Láska v umění

~27~

Obřad Jenny a Billyho se konal v místním kostele. Vše bylo zařízené do sebemenšího detailu. Všechny studené dřevěné lavice byly oživené barevnými květinami a stuhami. Působilo to přímo pohádkově, tak to Jenny také chtěla.

„Je to první svatba, doufám, že i jediná, a proto chci, aby byla nezapomenutelná." Pověděla mi ještě nedávno.

Práce družiček je starat se o nevěstu. S jejími dvěma kamarádkami, které jsem vlastně ani neznala, jsme přesně tohle poslání plnily.

„Jsem tak nervózní." Postěžovala si. „Nemáš proč, vypadáš nádherně." Ujišťovaly ji.

Samy jsme na sobě měly dlouhé bílé šaty na zem v podobném střihu, jako je měla ona, ale ne tak honosné. Krásně se na ní vyjímaly, celá zářila.

„Lorry!?"

„Ano!?" Zareagovala jsem a přikovala na ni oči. „Jsi připravená mít v rodině další Cohenovou?" Usmála jsem se.

„Ne, ta otázka zní, jestli ty si připravená se Cohenovou stát?"

„Jsem." Pravila rozhodně. „Tím pádem vítej do rodiny, ale tam už dávno patříš." Oči se jí zableskly.

„Nerozbreč mě!" Křikla. „Rozmažu si make-up!" obě jsme se zasmály.

„Hotovo." Oznámily jí další družičky. Vzala jsem ze stolu obrovskou kytici a podala ji ji. V tom se ozvalo klepání na dveře, Poppy, silnější a usměvavější družička, se šla podívat, kdo to je, když dovnitř vešel Jennin táta.

„Můžeme!?" Tázal se. Jenny se zhluboka nadechla: „Můžeme." Vydechla posléze.

Pamatuji si pohled na mého bratra ve skvěle padlém obleku, s blahem a slzami v očích a velkolepým úsměvem na tváři, při tom, co jsem procházela uličkou a rozhazovala před nevěstou květy.

Všichni jsme mlčky a trpělivě vyčkávali na to, až si řeknou ty dvě stvrzující slůvka.

„Ano." Potvrdila Jenny. „Ano, beru." Přidal se Billy.

Schválně jsem se podívala na tátu, úsměv se mu za celou dobu nevytratil, i když si mnul mokré oči.

Po obřadu jsme je všichni vyprovodili před kostel, kde na ně čekalo auto. Společně s naším potleskem odjeli do hotelu, kde měli zarezervovaný pokoj i salónek pro hostinu se zábavou.

Nalodila jsem se k Finnovi do auta a dala si pozor, abych si neskřípla šaty do dveří.

„Tak co?" Ptala jsem se. „Dojatej!?"

„Jo a taky pěkně natěšenej." Nadzvedla jsem obočí. „Na co!?"

„Tohle." Chytil mi tvář do dlaní a líbal mé rty, dravě. Občas ho tohle popadlo. Nejednou se schylovalo k sexu, ale já to nedovolila. Už jsem sice neměla co ztratit, ale posunulo by nás to dál a já si nebyla jistá, jestli tohle opravdu zase chci.

Finn se odtáhl, přerývavě dýchal. „Bože, když jsem tě tam viděl... Bylo těžký se ovládat."

„No Perkinsi." Uličnicky se zakřenil. „Jsem chlap." Podal prostě, jako nějakou omluvu...

***

Celá hostina probíhala výborně, bavili jsme se a menu bylo výtečné. Později, kdy ve vedlejší místnosti za doprovodu kapely Moonlight, která se překonala a zazpívala známou píseň Your Song od Eltona Johna, proběhl první tanec ženicha a nevěsty, jsem se šla konečně převléct do zelenkavých koktejlových šatů.

Zanedlouho začala správná zábava a parket se naplnil. Kluci z kapely slíbili Billymu, že budou zpívat několik známějších a profláklých písniček, mezi nimiž zazněly známé hity z filmu Pomáda, který naše nevěsta miluje ze všeho nejvíc.

Náhle mě Finn popadl za paži a zatáhl mezi lidi. Překvapilo mě to, protože tanec neměl v oblibě stejně jako já. Ale dnes jsem nic nenamítala, protože tohle mělo důvod k tanci, k radosti.

Třela jsem o něho své tělo, v čemž se mi do hlavy dostala vzpomínka na Anguse s Joan...Dean. Urputně jsem se ho snažila vyhostit z mé hlavy, dnes tam byl obzvlášť nezvaným hostem.

Proč jsem na něho myslela!? Sakra!

Obrátila jsem se k Finnovi, jeho řádka rovných zubů vytasená, ovšem náhle povadla. Položil mi ruce na boky a sklonil se mi k uchu. „Jsi v pohodě!?" Mluvil nahlas.

„Jo, proč!?"

„Pláčeš." Cože? Ani jsem to nezaznamenala, ale teď když to řekl, cítila jsem vlhké tváře.

Byl rychlejší jak já a slzy mi utřel. „Asi to bude tím stálým dojmutím." Zalhala jsem. „Citlivko." Vlepil mi pusu.

Během toho večera se u mě vystřídalo tolik tanečníků, i které bych nečekala, například táta. Jeho podnapilý stav mu způsobil ještě veselejší náladu a nutil ho dělat věci, které by běžně nedělal. Vlastně jsem ho snad nezažila tancovat. Občas s mamkou chodili na večírky a maškarní, kam je pozvali, ale tam jsem neviděla. Nevěděla jsem, jestli tancovali, či jak jinak se bavili. Ale podle tátovo kreací jsem usoudila, že už to někdy dělal, ale tančil jako ve filmech z 80. let. Nutilo mě to se u toho smát.

Ve tři hodiny ráno jsme s Finnem a Lucasem, který spal s hlavou Finnovi na klíně, odjeli k nám domů. Pick-up jsem řídila já, protože na rozdíl od Finna jsem nepila.

S Finnem bylo i tohle jiné. Měl povolené spát u mě v pokoji, táta si ho zřejmě nějak proklepl a přišel mu neškodný. Ovšem, říkala jsem si, že kdybych se tenkrát táty zeptala, třeba by to svolil i Deanovi. Nemusel se plížit balkonem, ale teď už to je vlastně jedno.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě. Při pohledu na ně dva, jak pokojně spí a oddychují, jsem se musela přemáhat, abych alespoň jednoho z nich vzbudila.

„Finne." Šeptala jsem a šimrala ho po tváři. Zamžikal, rozespalýma očima se rozhlédl, kde je.

„Už jsme tady." Informovala jsem ho, raději.

„Dobře." Všiml si Lucase. „Přenesu ho." Kývla jsem.

Bráška spal tvrdě, neprobudil se ani ve Finnově náručí. Společně jsme ho uložili do postele, jako kdyby byl naše dítě.

Připomnělo mi to den, kdy jsme s Finnem hlídali jeho roční sestřenici, když jim na návštěvu přijeli příbuzní. Tlačila jsem růžový kočárek a společně jsme se procházeli parkem. Když jsme se zastavili u malého jezírka a usedli na chvilku na lavičku, procházela kolem nás starší paní o berli. Usmála se na nás a ze slušnosti mi na ní, když z ní vypadlo: „To je vaše?" S Finnem jsme se na sebe vyjeveně podívali a rozesmáli se. „Ne." Odtušila jsem. „Hlídáme."

Finn si poté neodpustil několik vtipných narážek.

Přemístili jsme se ke mně do pokoje. Rozsvítila jsem.

„To se nám stejně povedlo." Podotknul Finn prohlížeje si zdi. Dala jsem na Sebastianovu radu a můj pokoj jsem s Finnovou pomocí vymalovala. Rozzářil se, celý prokoukl a milovala jsem pohled na stěnu za postelí, která nám dala zabrat ze všeho nejvíc. Spočívaly na ní hory, jenže vše byla koláž, posbíraly jsme tolik novin a papírů, že jsem se divila, kde se to všechno vzalo. Finn se snažil být trpělivý, ale kolikrát mu u toho ujely nervy, takže jsem ho často posílala domů. Měla jsem takovou radost, potom co jsem nalepila poslední kus novin na špici a jako detail nad ty obrovské hory tři letící ptáky.

 „Jo, povedlo." Uznala jsem.

Finn mi pomohl ze šatů a převlékla jsem se do pyžama, on sám se vysvlékl do boxerek.

Sundala jsem si pinetky z vlasů a zalezla k němu do postele. Okamžitě si mě přitulil.

„Dneska jsem se bavil, celé se to vyvedlo."

„Ano, já také." Políbil mě na rameno. „Dobrou noc."

„Dobrou noc." Opětovala jsem mu.

Tu noc se mi zdálo o svatebním oltáři... o klukovi s kudrnatými vlasy a černýma očima.