Láska v umění

~12~

Poslední den školy, před vánočními prázdninami, jsem měla navštívit pana Harrise. Zjistila jsem, že se svou manželkou a dcerkou obývají byt v centru města.

„Né, že s ním vyčerpáš další tvé poprvé." Popichoval mě Dean, když jsem mu sdělila, že k němu půjdu. „Neboj se, to čeká na tebe." Já na to s pobavením.

Byt pana Harrise byl veliký a moderní. Kuchyň se blyštila díky nerezové kuchyňské lince. Obývák zaplňovalo několik obrazů a sošek, přesně jak jsem si představovala. Příjemná atmosféra a vůně zapálené vonné tyčinky mě a uklidňovala a připadala jsem si jako bych byla na návštěvě u svého blízkého přítele.

„Tady to je." Pan Harris na skleněný konferenční stolek položil dva šálky kávy a sedl si na lenošku naproti mně. „Máte to tu hezké." Pochválila jsem. „Děkujeme." Usmál se a chvíli mlčel. Pak spojil své ruce a promluvil: „Ty obrazy, mam je donést nebo půjdeš se mnou?"

„S vámi." Nechtěla jsem, aby si zbytečně přidělával práci.

Přesunuli jsme se do útulného ateliéru v zadní části bytu. „Tady ta božská díla vznikají." Vydechla jsem a rukou přejela po sadě štětců na dřevěném stole zastříkaném od barvy. Profesor se zasmál.

„Boží asi ne, ale děkuji." Měl tolik akrylových barev.

Po každém mém kroku se ozval šramot způsobený fólií na podlaze. „Pojď." Vyzval mě. „Vybírej." Poukázal na několik obrazů opřených o zeď. Divila jsem se, že je nerozprodal všechny.

„Jakýkoliv?" Nevěřila jsem, ale on přikývl. „Jakýkoliv." Utvrdil.

Uculila jsem se, když jsem spatřila obraz, který ohromil Deana. Rybářská loďka uprostřed jezera. „Ten se líbil Deanovi." Prozradila jsem mu.

„Oba mi připomínáte mě a Lilian, mou ženu." Zalétla jsem očima k němu. „Proč?"

„Poznali jsme se na střední a nesli stejnou vášeň pro umění. Ona milovala Andyho Warhola já Caspara Friedricha. Každý jsme měli jiný vkus a styl, ale dokonale nás to doplňovalo." Vzpomínky mu vyvolaly rozkošné zazubení. „Zamilovali jsme se díky tomu do sebe a odlišné názory nás baví dosud."

„Dean má umění moc rád, ale s kreslením už je to jinak." Měla jsem si vzít obraz, do kterého se zbláznil Dean a udělat mu radost nebo odejít s mým oblíbeným Zármutkem?

„Je to škoda, je velice talentovaný."

„Nemá rád, když mu to někdo říká. On to poslouchá celý život." Vlastně jsem ani netušila, proč to Harrisovi vykládám.

„Máš ho ráda, že?" Zaskočil mě.

„Jistě, že ho mám ráda." Měla jsem ho ráda víc jak kamaráda, ale pořád tam bylo něco, co mi zabraňovalo ho mít ráda ještě víc.

„Od prváku si kreslila nádherně, to ano. Ale když se objevil on, tvé tvorby dostaly jakousi šťávu, Lorraine. Jako by ti pomohl objevit to smítko talentu, co jsi ještě nechtěla vydat napovrch."

„Jo..." vydechla jsem. „Asi ano."

„Už sis vybrala?" Vzdechla jsem. „Já nevím, který z těch dvou." Přikročil ke mně. „Vezmi si oba."

„To vážně?" Vykulila jsem oči. Uchechtl se. „Jo, vážně."

„Musím vám za to něco dát."

„Nemusíš, stačí, když budeš nadále navštěvovat mé hodiny."

„S tím nemusíte mít starosti." Ujistila jsem ho. Obrazy vzal do ruky a vyvedl mě z místnosti zpět do obývacího pokoje. Jen co opřel díla o pohovku, bytem se rozlehl pláč.