Láska v umění

~6~

„Mm, takže to vaše rande, co si vezmeš na sebe?“ Vyzvídal Sebastian, když jsme šli po školní chodbě. „Rande to není a nevím. To co vždycky.“ Sebastian se zprudka zastavil a zděšeně si mě prohlédl. „Ne!“ Vykřikl. „Lorraine! Očividně o tebe stojí kluk, hezký kluk, a jí ti nedovolím jít“ s nakrčeným nosem si prohlédl mé vytahané oblečení. „takhle.“ Rozhodil rukama. „To prostě ne!“
„Sebe!“ Povzdechla jsem si otráveně. „Neodmlouvej.“
„Dobře, zkusím něco sehnat.“ Slíbila jsem mu a doma se o to pokusila. Nikdy by mě nenapadlo, že to udělám. Mamka ráda nosívala šaty a sukně a vím, že všechny její věci jsme schovali na půdě, protože táta neměl sílu k tomu, se jich zbavit.
Prohlížela jsem si obsah oné truhly, kde bylo její oblečení uložené. „Co tu děláš?“ Hrklo ve mně, když se za mnou táta objevil. Napřímila jsem se a otočila se. Nevěděla jsem, co z jeho výrazu vyčíst. Zaskočení? Naštvání? Ale pravdu vědět musel.
„Tati, objevil se jeden kluk a mám s ním jít ven a nemám co na sebe, tak mě napadlo se podívat po máminých věcech.“ Taťka na mě upřeně koukal. „Byla to blbost, promiň mi to.“ Zakroutila jsem nad svým hloupým nápadem hlavou a chystala se truhlu zavřít. Tátova ruka mě ale zarazila. „Není to špatný nápad Lorraine.“ Pověděl mi a kousek mě odstrčil. „Vlastně je tu něco, co by sis mohla vzít.“
„Tati, nemusíš to dělat.“ Říkala jsem, když se věcmi prohrabával. „Je ten kluk hodný?“ Ignoroval mě a já na to přistoupila a rozhodla se dál to neřešit, mohlo by ho to rozzlobit. Sedla jsem si do starého křesla.
„Ano, je.“
„Takže nemusím mít strach?“
„Nemusíš, a myslím, že kdyby se mi pokusil nějak ublížit, bráchové to vyřídí.“ Zahihňala jsem se. „To máš pravdu.“ Potvrdil mi. „Tady to je.“ Zahlásil a za pár vteřin se na mě otočil. V ruce fialové šaty. „Měla je moc ráda.“ Prozradil mi. Zvednula jsem se a přistoupila k němu. V ruce mačkal jejich látku a něco mu běhalo v hlavě. „Byla by na tebe moc pyšná, víš?“
„Já vím, tati. Na nás všechny.“
„Vždycky snila o tvé první schůzce, jak ti pomůže se na ni připravit.“
„Pomůže mi.“ Poukázala jsem na její staré šaty. „Už jen tímhle.“
„Myslím, že ti budou.“ Předal mi je. „Já si jdu připravit něco do práce.“ Promnul si oči, zhluboka se nadechl a vytratil se pryč. Zastesklo se mu, už zase. Uběhlo tolik let, ale ta ztráta a bolest ho neopustila, jako nikoho z nás, jenže on to nesl nejhůř. Tak moc ji miloval. Někdy jsem přemýšlela o tom, jaké by bylo, kdyby si sem dovedl cizí ženu, jestli by jeho pouto k ní bylo taky tak silné, ale pochybovala jsem o tom. Vím, že kdyby si někoho našel, nikdy by nám naší mamku nenahradila, ale vím, že bych jí měla ráda, protože by díky ní mohl být táta opět šťastný a alespoň z malé části zapomenout.

***

„Vážně seš si jistá, že si je chceš vzít?“ Ujišťoval se Sebastian v sobotu u nás doma, když jsem se připravovala na setkání s Deanem. „Nejsem si jistá, ale táta mi je sám podal.“ Zapnula jsem si zip na straně tmavě fialových šatů, které mě do pasu obepínaly a po kolena byly volné. Cítila jsem se v nich zvláštně, hlavně proto, že naposledy je měla má mamka a náležely jí. Co mě to napadlo a jak s tím táta probůh mohl souhlasit. „Lorry, maminka by byla jistě ráda, kdyby tě v nich viděla.“ Uklidňovala mě Jenny, která souhlasila s tím, že mi pomůže se nachystat. „Jsem jen nesvá.“ Přiznala jsem a otočila se na ně. „Vypadáš báječně!“ Nadchla se Jenny a Sebastian se k ní s krátkým zatleskáním přidal. Přišla ke mně a začala mi ještě poupravovat vlasy. „Hej, zas tak dokonalá být nemůže!“ Napomenul ji Seb a plácl ji po ruce, načež se oba dva zasmáli. Obrátila jsem se k zrcadlu, zabudovaném na dveřích vnitřní strany skříně. Vypadala jsem jinak, tak dospěleji.
Mé vlasy byly na temeni sepnuté sponou, přírodně se vlnily a splývaly mi po zádech. Obočí jsem měla upravené a díky Jenny důkladně vytrhané. Na rtech mi spočíval nenápadný lesk a byla jsem ráda, že mě nikdo nenutil do toho, abych svůj obličej musela zvýrazňovat něčím dalším.
Rukama jsem přejela po máminých šatech. „Bude to v pohodě.“ Šeptala jsem si pro sebe, abych se zbavila nervozity.
„Je to vůbec moje holčička?“ Zaslechla jsem tátu a otočila se. Stál ve dveřích, v očích jiskry a s úsměvem si mě prohlížel. „Ano, jsem to já.“ Zachechtala jsem se. „Vypadáš krásně.“ Jeho ruce spočinuly na mých ramenou a jemně je hladily. „Jsi jí tolik podobná.“ Palcem mi přejel po tváři. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“ Vtiskl mi pusu na čelo, v čemž se domem rozezněl zvonek. „Je přesný.“ Zahlásil Sebastian s úšklebkem a já se zprudka nadechla. „Pokud se mu nebudeš líbit, ber nohy na ramena, protože je to blbec.“ Zasmála jsem se tátovo komentáři a pustil mě. Vplula jsem do černých balerínek a koženky, kterou mi Jenny půjčila.
„Zlom vaz.“ Billova přítelkyně mě poplácala po zádech. „A buď sama sebou!“ Dodala. „Za každou cenu.“ Přidal táta. „Ale někdy míň.“ Ušklíbl se Sebastian a zakroutila jsem očima. Připadala jsem si, jako by mě prvně vyprovázeli do školy.
„Ale co když mě nebudou mít rádi.“ Fňukala jsem tátovi na rameni. „Lorraine.“ Mamka si klekla vedle něj a já jí věnovala uslzený pohled. Do školy jsem se nikdy moc netěšila, protože jsem věděla, že Mark tam měl kdysi problémy, nebyl oblíbený, párkrát domů přišel s modřinami a já se bála, že to budu mít stejné. „Nemusíš se jim líbit, máš nás. Pamatuj si, že je lepší mít jednoho přítele, před kterým můžeš být svá, než hromadu falešných, kvůli kterým se budeš muset přetvařovat.“ Tuhle radu jsem si vzala k sobě.
Scházela jsem schody, když jsem ho spatřila. Stál u dveří v obklopení mých bratrů, kteří ho propalovali pohledem. Byl navlečený do společenských kalhot, bílé košile a saka. Nezklamal, je přece velice galantní. Uchechtla jsem se nad tím, ale slušelo mu to.
„Ahoj Deane.“ Pozdravila jsem ho. Zvedl svůj pohled a mírně se pousmál. V očích jsem mu spatřila prosbu, abych ho odsud dostala a snad poprvé působil rozladěně.
Seskočila jsem poslední schody a spěchala k němu. „Do desíti doma.“ Mluvil ostře Billy. „Ani o vteřinu déle.“ Ujistil ho Dean s drobným smíchem, do kterého mému staršímu bratrovi rozhodně nebylo. „Mějte se.“ Otevřela jsem dveře a Deana vystrčila ven. „Buď opatrná.“ Kladl mi Mark. „Neboj se.“ Objala jsem ho na tvář a vytratila se.
„Pořád koukají.“ Šeptal mi Dean ohlížeje se za sebe. „Tak jim to neoplácej a pojď.“ Přidali jsme do kroku.
„Bože, myslel jsem, že mě tam sežerou za živa.“ Vydechl, když jsme zašli do další ulice. „Věř, že chtěli.“ Vyděšeně se na mě kouknul, ale pak se zamračil. „Nemohla sis trochu pohnout!?“
„Takže teď za to můžu já!?“ Snažila jsem se dělat dotčenou. „No, máš štěstí, že mi to za to čekání stálo.“ Šibalsky se usmál a já odvrátila zrak s rozpálenými tvářemi.
„Můžu otázku, na kterou nemusíš odpovídat!?“
„Ty mám nejradši, ptej se.“ Pobídla jsem ho. „Tvá máma, co je s ní?“ Mluvil opatrně a já mu neměla za zlé, že se ptá, věděla jsem, že k tomu dojde. „Umřela před devíti lety.“ Prozradila jsem mu.
„To je mi…“ skočila jsem mu doprostřed věty. „Ne, Deane. Neříkej to. Já vím, že je, jako mnoha dalším lidem. Já to už nechci slyšet, užila jsem si toho až dost. Lítost ti přivodí jen další bolest…“
„Promiň.“ Povzdechla jsem si. „Nemusíš se omlouvat.“
„Jo, já vím.“ Ujistil mě. „Takže proto pět chlapů na krku!?“ Přikývla jsem. „Proto.“ Utvrdila jsem mu.