Láska v umění

~1~

Mamka vždy říkávala, že snídaně je ta nejdůležitější část dne, a taky to tak bylo. Málo kdy jsme se o víkendu sešli na oběd či večeři všichni, protože pořád někdo někde byl. Tím pádem se snídaně týkala nás všech, bez odmlouvání. O to těžší bylo ji připravit, protože nakrmit pět chlapů není jen tak.
Již v osm ráno jsem stála u plotny a dělala míchaná vajíčka, toasty pro Noela, ovocnou mísu Markovi a čokoládové lupínky s mlékem pro Lucase. Bráškové byli vždy vybíraví, proto to s jídlem je u nás náročné.
Vše jsem naskládala na jídelní stůl a postavila vodu na kafe, mezi tím, co jsem v odšťavňovači připravovala šťávu z jablek a mrkví.
„Dobré ráno.“ Přivítal mě Mark. Přes rameno jsem na něj pohlédla. „Dobré.“ Oplatila jsem mu s milým úsměvem.
Mark byl z nás všech druhý nejstarší. Byl to rodinný elegán, nikdy jste ho nepotkali neupraveného. K tomu miloval literaturu a své detektivní romány psal jako o život. Neustále měl hlavu v oblacích, a jak táta povídal: „Je to beznadějný případ.“
Voda se dovařila a já zalila kafe do konvice. Ovocnou šťávu jsem přelila do džbánu a společně jej postavila doprostřed stolu.
„Snídaně!“ Zařvala jsem, načež jsem slyšela sloní dupání ze schodů. Všichni moji chlapi se sesypali ke stolu jako hejno vrabců. Každý se chopil svého a začali se ládovat. Sedla jsem si se zdviženými koutky k nim.
„Krásné jitro, Lorry.“ Táta mě pohladil na tváři a pak jsem mohla konečně jíst.
„Aby byli všichni spokojení, každé jídlo musíš vařit pečlivě a s láskou, i když už budeš na pokraji sil.“ Poradila mi mamka a já se toho snažila držet. Proto když jsem slyšela, jak spokojeně mlaskají, mohla jsem na sebe být pyšná.
„Tak co dnes máte v plánu?“ Položil mezi nás táta otázku. „S kapelou jdeme večer do kina.“ Informoval ho Noel. Jeho kapela s názvem Moonlight hrála v pár místních klubech. Kluci se snažili prorazit a byli šikovní. Buď si skládali svou vlastní muziku, nebo zpívali texty oblíbených umělců, hlavně těch punkových a rockových.
Pamatuji si, když Noel začínal hrát na svou elektrickou kytaru. Bylo to strašné. Falešné tóny, zvýšené přes zesilovač, díky čemuž duněl celý barák, nám trhaly uši. Naštěstí se táta rozhodl, že Noelovi bude dvakrát do týdne platit učitele, který mu pomohl se zlepšit. Po nějaké době už ho nepotřeboval a poslouchala jsem ho celkem ráda. Ve třinácti se dal dohromady s pár kluky ze školy a začali se scházet ve staré stodole, za Tonyho domem.
„Jdu k Brianovi vypracovat společný referát.“ Pověděl Lucas. „Já mám rande s Jenny.“ Jenny byla Billova přítelkyně již od vysoké, tedy nějakých devět let. Zúčastnila se i pohřbu naší maminky. Celou dobu Billa držela za ruku a nespouštěla z něho oči, zatímco on zdrceně koukal k zemi.
Jenny byla má záchrana předtím, abych se z tohohle klučičího domu nezbláznila. „Lorry, až si budeš připadat jako chlap, okamžitě mi zavolej!“ Kladla mi na srdce, a tak jsem to dělala. Volala jsem jí několikrát do měsíce a dělala si s ní holčičí dny. Chození po obchodech, hodnocení kluků, kteří kolem nás prošli, koukání na filmy, zbožňovala jsem ji za to ještě víc. Krom toho, že dělala mého bratra šťastným, zachovávala ve mně ještě kus dívky, co se tam schovával.
„Ne. Dnes je moje přítelkyně ona Billy, tak zmizni.“ Sykla jednou na mého bratra a on mě bodl pohledem. Zatímco nafučeně odešel, já se s Jenny mohla potrhat smíchy, ale nakonec se mu šla omluvit.
Taťka se zvědavě podíval na Marka, i přes to, že věděl, co mu poví. „Můj sešit a kavárna.“ Usmál se.
„Dobře a má holčička?“
„Bude s tebou doma a najdeš ji v suterénu.“
„Tak se mi to líbí.“ Mrknul.
Většina z nich po snězení jídla zmizí, jen Billy mi zůstává nápomocen s mytím nádobí.
„Jsi v pohodě, po tom včerejšku?“ Jeho hlas byl stále plný obav, stejně jako výraz v jeho tváři. „Jop, neboj. Za chvilku to bude za mnou, stačí se z toho vymalovat.“ Uklidnila jsem ho.
Díky kreslení jsem byla na vypouštění mé hlavy machr.
„Dobře.“ Dotřel posledních pár talířů a uložil je do kredence. Utřela jsem linku a šla si provést ranní hygienu.
Hned po jejím uskutečnění jsem se zakotvila v suterénu. Oblékla jsem si starou mikinu postříkanou od barev, která byla přehozená přes zábradlí. Její rukávy jsem si vyhrnula po lokty a vrhla se k tomu, kde jsem včera večer skončila.
„Kam pak slečinko?“ Celá jsem se osypala, když jsem si na jeho jedovatý hlas vzpomněla. Vykreslila jsem další strom zahalený tmou. „Tak co s ní uděláme?“ Vztek ve mně vřel a přenášela jsem ho na plátno. „Co myslíš…“  Protivný smích se objevil v mé hlavě a vypodobila jsem křivou padající větev. „Nechte ji na pokoji!“ V tom se ve mně probudila naděje, měsíc ozařující několik tmavých částí obrazu.
„Hej, si v pohodě!?“ Naštvání samu na sebe a srnka prchající přes silnici. Pár detailů a hotovo. Do pravého rohu jsem vykreslila mé iniciály a o dva kroky jsem ustoupila dozadu, abych si mé dílo mohla celé prohlédnout. Působil depresivně, jen díky měsíci se trochu ulehčoval.
„To je boží ségra!“ Lucas se přiřítil vedle mě. Kdyby věděl, co se za tím skrývá, boží by mu to nepřišlo. „Děkuju.“
„Chci už mít jeden z tvých obrazů ve svém pokoji.“ Zaúpěl. „Zapomněla jsem!“ Plácla jsem se po čele a přemístila se k obrazům opřeným o zeď. Začala jsem se mezi nimi štrachat a hledala, co potřebuji. „Tady je!“ Zajásala jsem a uchopila ho do ruky.
Obrátila jsem se na bratra. Na obraze byl on, na hřišti v jeho dresu, zachycen po odpalu míčku, na který hleděl a diváci na tribuně jásali.
„Děkuju!“ Vyhrkl a obraz mi vzal. „To jsem já?“ Kývla jsem. „Tak starej?“ Zakřenil se. „Vkládáme do tebe naději Lucasi, takhle vidím budoucnost. Nejlepší hráč svého týmu odpálil míček daleko a diváci skandují tvé jméno.“  Obličej mu zalil úsměv od ucha k uchu. „Děkuju Lorry!“
„Není zač.“ Lucas vybíhal schody a ječel: „Tati, koukej co mi Lorraine namalaovala!“
Když maminka umřela, mnozí si mysleli, že budu ztvárňovat hlavně ji, ale ne. Vlastně jsem na čas s kreslením přestala, chtěla jsem pomáhat doma, jak jen to šlo. I když mě táta prosil, nikdy jsem na svůj obraz mámu nepřenesla, protože kdybych to udělala, ten kus ní, co ve mně zůstal, by najednou zmizel a na to jsem připravená nebyla. Nebyla jsem připravená na to, rozloučit se s ní pomocí tahů štětce či tužky nebo jakýmkoliv jiným způsobem, a tak jsem zármutek z její smrti uchovávala stále uvnitř sebe. „Jsi umělec Lorraine, ty to vnímají jinak.“ Poučil mě pan Harris, kterému jsem se s tím svěřila. „Možná právě to ti dopomáhá k tomu tak úžasně kreslit. Kreslíš pro ni.“ Měl pravdu, kreslila jsem pro ní, součást mě, která jí náležela…
Na oběd jsme doma byli jen čtyři. Lucas zmizel k Brianovi a Mark šel spisovat do své oblíbené kavárny. Uvařila jsem pouze špagety s boloňskou omáčkou a hned poté mě donutili, abych upekla brownies, takže jsem je poslechla.
Jakmile jsem dopekla, vůně se rozlehla domem a vyndala jsem pekáč z trouby na kuchyňskou linku. Noel už za mnou nervózně přešlapoval. Uhnula jsem, popadl nůž a chtěl si kousek uříznout. „Bude tě bolet břicho!“ Varovala jsem ho. „Za to mi to stojí.“ Tvrdohlavec. Dala jsem oči v sloup a odkráčela do obýváku.
Billy sledoval reprízu seriálu O.C., díval se na něj pořád, prý mu připomínal mládí.
Táta seděl v křesle a pročítal si noviny. Hupsla jsem vedle bráchy a uvelebila se.
Ryan: „Možná máš Summeritídu.“
Seth: „Jo, je to vzácný, ale možný.“
Ryan: „Budeš potřebovat Annabiotika.“
Tuhle hlášku jsem si dost dobře pamatovala, protože podobná situace se odehrávala i u nás doma, kdy si Mark vybíral mezi dvěma děvčaty. „Když Brook je tak nadaná a máme stejné názory na věc, ale Kira je vtipná, nespoutaná a nevíš, co od ní čekat.“
Byli jsme rozdělené na dvě půlky. Ta co se přikláněla k tomu, aby dal přednost Brook a ta, co chtěla Kiru, kam jsem patřila i já. Bohužel, bylo to naprosto k ničemu, jelikož se Mark rozhodl, že bude raději sám, věrný svým imaginárním knižním milenkám…
„Kam bereš Jenny?“ Vyzvídala jsem. „Půjdeme do restaurace a pak se asi projít.“
„Tak ji pozdravuj.“
„Neboj.“ Položila jsem si hlavu na jeho rameno a sledovala seriál s ním.

***

„Takže mi chceš jako říct, že tě zachránil záhadný cizinec a ty si zdrhla!?“ Vyváděl Sebastian a musela jsem si telefon odtáhnout od ucha, protože mi z jeho tónu pískalo v uších. „Jo.“ Přiznala jsem tiše.
„Cohenová! Měla si ho políbit, prožít s ním vášnivou noc a mít s ním kupu dětí!“
„Nežijeme ve filmu, Sebastiane.“ Uvedla jsem ho do reality.
„Cohenová, tvůj život je jedna velká fraška!“
„To říkáš pořád.“ Vzdychla jsem si a povalila se na postel. „Jo, protože je to pravda.“ Sebastianovi názory na věc jsem si nikdy moc nebrala k sobě. Kdybych to dělala, utápěla bych se v depresích. „Hm…“ Zamumlala jsem.
„Fajn, změna tématu nebo mi z tebe naběhnou pupínky a zrovna jsem měl pleťovou masku! V pátek se u nás koná jedna z těch idiotských večeří, kdy mě babička bude poučovat, že lakovat si nehty podle nálady je naprosto iracionální, takže potřebuju, abys mi dělala garde a držela mě, abych ji nezabodnul vidličku do krku.“
Rodina Sebastiana těžce přijala fakt, že je gay. Táta s ním na čas nemluvil a mamka tiše truchlila, když za ním prý po pár týdnech konečně přišla, objala ho kolem ramen a pravila: „Milujeme tě takového, jaký jsi. Tatínek se brzy vzpamatuje stejně jako já. Chceme jen, abys byl šťastný, Sebastiane.“
„Neboj, budu tam.“ Slíbila jsem mu. „Díky Satanovi!“ Děkovat bohu je prý zastaralé, takže můj nejlepší kamarád výhradně děkuje Satanovi, ale ne že by ho uctíval.
„Hale, musím si jít udělat ještě nějaké věci do školy, takže zítra se uvidíme.“
„Suchare.“
„Teplouši.“ Jedině já jsem ho tím slovem mohla provokovat. „Ha! To bylo vadný.“
„Měj se.“ Zavěsila jsem, protože jsem nechtěla poslouchat další jeho poznámky. Zvedla jsem se z postele a začala si u pracovního stolu zpracovávat domácí úkoly.
Ozvalo se ťukání na dveře. „Dále!“ Zvolala jsem. Do pokoje vstoupil táta. „Jdu ti dát dobrou noc. Zítra mám hodně zakázek, takže se vrátím až večer.“ Taťka pracuje jako instalatér, ale prý kdyby mohl, rozhodl by se jinak. Billy se zase zaměřil na děti a dělá učitele angličtiny a matematiky na prvním stupni základní školy. Jednou, ještě v průběhu jeho vysoké školy, ho nasadili jako praktikanta do mé třídy. Byla sranda pozorovat svého nervózního staršího bratra při výkladu, ale brzy se otrkal a zvládal to skvěle. Teď má i svou vlastní třídu.
„V pořádku. Mám v plánu k večeři udělat lasagne, schovám ti porci do lednice.“
„Děkuju, zlato.“ Políbil mě na temeno hlavy a rukou se opřel o opěrku mé židle. „Děláš úkoly?“
„Jo.“
„Šikula. Tak dobrou noc.“ Pohladil mě po vlasech a odešel…