Láska v umění

~17~

V úterý po škole jsem jela s Deanem k němu domů, měli jsme v plánu pustit si film na motivy jedné knihy, kterou Dean kdysi četl. Eragon byl zajímavý snímek a zalíbil se mi drak, Safira, který ztvárňoval jednu z hlavních rolí.
„Zajdu si pro vodu, chceš taky?“ Ptala jsem se.
„Klidně.“ Vzala jsem prázdnou misku po popcornu, naše skleničky a vytratila se od kuchyně.
Sotva jsem ruku natáhla ke kohoutku, v mých uších zazněla dutá rána. Lekla jsem se, ale šla se podívat, co se stalo.
„Panebože!“ Vyhrkla jsem. Deanův dědeček ležel zcela nehybně na zemi pod schody, musel spadnout. „Deane!“ Zmohla jsem se ho hlasitě zavolat. Polilo mě horko, já absolutně nevěděla co dělat.
Těch pár vteřin bylo jako zpomalený film. Dean přiběhl, pohotově se sehnul ke svému dědečkovi a snažil se ho dát do stabilizované polohy. Dlouho mi trvalo se vzpamatovat, abych vůbec zaregistrovala jeho křik. Tolik jsem se třásla.
„Do prdele, nestůj tam a zavolej záchranku!“ Záchranku, jistě. Lorraine, vzpamatuj se!
Co nejrychleji jsem odeběhla do obýváku najít telefon a zavolala pomoc. Záchranka tu byla do deseti minut, ale zdálo se to jako věčnost. Dřepěla jsem vedle Deana a jeho dědečka hladila po hlavě.
Když ho záchranáři naložili na nosítka a odvezli do auta, Dean jim vyzradil potřebné informace, jenže pak se neznal a začal vyšilovat: „Kde jste do háje byli! Trvalo vám to sem snad hodinu!“
„Přijeli jsme, jak nejrychleji jsme mohli, pane. Prosím uklidněte se.“
„Nebudu se uklidňovat!“
„Deane!“ Natáhla jsem po něm ruku, ale škubl sebou. „Nech mě na pokoji!“ Zavrčel a odešel pryč. Nikdy na mě nebyl tak nepříčetný jako ten den. Chápala jsem jeho hněv a nemohla se za to zlobit.
„Bude v pořádku?“ Tahle otázka byla pitomá, on už nikdy nebude v pořádku.
„Budeme dělat, co se dá.“ Záchranář ve středním věku mě přátelským gestem pohladil po paži. „Běžte uklidnit přítele, potřebuje vás.“ Měl pravdu. Naskočil do sanity, zabouchly se dveře, spustily sirény a odjeli pryč.
Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem mohla být tak zatraceně nemožná! Kdybych s ním v tom domě byla sama, nevěděla bych co dělat. Zachovala jsem se jako idiot, zpanikařila jsem a tohle se mi nikdy už nesmělo stát.
Stále celá rozrušená jsem se vrátila do domu a zavřela dveře. Deana jsem našla na gauči. Seděl, nohou klepal o podlahu a díval se do prázdna před sebe.
„Deane!?“
„Nech mě.“ Ceknul. „Deane, mrzí mě to. Já, já zpanikařila a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.“ Vzdychl si a věnoval mi bolavý pohled. Polkla jsem se snahou zbavit se tak vší trýzně. Krok za krokem jsem se vydala k němu a sedla si vedle něj.
„Vážně se omlouvám.“
„Nemáš proč.“
„Ale mám! Zachovala jsem se nemožně a strašlivě mě to mrzí.“
„Do háje říkám ti neřeš to!“ Zděšením jsem se odsunula o pár čísel dál. Zuřil, strašlivě moc a já mu do toho ještě dávala důvody. „Promiň.“
„Neomlouvej se pořád!“ Jeho křik mi nahnal slzy do očí a najednou polevil, soucítil.  „Zlato, proboha, chovám se hrozně.“
„Máš na to právo.“
„Nemám právo na tebe řvát!“
„Máš…“
„A dost!“ Zaječel z plných plic. „Mám toho plný zu-“ nenechala jsem ho domluvit, nemohla jsem. Tenhle křik ubližoval nám oběma a já ho zarazila tím, že jsem spojila naše rty. Tu nádhernou rozkoš mi kazila jen příchuť mých slaných slz.
„To je dobrý způsob, jak mi říct, že mám mlčet.“ Pravil, poté co se odtáhl. Položila jsem si hlavu na jeho rameno, uchopil mě kolem ramen a natiskl si mě na sebe. Políbil mě do vlasů.
„Omlouvám se.“ Jeho hlas byl o něco klidnější.
„Nerozebírej to. Asi bys měl jet za ním do nemocnice.“
„Jo, to asi měl.“ Připustil. „Dobře, takže mám jet s tebou nebo…?“
„Myslím, že chci být sám, pokud ti to nevadí.“
„Ne, to je v pohodě. Já to chápu.“ Zvedla jsem k němu oči. „Možná teď pár dní nebudu nejlepší přítel.“
„Vždycky budeš ten nejlepší přítel, ať se stane cokoliv.“ Našpulila jsem rty, poté co mi dal krátkou pusu, jsme se zvedli a odešli.
Dean mě odvezl k nám, sám jel potom do nemocnice.
Musela jsem okamžitě vyhledat nějaký záchytný bod, jinak by mě nohy neudržely. Zapřela jsem se o botník a snažila se klidně dýchat, zahánět slzy, co na mě zase doléhaly.
„Princezno, jsi v pořádku?“ Táta, co tu dělal!? Měl být ještě v práci. „Já… jo, asi… možná, ne tak docela.“ Motala jsem slova, protože jsem vlastně nevěděla, jak se mám cítit. Byla jsem naštvaná sama na sebe, měla jsem strach o pana O’Connera, a taky o Deana, jak to bude snášet.
„Co se stalo?“  Chytil mě a odvedl na gauč, sedli jsme si. „Deanův dědeček má rakovinu.“ Spustila jsem. „Oh, to je mi líto holčičko. Je to hodně vážně!?“ Kývla jsem. „Jo, už asi jo…“
„Jak to Dean bere?“
„Snaží se. On se sem přestěhoval kvůli němu, tati. Nechtěl, aby byl sám, jenže nemyslel na následky a ty teď doléhají. Dean z toho začíná být zničený a teď… Teď když jsme u něho byli, jeho dědeček spadl ze schodů, musela jsem volat záchranku.“ Ten pohled a moment asi už jen tak nevymažu z hlavy.
„Princezno…“ Taťka mě vtáhl do jeho medvědího objetí. „Tati, já se zachovala jako hlupák!“ Začala jsem vzlykat. „Já úplně ztuhla, nebýt Deana…“ kroutila jsem hlavou. „Prostě jsem nevěděla, co mám dělat. Až po nějaké době, kdy jsem se vzpamatovala, na mě Dean křičel, abych zavolala pomoc.“
„Dostala si paniku. To se stává, ještě si tohle nezažila. Z toho si nesmíš nic dělat, hlavní je, že teď je v péči odborníků.“
„Ano, to ano. Jenže tohle už se mi nikdy nesmí stát, jsem tak naštvaná.“
„Víš, pamatuju si, jak mi maminka vyprávěla, když jí přivezli první vážný případ. Bylo to v noci, měla službu. Mladý pár měl autonehodu, ta žena na tom byla hůř. Měla poranění hlavy, vnitřní krvácení, natrženou slezinu.“ Uvolnil mě a já se mu věnovala, zajímalo mě, co mi chtěl říct. „Maminka byla v šoku, klepala se, byla vystresovaná, protože u tohohle ještě neasistovala. Ovšem, na další sál vezli manžela, který byl při vědomí. V momentě, kdy projížděli kolem maminky, pozastavili se a on ji chytil za ruku. Řekl ji jedinou věc: ‚Prosím, ať neumře…‘“ Taťka se pousmál. „V tu chvíli se jí ruce přestaly třást a ona věděla, co je její poslání. Tím ti chci říct, že i ty nejlepší z nejlepších může zachvátit panika, ale odhodlání je zachrání. Možná si se nezachovala podle představ, ale poučilo tě to a z chyb se člověk učí.“
Taťka měl pravdu, ovšem jako vždycky…
Další den Dean nepřišel do školy, vlastně se mi ani neozval. Naposledy jsem ho viděla včera, když mě vyhazoval před domem. Rozhodla jsem se, že mu nechám prostor pro sebe, potřeboval to. Jestli si chtěl urovnat myšlenky, měl na to plné právo a i přes můj strach jsem mu prostě nenapsala a nechala to být.
Se Sebastianem jsme šli po škole do nákupního centra, jeho táta měl mít v pátek nějakou důležitou pracovní večeři a Seb si pro tuhle příležitost musel koupit novou košili, tedy to tvrdil on. Doma jich měl přitom plnou skříň.
„Já fakt nevím.“ Zanaříkal a vylezl z kabinky. Tahle košile se mi na něm zatím líbila asi nejvíc. Její šedá barva pasovala k jeho očím a střih mu seděl přesně na tělo. „Ta je asi nejhezčí.“ Uznala jsem už trochu otráveně.
„Myslíš?“ Otočil se do zrcadla. „Ještě jsem přemýšlel nad tou růžovou.“
„Ne, Sebe. Myslím, že tahle bude ta pravá.“
„Dobře, dam na tebe.“ Zahrnul závěs, za chvilku opět vyšel. Košili šel zaplatit.
„Zvu tě na kafe, dáš si?“ Zakroutila jsem hlavou. „Myslím, že ne.“
„Dean bude v pohodě, neboj. Jen se z toho potřebuje dostat.“
„Já vím, jen o něj mam starost, stejně jako o jeho dědečka.“ Povzdechla jsem si. Když jsme eskalátory sjeli dolů, zašli jsme se posadit na lavičku u stříkající fontány.
„Tuhle za mnou přijel.“ Zmínil mi. „Vážně? Proč?“
„Myslím, že mu tady chybí parťák. Teda Rebecca. Potřeboval se vypovídat, mluvil a mluvil…“
Myslela jsem, že mi Dean říká všechno. Ale i přes mírné zaskočení, jsem se nenechala vyvést z míry. Byla to Deanova věc, vím, že se mnou rozebírá vcelku důležité věci, i když mě zajímalo, co Sebovi říkal, nechala jsem to plavat.
„Aha.“ Pousmála jsem se. 
O hodinu později, co jsem se dostala domů, převlékla jsem se do pohodlných věcí a šla uklízet. Hlavně jsem musela vyprat a vyžehlit. Později jsem se ještě odhodlala vysát, alespoň nějak jsem se zabavila.
Kreslit v suterénu jsem byla také, měla jsem toho dost na srdci. Na plátně se ocitl osamocený vlk, bloudící v zasněžené krajině…
Po večeři jsem si zalezla do pokoje dělat domácí úkoly, měla jsem toho spousty. V poslední době jsem školu nějak zanedbávala, musela jsem to napravit. Jenže při představě, že bych odpoledne měla strávit s matematikou místo s Deanem, se mi do učení zrovna dvakrát nechtělo.
Šálil mě sluch, nebo jsem právě zaslechla ťukání na dveře mého balkonu? Polkla jsem a opatrně se otočila, když jsem na balkoně díky světlu z pokoje spatřila siluetu, po chvilce jsem rozpoznala kučeravou kštici. Dean.
Odložila jsem tužku a vstala. Otevřela jsem balkonové dveře. „Hlavní vchod ti nic neříká?“ Nadzvedl jsem obočí, počkala, až se vyzuje, a pustila ho dál. Zavřela jsem za ním.
„Tohle je romantičtější.“ Zazubil se na mě. Oči měl přiklížené, výraz uvolněný, tady mi něco nesedělo.
„Jsi opilý.“
„Možná.“ Svlékl si bundu a odhodil ji na zem. „Měl si toho hodně!?“ Pokrčil rameny. „Možná.“ Zopakoval.
Vzdychla jsem si, jeho bundu sebrala a dala ji přes opěrku židle. Vím, že každý víkend někam chodil, docela jsem začínala litovat toho, že jsem mu řekla, ať si chodí na párty, jak se mu zachce. Pomalu jsem začínala pociťovat jakousi obavu, měla jsem z toho špatný pocit, který sílil. Když jsem, jak se tuhle zřídil a přiznal mi i ten další fakt, začínala jsem být vůči tomu paranoidní. Co kdyby se ztřískal natolik, že by o sobě nevěděl a nedej bůh by mě podvedl nebo se mu něco stalo.
Ne, Lorraine. Řekla jsem, že mu věřím a tak mu prostě budu věřit.
Posadila jsem se na židli zpět k učení, zrovna teď jsem na něho neměla náladu. Vyřešit problémy takhle? Pěkná kravina.
„Zlato, co to děláš!?“
„Píšu úkoly a pokud nechceš, abych tě odtud vyhodila, mluv potichu.“ Nařídila jsem mu.
„Ani se mě nezeptáš, jak se mám?“
„Ne, protože to vidím. Zeptám se tě jen na to, co děda.“ Podle toho, že se opil, jsem už dávno poznala, že se má mizerně.
„Zhoršilo se to. Pár dní v nemocnici zůstane.“
„Dobře.“ Když zůstal v nemocnici a nemusel se o něho dnes doma starat… obrátila jsem se. „Proč si nebyl ve škole?“
„Šel jsem za ním, potom…“ podrbal se na zátylku. „Vlastně jsem tam byl většinu dne.“ Dělala jsem, že mu to věřím.
„Bezva.“ Chtěla jsem si dopsat úkol, ale jeho neustálé přešlapování z nohy na nohu mě deprimovalo. „Můžeš si sednout?“
„Můžeš se mi věnovat?“
„Můžu dopsat úkol?“
„Můžeš přestat myslet na školu?“ Zaúpěla jsem. Dobře, úkol jsem mohla dodělat ve škole.
Zvedla jsem se a šla zamknout dveře. „Chceš tu přespat?“
„Ano.“
„Fajn.“ Zhasla jsem světlo a zalezla do postele. O pár chvil později jsem ucítila, jak se madrace prohýbá. „Zlato, co jsem udělal?“
„Opil ses.“ Zamručela jsem. A bůh ví co ještě. „Promiň.“
„Jen nechci, abys problémy řešil takhle. Víš, že jsem tu pro tebe.“
„Mhm…“ pocítila jsem jeho ruku přes můj pas a pak jsem na něm měla natištěná má záda. „Dobrou.“ Zamumlal.
Natáhla jsem ještě ruku, abych pozměnil čas budíku na dřív. Dean se musel dát ráno do kupy.
Dean zabral brzy, ale když jsem se o to snažila i já, cítila jsem, jak sebou hází. Stáhl ze mě svou ruku a otočil se. Postel se jemně otřásala. Nedalo mi to, posadila jsem se a otočila na něj.
Peřinu pevně mačkal, zadní noha mu škubala a neklidně dýchal. Začala jsem ho hladit po zádech. „Deane…“ Usoudila jsem, že ho pro jistotu proberu. „Lásko.“
„Jo?“ Zabručel. „Co se ti zdálo?“
„Nic.“ Odsekl. „Dobře…“
„Lorry, myslíš, že bys mi mohla donést vodu, prosím?“ Zažadonil. „Hned jsem tady.“ Seskočila jsem z postele a tiše zaběhla dolů, všichni již spali.
Natočila jsem Deanovi do sklenice ledovou vodu a vrátila se nahoru. Sklenici jsem mu podala, jeho ruka se klepala. Napil se a odložil ji na noční stolek, načež jsem zalezla zpátky k němu. Pohladila jsem ho po vlasech, byl zpocený a to se vysvlékl jen do boxerek. Nechtěla jsem se ho raději vyptávat na nic. Prostě jsem se uvelebila vedle něho a držela ho za ruku, jenže za celou noc jsem se moc dobře nevyspala. Jeho spaní bylo velice neklidné. Neustále sebou šil.