly slzy. Sakra, proč jsem si sebou nevzala ten pepřový sprej, který mi Mark vnucoval!
Útočník se rozhodl, že si na mě uvelebí, když si na mě obkročmo sedl. Začala jsem ječet, kopat nohama, ale marně. Udeřil mě rukou do tváře a projela mnou štiplavá bolest. „Nech mě!“ Zavřískala jsem, ale byla jsem mu pouze pro smích. „Tak co s ní uděláme?“ Zvedl pohled. Takže oni byli dva.
„Co myslíš.“ Ďábelsky se naráz zachechtali a chytl do ruky mou košili. Jedním hmatem ji roztrhl a knoflíčky se vytratily neznámo kam. Snažila jsem se mu dát alespoň pěstí, jenže druhý muž mi chytl ruce. Ucítila jsem jeho ruce tam, kde jsem nechtěla a už jsem jen plakala a plakala. Má naděje pomalu, ale s jistotou odcházela.
„Nechte ji na pokoji!“ Nevěřila jsem tomu. „Běž domů mladej, ještě si ublížíš.“ Jejich tón byl tak tvrdý a výsměšný. „Tvrdil bych opak.“ Ale on si prosazoval svou. „Běž na něj.“ Nakázal chlap na mě. „S radostí.“ Nevěděla jsem co se dalších pár minut dělo, protože jsem zavřela oči a snažila se nic nevnímat. Ovšem, ucítila jsem, že mé tělo se opět může hýbat, protože ho nikdo nevězní, a tak jsem se rychle vzchopila a postavil se. Našla jsem mou tašku a nasadila si ji na rameno. „Hej, si v pohodě!?“ Promluvil ustaraně a zadýchaně můj zachránce. Jenže já měla strach, postihla mě panika a začala jsem sprintovat pryč odtamtud.
Vrazila jsem do domu a zabouchla za sebou dveře. Takhle mě vidět nemohli. Dělat jim starost to nešlo. Zula jsem si boty a potichu nahlédla, jestli je vzduch na předběhnutí ke schodům čistý. Z obývacího pokoje se ozývala televize, z Noelova pokoje kytara a nikde jsem nikoho neviděla. Sotva jsem ale udělala krok, slyšela jsem Billa. „Kam pak, sestři?“ Byla jsem k němu díky bohu zády. „Jen potřebuju na záchod.“ Hlas se mi klepal a to se mi neděje často. „Děje se něco?“ Tázal se mě.
Jeho ruka se náhle ocitla na mém rameni a donutil mě se otočit. „Lorry!“ Vyhrkl, když spatřil mou roztrhanou košili. „Panebože, co se ti stalo!?“
„Nic.“ Chtěla jsem odejít do pokoje. „Lorraine!“ Zakřičel. „Přepadli mě, stačí!?“ Při té vzpomínce jsem začala plakat. Byla jsem z toho celá otřesená a vyděšená. „Lorry.“ Můj nejstarší bratr mě objal svými silnými pažemi. „Proč si mi nezavolala, abych pro tebe přijel!?“ Zněl podrážděně. „Vždycky chodím pěšky a nikdy se mi nic nestane. Nevěděla jsem, co na mě čeká.“ Vysvětlila jsem mu. „Pojď, ať to nevidí táta.“ Zavedl do mě do koupelny a zavřel za námi dveře. Posadila jsem se na vanu.
„Co ti to provedli Lorry…“ Palcem mi přejel po tváři a já tiše sykla. Následovně vzal žínku, kterou namočil. Začal mi s ní opatrně utírat obličej. „Proč si neměla ten pepřák od Marka?“
„Zapomněla jsem.“
„Tak příště nezapomínej!“ Kdyby se tam ten kluk neobjevil, bůh ví, co by mi udělali. Reagovala jsem přehnaně. Teď jsem litovala toho, že jsem nezůstala a nepoděkovala mu, zasloužil si to. Vždyť mi zachránil život.
„Pomohl mi nějaký kluk.“ Vyřkla jsem. Billy odložil žínku a opřel se o pult s umyvadlem. Díval se na mě, nemohla jsem nic vyčíst v jeho modrých očích. „Nějaký?“
„Jo, nějaký. Zpanikařila jsem a ani mu nepoděkovala. Začala jsem utíkat pryč.“
„Hlavně, že jsi v pořádku. Lorry, musíš mi slíbit, že na sebe budeš dávat větší pozor, ano!? Odteď  u sebe budeš nosit pepřák kamkoliv půjdeš, jasný!?“ Přikývla jsem. „Sakra, víš, že by mě zničilo, kdyby se ti cokoliv stalo…“ Postavila jsem se a šla ho obejmout. „Já vím.“ Povzdechla jsem si a silně ho držela.
Mé jméno, Lorraine, mi dal právě Billy. Jako malý miloval film Návrat do budoucnosti a Lorraine tam byla hlavní dívčí postava. Rodiče pro mě ještě neměli zvolené jméno, a tak to Billy v porodnici rozsekl. „Hádali jsme se s tátou o tvém jméně dlouho. On chtěl, abys byla Stacey, já zase Alicia po té božské herečce. Bylo to hrozné. Konečně se nám narodila holka a my ani nevěděly, jak ji pojmenovat.“ Smála se mamka. „Ale pak zavelel Billy. Řekl, že chce, aby se jeho sestřička jmenovala Lorraine podle jedné filmové postavy a nám se to zalíbilo.“ Vlastně jsem za to jméno byla ráda a ještě víc, že mi ho vybral můj velký bratr.
„Řekneš to tátovi? Já nechci, aby měl starosti.“
„Neřeknu mu to.“ Ujistil mě. „Děkuju.“ Odtáhla jsem se od něj. „Myslím, že se vysprchuju.“
„Jistě. Já si jdu lehnout.“ Vtiskl mi pusu na čelo, pohladil mě po vlasech a opustil koupelnu. Zamkla jsem se.
Podívala jsem se do zrcadla a spatřila svůj odraz. Pod okem jsem měla větší odřeninu, ale nic vážného. Když jsem ze sebe svlékla košili, na pravém boku se mi vytvářela modřina. Nic vážného mi nebylo. Teď jsem se potřebovala jen rychle vysprchovat, převléct se do pyžama a jít do suterénu.
Přibližně za dvacet minut jsem se tam dostala. Zapnula jsem si rádio, ve kterém jsem měla strčené CD mé oblíbené skupiny a přesunula se ke stojanu s čistým plátnem. Náš suterén byl plný mých obrazů. I těch, které jsem kreslila jako malá. Chtěla jsem se jich zbavit, protože nebyly vůbec hezké. Byly to jen patlanice, ale táta mi to zatrhl. „To neuděláš. Jednou bys toho litovala. Takhle můžeš sledovat to, jak se tvůj talent vyvíjel.“ Pravil.
Měl pravdu, litovala bych toho.
Vzala jsem do ruky štětec, na paletu si nanesla několik barev a začala jsem s novým výtvorem. Co se mi dnes stalo, bylo něco, co mi s tím pomohlo. Když kreslím, ztrácím ponětí o čase. Nevím, jestli je stále světlo, či tma. Občas se mi stane, že u toho strávím i celičkou noc.
Na plátně se již rýsovala prázdná silnice, kterou za všech stran začaly obklopovat husté stromy. „Lorry, co to děláš!?“ Slyšela jsem, jak táta dupnul, když seskočil poslední schod. „Kreslím.“
„To vidím, ale víš, kolik je hodin!?“ Vzdechl si. „Ne, kolik?“
„Půlnoc Lorry, půlnoc. Pojď si lehnout. Zítra je neděle. Budeš mít celý den na to, dodělat to.“ Asi měl pravdu. Potřebovala jsem se hlavně vyspat, abych zapomněla na to, co se stalo. „Tak dobře.“ Odložila jsem paletu se štětcem a otočila se na tátu. „Co se ti stalo?“ Přimhouřil oči a prohlížel si mou tvář. „Spadla jsem při cestě z galerie, to nic není.“ Máchla jsem rukou. „Buď opatrná.“ Upozornil mě. „Budu, neboj se.“
„A jak vůbec v galerii bylo?“ Chytla jsem tátu okolo pasu a on mě kolem ramen. Odebrali jsme se nahoru. „Úžasně. Pan Harris je prostě velmi talentovaný.“
„To ty taky Lorraine.“
„To mi říkáš pořád.“
„Protože je to pravda. Stejně jako je pravda, že vás všechny miluju.“ Uculila jsem se nad tátovo slovy. Připomínal nám to každičký den a vůbec nám to nevadilo. Doprovodil mě až k mému pokoji. „Dobrou noc holčičko.“
„Dobrou noc tati.“ Políbila jsem ho na tvář a zalezla dovnitř. Rozsvítila jsem si světlo. Sebastian říká, že můj pokoj je díra, ve které by mohla žít stará panna. Zatímco on má v pokoji několik plakátů svých oblíbenců, na zdi za postelí tapetu Paříže a všude kolem miliony doplňků, já tu mam jen postel, repliky obrazů mých nejmilejších umělců přidělané na bílé zdi, skříň a pracovní stůl. Vlastně mi to stačí, stejně sem chodím jen spát, převlékat se a psát úkoly. Většinu svého volného času trávím v suterénu, kuchyni a obýváku s ostatními. Horší je, že ten volný čas mám převážně o víkendech, v týdnu je to horší. Doma vařím, peru, uklízím. Nebo se vždy objeví něco, co musím udělat či zařídit. Nestěžuju si na to, ani nemohu. Je to u mě samozřejmost a musím tuhle funkci vykonávat, když je máma pryč. Jsem teď doma jediná holka, takže se to ode mě očekává a já to dělám ráda, jen jsem ke konci týdne vždy příšerně stahaná.
Zalehla jsem do postele a zachumlala se pod peřinu. Kéž bych mohla vrátit čas a tomu klukovi tak poděkovat. Trápilo mě to, hrozně moc. Kdybych si alespoň pamatovala, jak vypadal, bylo by to tak jednodušší. Mohla bych ho nějak zkusit vypátrat, ale takhle jsem si sotva pamatovala jaký měl hlas…

Takže, přicházím s novým příběhem a nemusíte se bát, že ho zase přestanu psát, protože už mam skoro celou jeho půlku předepsanou :D:) Proto jsem tu tak dlouho nebyla aktivní :)
Doufám, že se vám příběh zalíbí, já osobně se do mého nového hrdiny Dean O'Connera okamžitě zamilovala :D
Za názory předem děkuji! :) -MB