Láska v umění

~4~

Ráno jsem se podívala do lednice a zjistila jsem, že nemáme skoro žádné jídlo. Uvařila jsem snídani z toho, co zbylo a zanechala jsem na lednici zprávu o tom, že jsem jela nakoupit. Sepsala jsem si seznam a z tátovy peněženky vzala kreditní kartu. Měla jsem dovoleno s ní platit, ale výhradně jen kvůli potravinám, či věcem pro domácnost. Stejně bych toho ani jinak nevyužívala.
Nalezla jsem do auta a jela do menšího supermarketu nedaleko centra, kde jsem zastavila na parkovišti. Pobrala jsem si věci a spěchala do obchodu.
Košík byl do deseti minut téměř plný, ale hledala jsem dál. „Lorraine.“ Otočila jsem se za známým hlasem. „Ahoj Deane.“ Pozdravila jsem ho s úsměvem. „Nákupy!?“
„Jop, nákupy.“ Utvrdila jsem mu. „Ukaž.“ Opatrně mě odstrčil od košíku a vzal ho za mě. „Doma toho asi sníte hodně, co!?“ Prohlédl si vnitřek košíku.
„To je ještě málo.“ Zasmála jsem se a sáhla pro krabici čokoládových lupínků. „To věřím. Tolik chlapů, to asi není žádná sranda.“ Soucitně se na mě podíval. „Vlastně to sranda je.“ Mlčeli jsme a do košíku jsem přidávala další potraviny.
„Včera mi brácha pustil Fall Out Boy, tedy jen jednu skladbu. Nebylo to špatné, dnes si doposlechnu celé album.“ Řekla jsem nakonec. Dean se zaculil.
„Taky nakupuješ domů?“ Vyzvídala jsem. „Ano.“ Odpověděl jednoduše. „Ale ne tak ve velkém.“ Dodal a já se podívala na pár kousků, které si přidal ke mně do vozíku.
Vše jsem naskládala na pás a poté zaplatila. Počkala jsem na Deana, který si opět trval na tom, že mi košík doveze k autu. Do kufru jsem naložila papírové tašky s nákupem. „Uvidíme se v pondělí?“ Optal se mě.
„Pondělí si nikdy nenechám ujít.“ Usmála jsem se. „Jasně, výtvarka.“ Došlo mu. „Přesně tak.“
„Měj se, Lorry.“ Jednou nohou si stoupl na rantl košíku, odstrčil se a odjel směrem k obchodu. Zasmála jsem se tomu a vlezla si do auta. Zapnula jsem si rádio a jela zpátky domů.
Pobrala jsem dvě tašky a pomocí nohy jsem zabušila do dveří, které se za pár sekund otevřely. „Jídlo!“ Zajásal Lucas a já mu jednu z tašek předala. „Tak běž.“ Popostrčila jsem ho, když se chystal prohlížet její vnitřek. „Můžeš zajít do auta pro zbytek?“ Poprosila jsem Marka. „Klidně.“ Zvedl se od snídaňového baru, kde si něco zapisoval do svého sešitu.
Tašku jsem položila na stůl a za chvilku se mi tam nakupili další.
 S Lucasovo pomocí jsme vše uklidili a já mu za to dala snickersku, kterou jsem měla koupenou pro každého. Svolala jsem je do kuchyně a předala jim je, každý z nich měl náhle zubiska vytasená v upřímném děkovném úsměvu, který mi stačil více jak slova.
„Úsměv je mnohdy cennější než hlas.“ Pověděla mi jednou babička Merry.
„Co chcete k obědu?“ Zeptala jsem se jich. „Tortillu!“
„Brambory!“
„Maso!“ Začali pokřikovat jeden přes druhého jako malé děti. Zakroutila jsem očima a smála se. „Co třeba… ehm…“ zamyslela jsem se, načež mě každý se sušenkou v puse napjatě pozoroval. „Brambory s vepřovými nudličkami a zeleninový salát k tomu?“ Navrhla jsem.
„To by šlo!“ Souhlasili. „A moučník?“ Přimhouřil oči Billy. „To po mě chcete ještě tohle?“ Povzdychla jsem si. „Ano.“ Zaculili se jako andílci. „Co bych pro vás neudělala…“ dala jsem oči v sloup. „Ale za to mi někdo pomůže s vařením. A pak taky s uklízením.“
„Co bychom pro tebe neudělali.“ Otráveně se zaksichtili. Jen ať vědí, jaké to je se o tohle vše starat. Odpoledne jsem musela prát a čekala mě kupa prádla na žehlení. Během týdne jsem taky musela vytřít a setřít prach, ale s tím mi museli pomoc, jinak bych se zbláznila.
Dopoledne jsem šla alespoň na dvě hodinky kreslit, než jsem se musela vrhnout do vaření. Mark měl zanedlouho narozeniny a já se mu rozhodla namalovat obraz plný toho, co měl rád. Knih, a toho co se psaní týkalo. Čili největší trápení bylo s psacím strojem.
„Co máte dnes v plánu?“ Ptal se nás táta u stolu. „Dnes asi nic.“ Řekl mu Billy. „Jo, asi taky budu doma.“ Přidal se Noel. „Já se musím stále učit.“
„Dnes se válím, zítra máme náhradní trénink.“
„A já uklízím.“
 Po jídle jsem zaúkolovala Lucase s Billym, aby umyli nádobí. Já šla žehlit do ložnice, kam jsem si přenesla koš s oblečením.
Začala jsem prve s košilemi, kterých měl nadbytek hlavně náš nejstarší bratr. Za pár minut se za mnou přifařil Noel s notebookem a sedl si do křesla v rohu. „Dnes mi děláš společnost?“ Letmo jsem se na něho podívala. „Ano.“ Přikývl. „A mohl bych ti k tomu pustit tu kapelu, aby sis je doposlechla.“
„To bys mohl.“ Souhlasila jsem a za chvilku se po pokoji linula muzika mě již známé kapely. Musela jsem uznat, že se dobře poslouchají. Nebylo to příliš hlučené nebo nějak zvláště uřvané, vlastně se mi to dost líbilo a jejich texty dávali smysl, což pro mě bylo hlavní.
„Ségra!?“ Noel ztlumil muziku. „Ano!?“ Neodpovídal. „Co se děje?“ Postavila jsem žehličku a šla k němu. „Jak mam pozvat holku na rande?“ Zaskočil mě, netušila jsem, že zrovna on s tím bude mít problém. Tváře se mu začervenaly a v očích jsem zaznamenala rozpaky. „Prostě se jí na to zeptej.“
„Když já se bojím.“
„Strach máš jen tady.“ Poklepala jsem mu na hlavu. „Odvahu Noeli, to je hlavní. Za optání nic nedáš, když tě odmítne, ztrapní sama sebe. Žiješ jen jednou bráško, tak pro to něco dělej.“ Pohladila jsem ho po vlasech a vrátila se k mé původní práci.
„Jak se jmenuje?“ Tázala jsem se. „Audrey, Audrey Westová.“
„Tu asi neznám.“
„Určitě si ji ve škole musela vidět. Červené vlasy po ramena, oříškové oči, je drobná a často nosí triko s Guns ‘N‘ Roses.“ Popsal mi ji a já si ji vybavila, potkávala jsem ji občas na chodbě nebo ve školní jídelně. „Už vím.“ Do jejího stylu měla příliš něžný obličej a nebyla vůbec ošklivá.
„Prostě to zkus Noe,“ zamračil se. „Noeli.“ Opravila jsem se. Nenáviděl, když jsme mu tak říkala, protože ho tak nazývala mamka a od té doby co umřela, si nepřál, aby ho tak někdo jiný nazýval. „Okey.“
„Ale teď, umíš skládat prádlo!?“ Zoufale ke mně zalétl pohledem a se vzdychnutím se zvedl…
Žehlení a praní mě vyčerpalo natolik, že jsem se svalila na gauč vedle táty. „Děkuju ti.“ Přehodil mi ruku přes rameno, přitiskl si mě k sobě a vtiskl mi polibek do vlasů. „Za co!?“
„Za všechno, nedokážu si vybavit, co bych bez tebe dělal. Tedy bez vás všech, ale ty víš jak to myslím.“ Věděla jsem to, říkal mi to často.  „Vím a neděkuj mi za to, tohle je samozřejmost tati.“
„Jsi mladá Lorry. Měla by si být venku, užívat si života…“
„Tati, tohle je můj život, který miluji. Já kolem sebe nepotřebuju mít miliony falešných lidí, mě stačíte jen vy a Sebastian, má rodina. Už tohle prosím neříkej.“
„Dobře.“ Souhlasil, i když v jeho hlasu byla stopa zaváhání. Jednou mi dědeček řekl: „Rodinu si vytváříme sami. Rodina nejsou jen lidé, co mají společné DNA, rodina jsou lidé, kteří si tě váží a jsou tu každým dnem pro tebe.“ Proto Sebastiana označuji za člena mé rodiny, on do ní patří
Chvilku jsem pozorovala televizi, ve které probíhalo fotbalové utkání, ale posléze se mi podařilo na tátově rameni usnout.
„Lorraine.“ Někdo se mnou jemně třásl. „Ségra…“ Zamžikala jsem a spatřila Lucase. „Copak?“ Zachraptěla jsem. „Mam hlad.“ Postěžoval si. „Kolik je?“
„Půl sedmé.“
„Jasně, večeře. Hned půjdu na to.“ Ujistila jsem ho. Lucas se usmál a odkráčel pryč. Zívla jsem si, protáhla se a vydala se vařit.
Kolem osmé jsem se ještě dostala do suterénu, kde jsem pokračovala v malování…