Láska v umění

~32~

Dala jsem na Markovu radu. Poté co se Finn vrátil z Indiany, rozhodla jsem se s ním sejít.

Teď jsme se nacházeli v jedné kavárně a Finn měl obličej zabořený ve svých dlaních. „Já to pořád nechápu. Udělal jsem něco špatně nebo tak!?" Zvedl hlavu.

„Ne, Finne. Jde o to, že poslední rok se toho událo hodně a já si potřebuju na čas odpočinout, víš? Dostat prostor jen pro sebe."

„Takže chceš říct, že jsem pro tebe zátěž!?"

„Ne!" Hrkla jsem, jak ho tohle mohlo napadnout. „Prostě tě prosím o to, abychom si dali pauzu a já si rozmyslela, co vlastně chci. Finne, moc pro mě znamenáš, jo? Nechci, aby se tohle pokazilo. Nechci, aby si mě nesnášel..." Ale měl k tomu veškeré právo, ale o tom dnu a noci s Deanem jsem mu neřekla, bylo to tak lepší. Co nevíš, nemůže tě ranit...

„Já tě miluju Lorry." Vystřelil ze sebe najednou jako blesk a já musela zaletět pohledem jinam. To nebylo dobré, protože já moc dobře věděla, že ho nemiluju. Nemohl to tak cítit, nesměl...

„Finne..." kroutila jsem hlavou. „Prosím, nedělej mi to ještě těžší."

Koukla jsem se zpět na něj, jeho oči se leskly, chtělo se mu plakat.

„Finne, moc mě to mrzí."

„Jo, to mě taky. Víš, co je nejhorší? Neopětovaná láska a i přes to máš pořád iluzi o tom, že jednou by to mohlo být krásný z obou stran." Začal se pomalu zvedat. „Finne, prosím. Nemůžeme být alespoň kamarádi!?"

„Nedokážu předstírat, že mezi námi nic nebylo, Lorry. Neodkážu předstírat, že tě nemiluju... takže pokud chceš prostor, bude lepší, když se na nějaký čas nebudeme stýkat vůbec a já tak nebudu dostávat další falešný naděje." Kývla jsem. V tomhle měl pravdu. „Měj se... a doufám, že se najdeš, protože já tu pro tebe byl a chci být vždycky." V zápětí odkráčel, celý skleslý. Proč to musí být tak komplikované, to všecko! Myslela jsem, že teď se budu cítit jinak, tak bez zábran, svobodně a budu se moc pořádně nadechnout, jenže to bylo přesně naopak. Sklíčenost se valila celým mým tělem a pocit viny byl neúprosný.

Nemůžu říct, že bych někdy vztahu litovala... ale bez kluků mi bylo líp. Nebylo žádné trápení, žádné starosti...

Jediné pozitivní na té volnosti bylo, že se vše vrátilo do starých kolejí. Doma jsem se bez omlouvání starala o všechno. Uklízela jsem, prala, vařila. V suterénu jsem byla každou volnou chvíli a vylévala si srdce. K tomu všemu mě na večeři pozvala Sebastianova mamka, protože usoudila, že mě dlouho neviděla.

Mezitím, co Juliette připravovala jídlo, Bob si hrál s malou Reenou a Seb s Matiasem si povídali s prarodiči. Matiase vlastně přijali dobře, jen Bob byl vyjukaný z toho, že člověk, s kterým skoro neustále spolupracuje, chodí s jeho synem.

Zanedlouho nás všechny svolala ke stolu. Svou domácí pizzou opět rozhodně nezklamala.

Později jsme se sešli v obývacím pokoji, vlastně mi to i chybělo. Naposledy jsem tu byla přivítat malou Serenu, což bylo ještě v červnu. A teď už jsem měla nastoupit příští týden opět do školy.

„Takže, co si dnes pustíme!?" Ptal se Bob. „Lorry!?" Zalétl pohledem ke mně. „Dlouho si tu nebyla, pojď něco vybrat." Vyzval mě. „Dobře." Usmála jsem se a vyhoupla se na nohy.

Rukou jsem projížděla staré desky, když se mi pod ruku dostali The Beatles. „Myslím, že je." Desku jsem mu podala.

„Dobrý volba, děkuju." Vrátila jsem se na gauč.

„Lorraine, co ten tvůj klučina? Finn myslím." Zajímala se Sebova babička. „Rozešli jsme se." Její obličej nabral soucitu.

„To je mi líto."

„Ale těch ještě bude, z toho si hlavu nedělej!" Máchl rukou její manžel. Zasmála jsem se. „Jo, máte pravdu."

„Konečně spí." Oddechla si Juliette a usedla vedle mě.

Zase si s nimi povídat o všem možném, o budoucnosti i přítomnosti, bylo uklidňující a příjemné. V hlavě jsem si dala facku za to, že jsem sem nejezdila každý pátek, když mě zvali...

Večer jsem se vrátila domů. V obývacím pokoji vyhrávala televize, z horního patra se ozývala kytara v kuchyni jsem cítila nádech slaného popcornu.

Šla jsem se tam podívat, Lucase zřejmě ho dostala mlsná. „Ahoj." Pozdravila jsem ho. Škubnul sebou, ovšem když se otočil, vyčaroval úsměv. „Nazdar!" Opětoval mi.

„Honí tě mlsná!?"

„Jo. Navíc koukám na Top Gear."

„Ale Noel hraje." Bylo mi to divné, vždy se koukali spolu. Zakroutil očima. „Má tam Audrey." V tom mě napadlo, že v posledních dnech jsme Lucase hodně zanedbávali. Táta měl práci, Mark si hleděl svého, Noel se nehnul od jeho přítelkyně, já byla zahleděná do svého světa a Billy byl u sebe v bytě. Vlastně jsem ho od doby, co se vrátili z líbánek, ještě neviděla. Ne, že by se tu neobjevil, aby se s Jenny pochlubili fotkami a zážitky, ale já ho vidět nechtěla. Pořád jsem na něho byla nahněvaná, proto jsem se ten den schovávala u Sebastiana a dívali jsme se na filmy, Matias byl na služební cestě.

„Co kdybych se dívala s tebou?" Otázala jsem se ho nakonec. „Nebavilo by tě to, holky a auta..." odfrkli si.

„Letty taky auta zbožňovala." Vzpomněla jsem si na snímek Rychle a zběsile, na který jsem se jednou dívala s Finnem.

„Jenže Letty byla jiná, tu jen tak nepotkáš."

„Tak mě zaučíš, třeba mě to taky začne bavit." Lucas pokrčil rameny a vyndal popcorn z mikrovlnky. „Jak chceš, přijď."

„Bezva."

Šla jsem říct tátovi, že jsem tady a pak jsem se šla převléct do pohodlnějších domácích věcí. Zanedlouho jsem se uvelebila na posteli vedle Lucase, brala si popcorn z misky mezi námi a dívala se na ten pořad o autech.

Vlastně to byla zábava, mělo to něco do sebe. Když jsem se jindy koukala na jiné věci o autech, nikdy mě to nebavilo, jako teď.

Krom toho jsem byla ráda, že Lucasovi můžu dělat společnost.

„Za dva týdny máme zápas." Zmínil se. „Přijdeš?"

„Jasně!" Na baseballu jsem dlouho nebyla, přišlo mi dobré jít ho podpořit...