Láska v umění

~19~

Za dva týdny jsme měli s panem Harrisem navštívit muzeum moderního umění. Jela skoro celá naše třída a doplňovalo nás několik lidí ze staršího i mladších ročníků.
Drželi jsme se s Deanem za ruce a já poslouchala průvodčí muzea, kterou neustále doplňoval pan Harris několika poznámkami.
„Moderní umění je termín, označující umění od konce 19. století až po 70. léta 20. století.“ Poučila nás, i když tohle už jsme dávno věděli.
„Například z romantismu sem zapadá Ferdinand Victor Eugène Delacroix.“ Poukázal na obraz: Vraždění na Chiu.
„Tento obraz byl soudobou politickou událostí, která poukazuje na následky bitvy, jenž byla součástí Řecké osvobozenecké války proti nadvládě turecké Osmanské říše. Francouzi stáli na straně Řeků, a to hned z několika důvodů.“ Prstem poukázal na postavy v popředí. „Delacroix nám ukazuje nelítostné utrpení. Zde vidíme strnulé postavy těch, co přežili bitvu u ostrova Chios.“ Pan Harris ji doplnil. „A pokud budou na živu, byli by vzati do otroctví.“ Kurátorka se na něho usmála. „Děkuju, pane. Ale berete mi práci.“ Napomenula ho. Pan Harris dal ruce do obraného gesta a prstem si ‚uzamknul‘ ústa. Tiše jsem se zahihňala.
Stále prstem přejížděla po obraze, samozřejmě několik čísel od něj. „Dále vidíme postavy mrtvých, zraněných a umírajících, tudíž v centru obrazu jsou chvíle osobního utrpení. Můžete si povšimnout, že Delacroix se snažil vpít do jejich utrpení, byl zaujatý tím, jak ho znázornit, vcítil se do toho.“ Ta žena se dokonale poslouchala.
„Máme co do činění s malířským stylem, který se zdá víc otevřený. Chci říct, že je více zaujatý emocemi než samotným okolím.“ Obrátila se na nás, její volná sukně se zatočila. „Otázky!?“ Posunula si brýle ze špičky nosu nahoru.
Přihlásila se jedna dívka, kurátorka ji vyzvala pokynutím hlavy. „Je pravda, že bylo Delacroixovi vytýkáno jeho zjevné zaměření na násilí?“
„Dobrá otázka.“ Uznala. „Ano. Obviňovali ho z toho, že si vychutnává spíše brutální scény, než hrdinské skutky.“ 
Přesunuli jsme se k dalšímu obrazu. Její výklady možná někomu připadali zdlouhavé, ale mě nesmírně zajímavé.
Viděla jsem i Slunečnice Vinceta van Gogha. Nezapomněla ani zmínit to, že si údajně uříznul kus ucha. „Co kdybych si uřízl svůj prst, chceš?“ Zažertoval Dean. „Fuj…“ osypala jsem se nad tou představou.
Těch obrazů byl nespočet, ale přitom ke každému věděla, co přesně říct. Myslím, že jimi byla stejně unešená jako já. Navíc jsme se ve většině názorů shodovaly.
„Nyní se díváte na obraz Edvarda Munche, Bouře z roku 1893.“ Dean se ke mně naklonil. „Toho mam rád.“
„To jsme dva.“ Odvětila jsem. „Je to božské zpracování něčeho jak duševního tak naturalistického.“
„Tedy vnějšího i venkovního.“ Skočil ji do toho opět pan Harris. Myslím, že jen pro pár z nás to chtěl upřesnit.
Kurátorka raději máchla rukou, protože usoudila, že náš profesor je beznadějný případ.
„Viděli jste někdo obraz Výkřik!?“ Všichni hrkli, že ano. „Skvěle. Když srovnáte Bouři a onen známý Výkřik, možná si povšimnete, jak temně oproti němu působí.“ Vybavila jsem si obraz, o kterém mluvila, vážně to tak bylo. Jediným zdrojem jasného tepla na obrazu přede mnou byly světla v domě.
„Podle názvu obrazu, jsou zajisté uprostřed bouře. To můžeme vyvodit z okolních ohýbajících se stromů a vlajících vlasů postav,…“

Î

Prohlídka končila obrazem Roye Lichtensteina. Jak jsem zjistila, jenž od roku 1960 rozvíjí směr později známý jako pop-art, v němž obrazy navazují na styl komiksových seriálů. „Pokud máte nějaké otázky, můžete mě zasypávat. Pokud ne, můžete se ještě sami porozhlédnout.“ Většina lidí se k ní nahrnula, ale já pustila Deana a šla se rozhlížet znovu.
Zastavila jsem se u díla Paula Klee, obraz: Cvrlikací stroj
„Je to přitažlivé, že?“ Vynořil se vedle mě chlapecký neznámý hlas. Zmateně jsem se podívala na vysokého blonďáka, zelenošedé oči mu sršely zaujetím. „Myslím ten obraz.“
„Jo, jo je.“ Zakoktala jsem a odvrátila se od něho. „Co ti připomínají? Myslím ty postavičky?“ Naklonil hlavu a přimhouřeně si to prohlížel. „Já nevím. Vypadá to jako z poloviny pták, z té další štěně, a pak ještě panenka, i když tři půlky to asi mít nemůže.“ Zasmál se.
„Vypadají nezbedně.“ Podal. „Ano…“
„Co je vůbec cvrlikací stroj?“ Nadzvedl na mě obočí. Musím uznat, že byl celkem přitažlivý. „Já ani nevím.“ Smáli jsme se, když mi podal ruku.
„Jsem Finn.“
„Lorry.“ Potřásla jsem si s ním. „Jsi tu v rámci výtvarné výchovy? S panem Harrisem?“
„Ano, to jsem.“ Potvrdila jsem mu. Chvilku si mě skenoval, jako by si mě snažil vybavit. „Nikdy jsem tě ve škole nepotkal.“
„Dost lidí mě přehlíží. Nejsem výrazný typ.“
„Asi jsem byl dost slepý.“ Myslím, že se se mnou pokoušel flirtovat. „Nejspíš.“
„Tady jsi.“ Dean mě chytil kolem pasu. Finn se zatvářil trošku nechápavě a šokovaně, vypadal komicky. Náhle se ale pousmál.
 „Děláš mi do holky?“ Za to Dean byl nějaký nevrlý.
„Právě si mi to pokazil, takže dál už to v úmyslu nemám.“
„To bych ti radil.“ Zavrčel. „Deane.“ Sykla jsem, choval se nemožně. „Asi bys měl ubrat.“ Finn si prstem nenápadně přejel pod nosem a odešel. Co to mělo znamenat? Otočila jsem se na Deana. Jeho zorničky, byly tak úzké. Celkově pobledl.
„Cítíš se dobře?“
„Jede tu do tebe nějakej zmrd, myslíš, že se budu cítit dobře!?“ Zvýšil hlas, několik lidí se na nás otočilo. „Deane, nedělej scénu.“ Šeptala jsem rozčileně.
„Pardon!“ Zvolal po všech. „Pane O’Connere, děje se něco!?“ Zasáhl náš profesor. Bezvadné.
„Jen mu přeskočilo.“ Zamračila jsem se. „Moje holka je coura!“
„Co prosím!?“ Vyvalila jsem oči. „Bavím se s cizím klukem a jsem coura!?“
„Jo, to jsi.“ Viděla jsem na čele krůpěje potu. „Myslím, že mu není dobře.“ Prohlásil Harris. „Jo, taky jsem si všimla.“
„Donesu ti vodu Deane, a prosím uklidni se.“ Čapla jsem Deana za ruku a odtáhla ho na lavičku. Nehodlala jsem se s ním vybavovat, byla jsem naštvaná. Jak mě mohl mít za couru!?
„Tady.“ Harris mu podal kelímek s vodou. Dean ji vypil do dna. „Díky.“ Kelímek odhodil do koše. „Myslím, že bude lepší, když tu s ním počkáš, Lorry. Za chvilku stejně odjíždíme.“
„Jistě.“ Pan Harris odešel.
„Fakt ti děkuju.“ Nabručeně jsem si sedla na druhý konec lavičky. „Za co!?“
„Zkazil si mi náladu, chováš se jak pitomec!“ Snažila jsem se mluvit tiše. Uchechtl se. „Nemáš zač.“ Prohodil.
Zahrčela jsem, už jsem chtěla být raději na cestě domů. Kvůli němu jsem si to tu nemohla ani v klidu znovu prohlédnout.
Při cestě autobusem jsme spolu ani nepromluvili. Nechápala jsem, co mu přelítlo přes nos…
„Choval se jako debil!“ Nadávala jsem Sebastianovi do telefonu, když jsem jednou rukou malovala na plátno. Vztek, vztek, vztek!
„I kluci mají své dny, hej jednou vaše první hádka stejně přijít musela.“
„Jo, to sice jo, ale mohl si to nechat napotom.“
„ Kašli na to, zítra budete zase ten šťastný pár Lorry a Dean. Radši se soustřeď na mě, mam totiž novinku.“
„Jo, povídej?“ Alespoň něco mě mohlo rozptýlit. „Víš, jak jsme byli s tátou na té večeři?“ Vybavila jsem si, jak jsme kvůli tomu sháněli košili.
„Jo, vím.“
„Jeden z těch chlapů u stolu. Prostě se ukázalo, že nepokukoval po tátovo asistence vedle mě.“
„Páni!“ Přestala jsem kreslit. „Tím mi chceš říct, že máš objev?“
„Jo, sehnal si moje číslo. V pátek jdeme na večeři.“
„Konečně! Ježíš, já doufám, že ti to vyjde!“ Konečně se ještě nějaká kapka radosti ve mně ještě dnes ocitla.
„To já taky-“ odmlčel se, zaslechla jsem v pozadí křik Juliette. „Jo, už jdu!“ Odvětil jí Seb.
„Hele, přišel za mnou tvůj milenec, zřejmě si jde vylévat srdce.“ Zakroutila jsem očima. „Vzkaž mu, ať si dá doma ledovou sprchu.“
„Rozkaz, zatím.“ Zavěsil. Držela jsem se, abych netřískla telefonem. Takže on si jde stěžovat Sebovi, místo toho, aby se mi omluvil. Já jsem na stěžování měla právo! Já se mu omlouvat nepotřebovala! Sakra! Přejížděla jsem štětcem po ploše sem a tam. Byla jsem tak rozhořčená…