Láska v umění

~Konec~

Finn na mě poprvé promluvil až po prvním měsíci školy. Vlastně mě to dost překvapilo, protože jsem si myslela,

že jsem pro něho skončila.

„Jen chci vědět, jak se máš, protože je pro mě těžký kolem tebe chodit a přitom to nevědět, víš!?" Opřela jsem se zády o skříňku. Vypadal nervózně a různě si mačkal prsty, čímž mě přesvědčoval ještě víc. „Mám se fajn." Odvětila jsem mu.

„Jen!?" Přimhouřil oči a já se usmála. „Finne, vím, že to pro tebe bylo těžký, pro mě taky, ale probůh, když si se mnou chtěl mluvit, proč si to neudělal!?" Povzdechl si. „Protože jsem si myslel, že to bude jednoduší, jenže je to asi opačně. Čím víc se od tebe snažím držet, tím víc mi scházíš, Lorry."

„Finne," vběhl mi do řeči. „Hale, nevím, jestli sis to rozmyslela, ale jsem tady jo? A pořád čekám."

„Nemůžu tě nechat čekat." Podívala jsem se mu do očí. Jeho naděje pomalu vyhasínala. „Jsi teď šťastná!?" zeptal se opatrně.

„Tohle se nedá srovnávat, Finne. Ale jo, jsem teď šťastná, byla jsem šťastná i s tebou, ale tohle je jiné." Kývl. „Dobře. Rád jsem s tebou mluvil. Měj se..." Než mě obešel, chytla jsem ho za paži. Rychle se ke mně otočil. „Mrzí mě to..." připustila jsem.

„To mě taky." Vydechl.

„Ale pořád mi na tobě záleží, jo!? Nechci, aby sem o tebe přišla, jsi můj hrdina, víš!? Hodně si mi pomohl."

„Taky tě nechci ztratit, takže kamarádi!?" Jeho paži jsem pustila. „Kamarádi." Souhlasila jsem, načež po chvilce koukání mi do očí s úsměvem na tváři odešel.

Sice jsem věděla, že už to nebude jako dřív, že si teď budu muset dávat pozor, abych mu nedávala falešné naděje, ale také jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.

V ten den jsem nasedla do auta a nechtělo se mi jet domů. Pustila jsem si rádio a měla v úmyslu se projet, tam kam mě to táhlo.

Projížděla jsem ulicemi Madisonu a náhle jsem ho viděla. Černý džíp Deana O'Connera před domem jeho dědy. Měla jsem nutkání se zastavit, jenže něco mi radilo, ať to nedělám, že bude lepší nechat to být. Bohužel touha ho vidět a zeptat se ho, co tu dělá, vidět jak se má, byla silnější.

Zaparkovala jsem u příjezdové cesty, jako jsem to dělala vždycky. V hlavě mi problesklo, jak Dean několikrát viděl, že přijíždím, vyběhl z domu s ďolíčky ve tvářích a sotva jsem vystrčila nohu z auta, popadl mě do náruče. Byla jsem zamilovaná, plná té nádherné euforie a nechtěla jsem, aby to někdy zmizelo.

Zatřásla jsem hlavou, se snahou vyhnat tuhle myšlenku z hlavy, bylo to pryč. Nesměla jsem na to vzpomínat.

Vystoupila jsem z auta a mířila k domu, jehož dveře byly pootevřené. Jemně jsem do nich strčila. „Halo!?" zvolala jsem a vkročila dál.

„Deane!?"

„Lorry!?" Opětoval mi, za pár sekund se vynořil přede mnou. Udivený výraz, na krku korále ode mě, tělo zakryté tou flanelovou košilí, kterou mu dal tehdy jeho otec k Vánocům.

„Co tu děláš!?" Divil se.

„Jela jsem se projet, viděla tvoje auto a chtěla tě vidět." Vysvětlila jsem mu. Ukázal mi řádku rovných bílých zubů.

„Pojď dál." Pozval mě. Vůbec mi to nepřipadalo divné, jako když jsem přijela do Detroitu. Teď to bylo jiné.

Odtamtud jsem odjela s pocitem, že ho vidím naposledy v životě, ale teď stál zase přede mnou a já si nepřála nic víc.

„Dáš si něco?" Tázal se, mezitím, co jsem se rozhlížela po holých zdech. Hodně toho odtamtud zmizelo. Fotky, obrazy... vzpomínky.

Obrátila jsem se na něj, pozoroval mě. „Vlastně ani ne. Nechci tě dlouho zdržovat."

„Vážně ne!? Ani gumový medvídky!?" Nadzvedl obočí. „Hmm, měním názor." Zasmáli jsme se. „Běž se posadit, hned přijdu."

Přemístila jsem se na pohovku do obýváku, kam mě vyslal. Na zemi spočívalo několik papírových krabic.

„Co tu vlastně děláš!?" Vysypala jsem na něho rychle, sotva jsem slyšela kroky míříc ke mně. „Nebyl jsem tu od pohřbu." Pokrčil rameny a přisedl si ke mně. Natáhl ruku a nabídl mi pytlík s medvídky. Hrábla jsem dovnitř a několik si jich nabrala.

„Přišlo mi jako dobrá věc se sem zajet podívat, víš!?" Přitakala jsem, chápala jsem ho.

„Navíc jsem tu měl ještě nějaké věci, co chci mít u sebe." Poukázal na krabice. „Aha." Medvídky jsem si strčila do úst.

„Netušil jsem, že hned tak zmizíš. Myslel jsem, že po druhé bychom se rozloučit mohli." Skoro jsem se zakuckala, nenapadlo mě, že s tímhle přijde.

„Myslela jsem si, že noc strávená s tebou bude dostatečné rozloučení." Přiznala jsem.

„Jo... vlastně jsem ti chtěl zavolat, zeptat se jestli si v pohodě, ale mamka mi poradila, ať tě nechám být."

„Udělal si dobře, že si nevolal." Kdybych ho tenkrát slyšela, cítila, jak se o mě zajímá, protože mu na mě stále záleží, situaci by mi to ještě zhoršilo.

„Jo, asi jo..." poškrábal se na zátylku. „Já jen, že to bylo divné, víš? Navíc si měla toho kluka a" skočila jsem mu doprostřed věty „Rozešli jsme se. Potřebovala jsem být sama, pořád to potřebuju."

„Chápu." Pousmál se a několik okamžiků jsme mlčeli. On se díval všude kolem, jen ne na mě, já naopak. Soustředila jsem se na něj.

„Víš, napadlo mě, že" přetrhl ticho, ale rozmýšlel se, jestli pokračovat dál. „Co!?"

„No..." zahleděl se mi do očí. To temno, ale zároveň oslňující světlo...

„Mluv." Pobídla jsem ho.

„Mohli bychom začít od začátku." Vypustil. „Od začátku? Jak od začátku?" Přimhouřila jsem oči.

Podal mi ruku. „Jsem Dean O'Conner." Těkala jsem z jeho ruky k jeho obličeji, a pak jsem se usmála.

Nový začátek, nová šance na to ho znovu neztratit. Na to, být přáteli a tohle jsem chtěla.

Chytla jsem ho pevně za ruku. „Lorraine Cohenová..."

A je to tu, očekávaný konec:)

Asi jste si ho mnozí představovali jinak, ale vzhledem k tomu, že všechny mé povídky doposud končili tím: "Zatím spolu, zatím šťastní.", jsem chtěla změnu:)

Doufám, že se vám povídka líbila, protože já jí vytiskla mé mamce a čekám, až si ji přečte a uvidíme, co s ní budeme tvořit dál:)

Děkuji vám, že jste obětovali chvilku svého času a četli to:)

Za další, už pro vás chystám novou povídky s názvem: Deník mé matky

Už je přidaná anotace i prolog.

Myslím, že by to mohlo být zajímavé, ale upozorňuji, že ze začátku to nebude nic moc:), nejspíš.

Ještě jednou děkuji! -MB