Láska v umění

~33~

Začít opět chodit po těch 76 dnech volna do školy mě zrovna dvakrát nepovzbudilo, ale zároveň jsem byla ráda, že tam jsem a mohu se zase zúčastnit hodiny výtvarné výchovy s panem Harrisem.

„Tolik se mi po vás stýskalo!" Vyhrkl, sotva se přiřítil do třídy. Jeho pleť byla snědší jak jindy, vlasy měl o něco delší, ale úsměv pořád stejně široký a upřímný. Očima těkal po třídě, až se zastavil u prázdného stojanu vedle mě... tam kde stál Dean, když si místo prohodil s jedním klučinou.

„No!" Rukama pleskl o sebe. „Tak se dejte do toho! Začneme tím, že budete kreslit místo, kde jste se za prázdniny cítili nejkrásněji. Mezitím, co já vás budu obcházet a ptát se na vaše zážitky."

Poslechla jsem ho... a kreslila, co mi leželo v hlavě. Ulici, s domy a tím s číslem 46, který měl kolem sloupů popínavé růže.

„Kdo tam bydlí!?" Vyzvídal pan Harris, když se mi vynořil za zády. „Jeden... člověk."

„Aha. Jak ses měla?"

„Vlastně, celkem dobře." Pousmála jsem se. „Můj bratr se oženil."

„Vážně!? Který z nich?" Zasmála jsem se. „Billy, ten nejstarší." Informovala jsem ho. „Tak to blahopřeju."

„Děkuju." Zkřížil si ruce na hrudi a zhluboka se nadechl, koukl na stojan vedle mě. „Bude tu bez něho prázdno."

„Jo, bude."

„No, co se dá dělat. Jen tak dál." Povzbudivě mě poplácal po zádech, narážejíc na mé dílo. Kdyby jen věděl, kdo v tom baráku žije...

Míjet se s Finnem na chodbě a cítit jeho pohled v mých zádech, pokaždé, co jsem prošla, mě zneklidňovalo. Nevěděla jsem, jestli bude lepší ho ignorovat, nebo za ním přijít a bavit se s ním. Jenže jsem nevěděla, jestli se z toho dostal, ale pokud mě miloval, jak tvrdil... ještě ho to ani zdaleka přejít nemuselo.

Učitelé si usmysleli, že jsme se přes prázdniny váleli, až moc, takže se všichni rozhodli, nám nasázet, co nejvíce úkolů.

„Abyste se zase vrátili do zašlých kolejí." Pravila profesorka Cameronová.

Tím pádem jsem měla o víkendu co dělat. Úkol za úkolem.

Z ničeho nic mi večer zaklepal někdo na dveře, trhla jsem sebou. „Dál!" Vyzvala jsem dotyčného. Dveře se pomalu otevřely a žaludek se mi stáhl. „Lorry!?" Promluvil Billy.

Zamračila jsem se a odvrátila pohled zpět k francouzštině. „Lorraine." Povzdechl si a slyšela jsem jeho kroky blížící se ke mně.

Sotva se dotkl mého ramena, vyskočila jsem na nohy a zacouvala pryč. „Sakra, Lorry. Co mam udělat, abys mi odpustila?" Co by měl udělat? Co třeba vrátit čas a já mohla teď řešit úplně jiné věci? Nebo mi ten dopis dát hned, jakmile ho našel?

„Nechat mě." Odsekla jsem.

„Lorry," naléhal „já vím, že jsem to zničil, moc mě to mrzí." Mrzí? Každého něco mrzí. Mě, že jsem ublížila Finnovi, Deana, že mě opustil... Tohle bylo chabé.

„Nic víc!?" Založila jsem si ruce na prsou. Zaúpěl a to mě naštvalo ještě víc.

„Víš, co je na tom nejhorší? Nikdy si ho neměl rád a tohle byla příležitost, jak se ho zbavit úplně. Vždycky si byl šťastný, ale nedopřál si to mě, nedopřeješ to nikomu! Jsi sobec, Billy Cohene!" Vysypalo se mi to z úst, tak rychle a hlasitě, že Billy překvapeně zamžikal, ale pak sklopil pohled. Jeho ramena povadla. „Takže jsi spokojenej? Jsi rád, že to takhle skončilo!? Můžeš na sebe být pyšný, máš, co si chtěl!"