Láska v umění

~10~

„Dobré ráno, moje přítelkyně.“ Zabroukal mi ve škole Dean do ucha. „Je tak boží to říkat. Lorraine Cohenová, moje přítelkyně.“ Blbec. Zakroutila jsem pobaveně očima a políbila ho na rty. „Po škole bychom někam mohli.“ Navrhl.
„Slíbila jsem Lucasovi, že mu pomůžu s úkoly.“
„To můžeš i večer, ne?“
„Ne.“ Zakroutila jsem hlavou. „Už jsem s ním domluvená.“
„Dobře.“ Pousmál se. „Ale mohl bys jít se mnou.“ Navrhla jsem mu. „Proč?“
„No, pokud se mnou chceš odpoledne chvíli být, tak jedině u nás doma. A mezitím, co bys Lucasovi vysvětloval, jak správně udělat matematiku a ty další věci, jak bych uklidila a pak bychom se mohli podívat třeba na film.“ Napadlo mě.
„To asi ne.“ Podrbal se ve vlasech. „Ale zítra tě zvu na kafe, ano!?“
„Tak fajn.“ Souhlasila jsem. „Podívejme se na ten rozkošný párek.“ Za námi se zjevil Sebastian, kterému jsem hned včera volala. „Tohle bude chtít oslavit.“ Chytil nás kolem ramen a chodbou jsme se prodírali do učebny. „Co kdybyste v pátek večer přišli k nám? Teda máma zve tebe, Lorry, ale když jí zmíním, že sebou,“ nadechl se „vezmeš přítele.“
„Že je boží to říkat!?“ Skočil mu do řeči Dean. „Ano, to je. Lorraine a Dean, pár. Už jsem si myslel, že skončíš jako stará panna s šedesáti kočkami.“ Ušklíbl se na mě. „Ha, ha, ha.“ Dala jsem oči v sloup.
V učebně jsem užuž mířila k zadní lavici, doufajíc, že mě tam teď nechá Dean sedět napořád.
„Ale no tak brr, Cohenová.“ Zastavil mě. „Tenhle zasedací pořádek se nijak nemění.“ Usadil se na židli. „Deane…“ Odtušila jsem. „Kdyby ty lavice nebyly jen pro jednoho, moc rád bych tě tu měl.“ Ušklíbl se a já nasupeně našpulila rty. „Netvař se jak bublina.“ Zakoulel očima a vydal si učebnici. „No tak, O’Connere!“
„Ne.“ Odsekl a já si šla zklamaná sednout dopředu…
„Hej, přece se na mě za takovou pitomost nebudeš zlobit celý den.“ Položil tác s obědem na stůl a uvelebil se na plastové židli vedle mě. „Máš pravdu.“ Uznala jsem. „Promiň.“ Dal si ruku kolem mých ramen a vlepil mi pusu na spánek, zbožňuju to. Tedy popravdě miluju kamkoliv dopadnou jeho rty.
„Můžu?“ Zeptal se Seb u našeho stolu. „Bože, Sebe, proč se ptáš, jestli si můžeš přisednout? To je samozřejmost!“ Bylo mi do smíchu. „Nechci křenit.“ Pokrčil rameny. Dnes nebyl ve své kůži. „Sedni si!“ Přikázal mu Dean. „To je absurdní, aby ty si nám křenil.“ Předhodil mu. „Sorry lidi.“ Povzdechl si a vidličkou se začal rýpat ve svém jídle. „Sebastiane, co se děje?“ Napjala jsem se stejně jako můj přítel. „Babička je v nemocnici. Slabý infarkt, či co.“ Promnul si oči.
„To mě mrzí.“ Natáhla jsem ruku přes stůl a chytla ho za jeho. „Bude v pořádku?“ Staral se Dean.
„Jo, prý bude. Jen jsem si představil, co kdyby umřela. Vlastně jí mam rád, s kým bych se pak u večeří hašteřil.“ Usmála jsem se, konečně mu to došlo. „Myslíš, že by ses se mnou po škole mohla stavit v nemocnici?“ Trýzeň v jeho očích mě bodla do srdce. Dean měl nakonec pravdu, Lucasovi jsem s těmi úkoly mohla pomoc až večer.
„Ano. Koupíme jí po cestě nějakou květinu.“ Cítila jsem na sobě Deanův pohled, mrazilo mě z něj. Musel tu změnu názoru ale pochopit, šlo o babičku nejlepšího kamaráda a potřeboval mou podporu.
„Půjdeš s námi?“ Otázala jsem se ho. „Nechci se vetřít.“
„Ne, pojď. Alespoň babičce zvedneš tlak, protože ty tvoje ďolíčky by sežrala.“
„Ty lichotníku. Sebe, kdybych byl gay, jdu do tebe.“ Mrknul. „Toho si cením.“ Sebastian se ušklíbl a já ho pustila. „Pořád jsem tady. Flirtujte si, až u toho nebudu. Navíc, nepřivodí ji ty ďolíčky i další infarkt?“ Nadzvedla jsem obočí a nabodla si na vidličku bramboru. „Doufám, že ne.“ Zděsil se Sebastian. „Fajn, nebudu se usmívat.“ Překvapeně jsem na něho zamrkala. Tohle prohlášení totiž nebylo možné splnit. „O’Connere, nevydržíš být bez smíchu ani minutu!“ Namítla jsem. „To se uvidí.“
Dala jsem Lucasovi pomocí SMS vědět, že s úkoly se popereme déle, než jsem slíbila, ale dost brzy na to, aby mohl ještě chvíli koukat na pár dílů Top Gearu s Noelem.
Při výtvarce jsme brali teorii. S Deanem jsme to brali jako hru. Předháněli jsme se v tom, kdo o daném tématu ví víc, což nám zajistilo i malé plus u pana Harrise.
„Abych nezapomněl,“ zvýšil hlas u konce hodiny, což mě donutilo ještě více zbystřit. „chci s vámi navštívit muzeum umění. Samozřejmě je to dobrovolné. Do Vánoc se mi nahlásí zájemci a po novém roce bychom to uskutečnili.“ Se zájmem jsem zalétla očima k Deanovi. „Běž nás nahlásit, počkám.“ Po tváři se mi rozlil úsměv a přesunula jsem se ke katedře, kde postávala pár lidí, trvalo chvilku, než zmizeli. „Lorry.“ Oslovil mě. „Pane Harrisi, s Deanem bychom se rádi zúčastnili…“
„Doufal jsem, že se přihlásíte.“ Předsunul přede mě papír. „Podepište se.“
„Deane!“ Houkla jsem a prstem mu naznačila, ať jde k nám. Podepsala jsem se na papír a předala O’Connerovi propisku.
„Lorry, vzpomněl jsem si, že jsi měla zájem o některý z mých obrazů. Co kdybys mi řekla, až budeš mít čas? Dám ti svou adresu a navštívila bys mě u nás.“ Překvapilo mě, že si vzpomněl, ale měla jsem z toho radost. „Jistě, to je dobrý nápad.“ Přitakala jsem a Deana chytla za ruku, kterou mi podstrkával. Zdálo se mi, že tím dával najevo: „Ta je moje.“ A přišlo mi to roztomilé, i když vůči našemu učitelovi naprosto iracionální. „Sluší vám to spolu.“ Prohodil a začal si balit věci do své kožené brašny. „Děkujeme a dám vám včas vědět.“ Přislíbila jsem mu.
S Deanem jsme vyšli na chodbu. „Takže teď tě zve i domů?“
„To víš.“ Ironicky jsem se usmála. „Mám si to brát osobně?“
„Jasně, že ne, ty idiote.“ Zasmála jsem se a svou ruku si protáhla kolem jeho pasu…
Sebastianovo babičce jsme po otravné době vybírání květin nakonec vybrali růžovou orchidej ve světle modrém květníku. Můj nejlepší kamarád chtěl, aby na něj babička měla vzpomínku z doby, kdy se nepošťuchovali a on o ni měl starost.
V nemocnici, kde měla ordinaci i Sebova maminka, nás bez problému za Sebastianovo babičkou pustili. Stačilo pouze zmínit příjmení McLoud a prošlo by nám cokoliv.
Sebastianova babička spala na posteli obklopena přístroji, které otravně pípaly. Měla zajištěný samostatný pokoj, to jí určitě muselo vyhovovat. Teda, ne že by na tom teď nějak záleželo.
Kamarád jí šel postavit svůj dárek na stolek vedle postele a my s Deanem usoudili, že bude lepší nechat je tam o samotě.
„Nesnáším nemocnice.“ Zanaříkala jsem. „Proč?“
„Protože sem jdeš, jen když se něco děje s tebou či tvými blízkými a vždy je to špatné. Nahání mi to tu husí kůži a prostě z nich mám nepříjemný pocit.“ Ošila jsem se a opřela si hlavu o Deana. „To chápu.“ Líbnul mě do vlasů.
„Jak se má dědeček?“ Zajímala jsem se. „Někdy líp, někdy hůř. Mrzelo ho, že tě u nás minule nezastihl.“
„Klidně se můžu stavit.“
„To je skvělý nápad, ale spíše až příští týden. Teď bude mít pár kontrol a zákroků, bude unavený.“
„Jistě, záleží jen na tom, jak se bude cítit on.“ Dělat před ním, že mu nic není, když vím, že pomalu umírá, bude těžké. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co Dean udělal. Odstěhoval se z Detroitu, od všech přátel, jen aby mohl trávit poslední chvíle s dědečkem a starat se o něho. Nechtěl, aby na tom byl sám a já se hněvala na jeho rodinu za to, že tohle vše považovali jen za veliké divadlo, kvůli dědictví. To oni se měli stydět.
„Co Lucasovy úkoly?“ Vyrušil mě z přemýšlení. „Nezlobíš se na mě, že ne?“
„Ne, jistě že ne. Chápu to.“ Konejšivě mě pohladil po vlasech. „Tak dobře. Budeme je s ním dělat večer.“
Když se Seb vrátil, rozhodli jsme se navštívit nemocniční bufet a nakonec mě odvezl domů, zatímco Dean jel neopačnou stranu k sobě.