Láska v umění

~9~

„Těšíš se?“ Ptal se mě O’Conner už po několikáté, co jsem seděla v jeho džípu a nevěděla, kam jedeme. „Ptáš se mě asi po sté a zase ti říkám, že jo.“
„Bude to další poprvé, tedy pro tebe či nás společně, pro mě ne.“
„To mi došlo.“ Mluvil o tom celý týden a z roztomilosti se to pomalu proměnilo v otravné, až mi to začalo přerůstat přes hlavu.
„Jsme tady.“ Zabočil na příjezdovou cestu k rodinnému domku. Nebyl ničím zvláštní, byl zcela obyčejný jak ten náš, možná i o něco menší. „Tady bydlíš?“
„Jo.“ O můj bože. „O’Connere! Ty žiješ na totálně opačné straně a stále mě doprovázíš domů!“
„Říkám, že s tebou rád trávím čas.“ Pokrčil rameny a vystoupil z auta. Následovala jsem ho.
Dean vytáhl vrata od garáže, která byla důkladně vyklizená, zem pokrytá igelitovou fólii a zdi holé bez života. „To je to překvapení!?“ Nadzvedla jsem obočí. „Vydrž, nedočkavče.“ Odeběhl a já čekala. Stála jsem uprostřed chladnější místnosti a rozhlížela se kolem sebe.
Dean se vrátil se dvěma kbelíky, ve kterých bylo plno malých nafukovacích balónků, ovšem něčím napuštěným. Položil je na zem. „Co je to!?“
„Uvidíš, ale ještě před tím,“ sehnul se „si vezmi tohle.“ Do ruky mi vložil složený pracovní overal.
„Co je v těch baloncích?“
„Obleč si to.“ Ignoroval můj dotaz.
Dean mi vzal bundu a šel ji odnést. Mezitím jsem si overal natáhla. Vlasy jsem si pro jistotu stáhla do drdolu.
„Jdeme na to?“ Jeden z balónků mi podal a zavřel za námi vrata. Místností se za chvilku rozezněla hudba, když zapnul rádio. „Co mám dělat?“
„Házej.“
„Cože!?“ Usmál se. „Prostě s ním hoď o zeď, vší silou.“ Podal jednoduše. „No… tak dobře.“ Nebyla jsem si tím jistá, ale když mi to říkal.
Napřáhla jsem se, švihla rukou a nechala balónek vyletět proti zdi. Se silným nárazem prasknul a po zdi se rozprskla žlutá barva. „Co to!?“ Zmateně jsem se na něj podívala. „Víš, tohle doma máma dělá, když se potřebuje vybít. Prostě hází a hází a na nic jiného se nesoustředí. A já myslím, že přesně tohle ty potřebuješ.“
„Proč si to myslíš?“ Přikročil ke mně. „Protože jsi celé dny doma, pokud tě někam já nebo Seb nevytáhneme. Jediné co děláš je, že vaříš, uklízíš, občas maluješ a staráš se o bandu chlapů, Lorry. Musí ti to lézt na nervy.“ Měl pravdu, sice jsem tu úlohu milovala, ale zároveň bych byla radši, kdybych měla víc času pro sebe. Teď jsem k tomu navíc pár dní nestíhala ani malovat, takže tohle bylo možná dobré a za další něco nového, nová várka umění.
„Tak do toho.“
„Dej jim na frak, Cohenová.“ Políbil mě na čelo a podal mi další balonek. Házeli jsme, barvy na zdi se překrývaly, stékaly dolů a všechny emoce ve mně odcházely s dalšími a dalšími hody.
Náhle jsem ucítila něco lepkavého na mém obličeji, a když jsem si na něj rukou sáhla a podívala se na prsty, byly zelené. Zmateně jsem se obrátila a spatřila jsem Deana, který ruce schovával za zády a snažil se nesmát, došlo mi, co udělal. „O’Connere!“ Čapla jsem potřebnou věc, balónek jsem navrchu rozvázala a máchnutím pokryla Deana modrou. „Za to zaplatíš!“ Ušklíbl se. „Už se bojím.“ Provokovala jsem s vypláznutým jazykem.
A během chvíle jsme s Deanem vypadaly jako dva naprostí idioti, co na sebe svrhli několik plechovek s barvou. Jenže to bylo tak dokonale praštěné a já se při tom smála jako nikdy dřív. Zdálo se mi, že Dean mě nějakým způsobem doplňoval a to jsem potřebovala. Věděl přesně, co potřebuju. Uvolnit se.
„Tohle ze sebe budu drhnout dlouho.“ Prohlásil. „Nápodobně.“ Zasmála jsem se. Oba jsme leželi na zemi uprostřed garáže. „Ale aspoň máme vymalováno.“
„To je pravda.“ Barva byla totálně všude, po všech stěnách. „Líbilo se ti to?“
„Moc.“ Dean se převalil na bok, podepřel si hlavu loktem a zadíval se mi do očí. Hltala jsem jeho jedinečnou barvu. Začal se naklánět, motýlci v břiše se mi rozletěli a dech zrychlil. Zavřela jsem oči a čekala na to, co bude. Dean se svými rty jemně otřel o ty mé, ale náhle to bylo zase pryč. Pomalu jsem otevřela oči a on stál nade mnou. „Proč si mě nepolíbil?“ Zaúpěla jsem. „Jsi tak strašně nedočkavá.“ Zazubil se a natáhl po mě ruku. Chytla jsem ho za ni a s jeho pomocí jsem se dostala na nohy. „Já jsem dočkavá, ale v tomhle už mi trpělivost dochází, Deane. Víš, začínám si myslet, že to prostě udělat nechceš.“
Oči mu potemněly. Chytil mou tvář do dlaní. „To už neříkej.“
„Tak už to udělej Deane, polib mě!“ Naléhala jsem. „Ne.“ Pověděl tvrdě a odstoupil. „Pojď se umýt.“ Chtěl mě vzít za ruku, ale má ucukla. Povzdechl si a vydal se ke dveřím. Buď jsem tam jen mohla stát a zahánět slzy nad tím, proč mě nechce políbit, nebo jít za ním a smýt ze sebe tu barvu, která na mě usychala a tvrdla. Druhý plán byl lepší. Šla jsem za ním.
„Sundej si to, ať neuděláme svinčík i v domě.“ Nařídil mi. Chápala jsem to a mlčky si overal sundala, stejně jako boty. Nechala jsem to před dveřmi a pak překročila do domu. „Běž po schodech nahoru, druhé dveře vlevo, tam je koupelna.“ Zřejmě jsem jediná naštvaná nebyla jen já. Poslechla jsem a přemístila se tam, koupelnu jsem našla hned.
Byla obložená bílými a cihlově červenými kachličkami. Naproti spočívala rohová vana a kousek opodál sprchový kout.
Svlékla jsem se a věci si položila na skříňku s umyvadlem. Dean mi neřekl, kde mají ručníky a tak mi nezbývalo, než se po nich podívat.
Nalezla jsem je ve větším šuplíku a jeden si půjčila. Poté jsem zalezla do sprchového koutu a pustila na sebe příjemně teplou vodu. Na ruku jsem si nanesla trochu šampónu, který jsem zahlédla, a vmasírovala jsem si ho do vlasů a opakovala to několikrát, než jsem barvu dostala dolů. Cítila jsem ho, Deanovu vůni, kterou jsem zbožňovala, byl to jeho šampón, co jsem používala.
Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem odtamtud vylezla, ale nějakou dobu to zabralo. Usušila jsem se, oblékla a z ručníku si na vlasech udělala turban.
Dean stál na chodbě a čekal, stále špinavý. „Konečně.“ Vydechl. „Promiň…“
„To je v pohodě.“ Obešel mě a zašel dovnitř, dveře zabouchnul. Rozhodla jsem se, že teď na něj chvilku nebudu myslet, namísto toho mě zaujali fotografie přidělané na zdi naproti mně.
Některé byly černobílé, museli být pěkně staré, další ale už barevné. Prohlížela jsem si je a na jedné ho poznala. Tmavé kučeravé vlasy, černé oči, rozjařený obličej. Deanovi tam mohlo být tak pět let.
Vedle něho stál postarší muž, oba se nacházeli u jezera a společně držely rybářský prut. Poznala jsem ho i na dalších snímcích, a myslím, že na většině z nich byli i jeho rodiče a dědeček s babičkou. Nebyla fotka, kde by Dean neměl obrovské jiskry v očích a nesmál se.
„Kocháš se rodinnými vzpomínkami?“ Hrklo ve mně. Obrátila jsem se a zrak mi spočinul na Deanovo nahém těle, po kterém ještě stékala voda. Stiskla jsem si ret, ten pohled se mi líbil. Vzpomněla jsem si, že zmiňoval, že dělá kickbox, proto tak zpevněné břicho. „Lorry!?“ Oklepala jsem se a zvedla pohled k jeho očím. V jeho tváři bylo pobavení a mě to došlo. Prohlížela jsem si ho až moc dlouho, proto jsem ihned začala rudnout. „Cohenová…“ zakřenil se. Otočila jsem se k němu zády.
„Nebuď naštvaná, ano?“
„Taky si nebyl zrovna dvakrát příjemný.“ Odfrkla jsem si. „Já vím, omlouvám se.“ Zezadu mě objal a natiskl si mě na tělo. „Máš hlad?“ Optal se. „Možná trochu.“ Přiznala jsem.
„A co by sis dala?“
„Co mi nabídneš.“
„Dobře, běž dolů, můžeš to tu prošmejdit. Za chvilku přijdu.“ Dal mi pusu na krk, díky čemuž mi vyrašila husí kůže. Odtáhl se a během chvilky zmizel za jedny z dveří.
Přesunula jsem se do přízemí. Prošla jsem si malý útulný obývací pokoj se starším otlučeným dřevěným konferenčním stolkem a televizí na komodě. Vedle se nacházela menší knihovna plná cestopisných knih, ale i pár románů. O šedou pohovku byla opřená černá akustická kytara, došlo mi, že zřejmě Deanova. Moc ráda bych ho někdy slyšela hrát a napadlo mě, že bych ho o to mohla poprosit. „Lorraine!?“ Ozval se. „Už jdu!“ Následovala jsem jeho hlas a zavedl mě do dřevěné kuchyně. Dean měl na sobě již tričko, ale vlasy stále mokré.
„Dobře, s tím co tu je ti můžu nabídnout párek v rohlíku.“ Omluvně se na mě podíval. „Klidně, dlouho jsem to neměla.“
„Skvěle.“ Usadila jsem se na barovou stoličku k snídaňovému baru a vyčkávala jsem.
Párek v rohlíku mi přišel k chuti a za chvilku jsem měla vše snězené. Následovně jsme se s Deanem přemístili do obýváku, kde jsme se usadili na gauč.
„Zahraješ mi?“ Poukázala jsem na kytaru. „Já nevím.“
„Ale no tak, O’Connere. Přece se nestydíš.“ Prstem jsem ho žďuchla do tváře. „Ne, to vůbec ne. Jen jsem dlouho nikomu nic nehrál.“
„Ze mě si hlavu dělat nemusíš.“ Ujistila jsem ho. „Jen tě chci slyšet.“
„Dobře, když jsi to ty.“ Výherně jsem se usmála a uvelebila se. Dean si vzal kytaru a s nádechem se do toho pustil. Vybrnkával mě známí tón, následovně si odkašlal a začal zpívat. Tohle musel mít připravené, probůh, vždy mi zpíval Kodaline! S každým slovem mi kradl kus mého srdce a já se potápěla hlouběji do té propasti, kam si mě stahoval. Pozorovala jsem ho, jak se soustředil. Oči zavřené, rty pravidelně otvíral a potřebně dýchal. A pak otevřel oči: „Cítím se tak spoutaný, máš mě ovinutého ve svém dotyku. Cítím se tak okouzlený, drž mě pevně ve svém sevření. Jak jsi to udělala? Nutíš mě ztrácet všechen dech. Jak jsi mi to dokázala? Chceš mít tlukot mého srdce mimo mé tělo.“ A potom jsem to věděla, došlo mi to. Dean O’Conner byl do mě zamilovaný a tímhle vše, co v sobě držel, celou tu dobu, vyznával. Možná mi říkal, že jsem hezká, že se mnou rád tráví čas, pár dalších sladkých věcí, ale takhle s tím vyšel ven. On to musel mít připravené, ne že ne. Počítal s tím, že to udělá, proto byl tak nervózní. Nevěděl, jak na tohle zareaguju.
Dohrál a kytaru odložil. „Lorraine,“ spustil, ale já ho nenechala. Nemohla jsem na ten polibek čekat dál, protože teď byla ta chvíle a já to věděla. Třeba to zdržoval, protože čekal na to, až se o to pokusím já a tak jsem sebrala odvahu a prostě to udělala. Spojila jsem své rty s jeho a zavřela jsem oči. A bylo to přesně takové, po čem jsem toužila. Připadala jsem si jako v ráji, náhle jsem se ocitala na úplně cizím místě, které patřilo jen nám dvěma.
Dean se začal odtahovat a já ho nechala. Jen jsem vstřebávala pocit, kdy jsem se dotýkala jeho rtů a zažila jsem s ním další poprvé.
„Pochopila jsi to z toho, že?“ Přikývla jsem. „Říkal jsem ti, že se budu snažit Lorraine a od toho dne už utekla taková doba. Trvalo mi, abych sebral odvahu, ale Lorry, chci, abych tě mohl nazývat mou přítelkyní, protože já ani nevím, co my dva jsme. Jen vím, že tě mám rád víc než jako kamarádku, ale s tebou nešlo nikdy poznat, jestli mě chceš brát jako svého kluka nebo se prostě jen bavit.“  Netušila jsem, že to vnímá takhle, ale mělo mi to dojít. Chovala jsem se hrozně. Objímala jsem ho, držela ho za ruku, zažívala s ním tolik a on tu celou dobu byl ze mě zmatený. Jenže já sama nevěděla, co chci, až do teď, protože ten polibek byl takový, jako mi povídala Jenny. „Už jen po něm jsem věděla, že on je ten pravý.“
„Chci něco víc, Deane.“ Potvrdila jsem mu. „Plní se mi sen.“ Zachichotala jsem a pak ho nechala, aby znovu přilepil naše rty k sobě. Už teď jsem to milovala.
„Vážně se líbáš poprvé? Protože si talent Cohenová, možná dar od boha…“ Zaklonila jsem hlavu a hrdelně se zasmála.
„A ty ses tomu vyhýbal.“ Ušklíbla jsem se. „No, to zase ne, ale počkat. Mám otázku, jaký to bylo?“ Přimhouřil oči. „Upřímně? Lepší to být nemohlo.“
„Já vím, že jsem prostě dobrej!“
„O’Connere, to tvoje ego…“ kroutila jsem hlavou. „Zbožňuješ ho, já vím. Ale teď, co si zapnout film? Znáš Příběh rytíře?“ Bože, miluju ten film. „Jiskru jeho žití uhasilo řiťolití. Pryč je jeho duch. Zbyl jen puch.“ Myslím, že tohle ho muselo přesvědčit. Dean se zasmál. „Vážně si mi teď citovala hlášku Rolanda?“ Přikývla jsem. „Ježíš, Cohenová, já tě žeru.“
„Já vím, že jo.“ Zasmála jsem se.
Dean zapnul film a dívali jsme se spolu, když jsem si něco uvědomila. „Kde máš rodiče, v práci?“
„V Detroitu.“
„V Detroitu?“ Nechápala jsem. Dean si povzdechl a stopl film. „Je to několik měsíců.“
„Co je několik měsíců? O čem mluvíš, Deane?“ Natočil na mě obličej, v očích bolest. S napětím jsem ho pozorovala.
 „Co dědovi zjistili rakovinu.“
„To je… je mi to líto.“
„Ne, to je v pohodě, neříkám ti to, abys ho litovala. Říkám ti to proto, že já tu nebydlím s rodiči Lorry, my se neodstěhovali společně.“
„Tak, proč tu jsi?“
„Kvůli němu Lorry. Tohle je dům mého dědy. Když jsem zjistil, že se jeho rakovina horší, prostě jsem se rozhodl a přestěhoval se. Babička umřela před pár lety a nebyl by tu s ním nikdo, kdo by se o něho staral.“ Neohlídala jsem to a na tváři se mi rozlil úsměv, i když to bylo nevhodné. „To je od tebe… úžasné.“
„Vypočítavé, tak to nazývá větší část mé rodiny.“ Obrátil se zpět k televizi a opět zapnul film. Vzala jsem mu ovladač a znovu to stopla. „Proč? Proč vypočítavé?“
„Protože si myslí, že tu jsem jen kvůli tomu, aby svoje dědictví, až umře, přenesl na mě. Myslí si, že chci všechny jeho peníze a proto tu jsem.“
„Ale to ty nechceš, že ne?“ Zděšeně se na mě podíval. „Ne!“ Hrkl. „Jasně, že ne.“ Oddechla jsem si. „Jsem tu jen proto, že děda tu pro mě vždycky byl a přišlo mi správné, být tu teď pro něj.“ Chytla jsem ho za ruku. „Jsi dobrý člověk, Deane.“
„Děkuju.“
„Neděkuj. A kde teď je?“
„Za chvíli by měl přijet. Když si se sprchovala, vyzvedla ho tu teta. Vrátili se z dovolené a chtěli ho vzít na jídlo.“
„Ach, tak. Ráda bych ho poznala.“ Usmál se. „On tebe taky, těší se na to. Ale byl bych rád, kdybys před ním dělala, že o ničem nevíš, je to jednodušší, víš?“ Chápavě jsem přikývla. „Teď to pojď dokoukat.“ Chytil mě kolem ramen, opřeli jsme se a dál sledovali film.
„Kolik je hodin?“ Uvědomila jsem si. Dean se podíval na svůj telefon. „Šest.“ Ale ne!
„Sakra.“ Vyskočila jsem na nohy. „Děje se něco?“
„Mám vařit večeři u nás doma. Já jsem to úplně vypustila z hlavy.“
„Neudělají si něco sami?“
„Pokud bych chtěla, aby podpálili dům, řeknu jim to. Deane, prosím, odvezeš mě?“
„Jasně, pojď.“ Zvedl se…