Láska v umění

~31~

Prospělo mi, že Finn jel s Charlie a mamkou do Indiany. Odjeli v pátek večer, vrátit se měli v pondělí. Během víkendu jsme si vyměnili pár zpráv, nic víc.

Snažila jsem se kreslit, dělat cokoliv, jen abych nemyslela na Deana. Jenže pokaždé, když jsem zavřela oči, sem to viděla... Jeho oči, nahé tělo, pohybující se tam a zpět... ach jo.

Dokonce jsem přečetla i 400 stránkovou knížku, kterou jsem našla u Marka v pokoji. Pochybuju o tom, že by mi to nějak pomohlo.

Táta mě několikrát navštívil v suterénu nebo pokoji, jen aby se ujistil, že jsem ještě naživu. Vždy mi donesl kousek čokolády.

„Pomáhá na nervy." Tvrdil mi. V tom případě jsem jí potřebovala mnohem víc.

Chtěla jsem mluvit se Sebastianem, ale zmínit mu to, co jsem provedla, v životě už by se mnou nepromluvil. Nenechal by si nic vysvětlit. Proto jsem se v tom utápěla sama, až do nedělního večera.

„Mam toho dost!" Mark mi vletěl do pokoje. „Co blbneš!?" Zděsila jsem se. „Vstávej!" Nařídil mi rázně.

„Ne." Zamítla jsem. Jeho oči potemněly.

Chytl mě za nohu a stáhl mě z postele na zem, praštila jsem se do ruky. „Au!" postěžovala jsem si, než jsem se postavila.

„Převlíkni se!"

„Co!?"

„Říkám ti, aby ses převlíkla!" Přistoupil k mé skříni a otevřel ji dokořán. „Co to děláš!?" Hodil mi na postel džíny s tílkem.

„Obleč si to!"

„Proč!?"

„Protože se nehodlám dívat na mou jedinou sestru, jak se tu ničí! Je ti osmnáct, Lorry! Věk, kdy máš žít, kdy se máš začít stavět na vlastní nohy, užívat si! Ne tu ležet, žrát zmrzlinu jak nějaká padavka a fňukat nad svými chybami! Takže máš pět minut! Oblečeš se a jedeme se bavit, nebo u mě končíš!" S těmi slovy odešel z pokoje a třísknul dveřmi.

Byla jsem zmatená a vyjevená. Takhle jsem ho ještě nezažila. Vždy to byl ten kliďas, který se občas zeptal na to, jak se mi daří, ale dneska se předvedl v plné kráse.

Donutila jsem se převléct. Učesala jsem si vlasy a stáhla si je do drdolu. Pod očima jsem měla obří kruhy, bohužel nebylo nic čím bych je zakryla. Mávla jsem nad tím rukou a odešla ven.

Mark seděl v autě, nastoupila jsem k němu. Ani necekl a vycouval, načež zatočil volantem vlevo.

„Kam jedeme?" Odvážila jsem se ho zeptat po pár minutách.

„K jezeru, na kámošovu chatu, pořádá večírek."

„Nikoho tam nebudu znát." Zaúpěla jsem. „No a!? O to jde, seznamovat se." Poučil mě. Dala jsem oči v sloup, na nějaké seznamování jsem neměla náladu.

Mark zastavil o patnáct minut později u rozsvíceného srubu, mezi jehličnatými stromy. Vyhrávala tam rocková muzika, která šla slyšet ještě hlasitěji, když jsme vylezli z auta.

„Pojď." Vyzval mě Mark a já ho následovala. Od jezera se ozýval holčičí jekot, díky měsíčnímu svitu jsem v něm viděla pár lidí.

„Cohene!" Křikl hubený vysoký kluk s bradkou, mezi dveřmi. Připomínal mi postavičku ze Scoobyho Doo, Shaggyho.

„Nazdar, Rogersi!" A nejspíš ne jen mě, protože tohle bylo Shaggyho příjmení.

„Koho pak sis to přivedl!?" Zabruslil očima ke mně. „To je má sestra, Lorry. Nepamatuješ si ji!?" Zapískal a vyvalil oči. „Páni, z tebe vyrostla kočka! Kdy jsem ji viděl naposledy, když jí bylo tak devět!?"