Láska v umění

~30~

Probudila jsem se s prvními paprsky slunce, procházejícími skrze okno. Zamžikala jsem a podívala se vedle sebe, jestli to náhodou nebyl sen. Pousmála jsem se nad spokojeně spícím Deanem, ale to bylo naposledy.

Opatrně jsem se vyvlékla z jeho sevření a potichu slezla z postele. Posbírala jsem si ze země své věci, do kterých jsem se oblékla.

Na stole jsem zahlédla stojánek s naší fotkou. Vzala jsem ho do ruky, abych se podívala blíž. Fotka byla pořízená, když jsme se šli jednou projít. „Nedělej Cohenová, kdo by nechtěl fotku s krasavcem, jako jsem já!?" Žertoval. „Bože!" Zasténala jsem. „Tak teda dobře, ale ne proto, že si krasavec." Zakřenila jsem se na něho. „Tse." Odfrkl si. „Radši foť, náfuko." Obličej dal čelem ke mně, byly jsme pár centimetrů od sebe. Zamračil se, já vyplázla jazyk a než jsem se nadála, slyšela jsem cvaknutí foťáku.

Pobaveně jsem nad tím dnem zakroutila očima a stojánek tiše položila zpět.

Vlepila jsem Deanovi pusu do vlasů, nasála jeho vůni a tentokrát jsem zmizela já, ne on.

Tiše jsem se proplížila barákem ven a přeběhla k mému autu. Držela jsem se neplakat, snažila jsem se být statečná. Ovšem stačil jediný pohled na telefon, na hromadu zameškaných hovorů od Finna, táty, Noela i Marka a spustilo se to samo.

I přesto, že jsem byla nadmíru rozrušená, vyjela jsem domů, musela jsem tam být co nejdřív.

Jela jsem příšerně pomalu, protože jsem se bála toho, co bude. A hlavně toho, jestli před Finnem dokážu dělat kamennou tvář, jenže jsem věděla, že to dlouho nevydržím.

K našemu domu jsem přijela v jedenáct hodin dopoledne. Sebrala jsem poslední zbytky důstojnosti a vydala se domů.

„Tolik jsem se o tebe bál!" Jen co jsem vkročila za práh, táta mě držel v objetí. Neřval, přitom jsem čekala na nejhorší.

Neustála jsem to, vážně ne... Ze všeho už se mi udělalo natolik slabo, že jsem za chvilku viděla jen tmu.

„Princezno, holčičko..." Začala jsem přicházet k sobě. Párkrát jsem zamrkala a otevřela oči. Pobolívala mě hlava. „Tati!?" Hlesla jsem. „Jsem tady." Sklonil se ke mně, držel mě za ruku. „To mi nesmíš dělat."

„Promiň."

„Kdes byla!?" Vyštěkl za mnou Mark. „Teď ne!" Okřikl ho táta. „Tady máš vodu." Noel mi podal sklenici. „Děkuju." Pomalu jsem se posadila a sklenici vypila do dna. Vrátila jsem mu ji.

Jediný pohled na tátu stačil k tomu, že jsem se celá rozklepala a rozvzlykala. „Holčičko, co se to s tebou děje." Obmotal kolem mě své silné paže. „Kluci, nechte nás tady." Nakázal jim taťka.

„Jasně." Pověděli sklíčeně a slyšela jsem kroky mířící pryč.

„V pořádku, všechno bude v pořádku..." houpal mě, jako když jsem byla malá. „Jsem hrozná, jsem ten nejhorší člověk, tati!" Procedila jsem skrz vzlyky.

„Nejsi hrozná, co to říkáš!?"

„On si tohle nezaslouží..." Zmateně se poodtáhl. „Co si udělala!?"

„Jela jsem..." měla jsem mu to říct? Mělo to smysl? Netoužila jsem vykládat tátovi všechno, určitě to nechtěl vědět, ale potřebovala jsem s někým mluvit. „Jela jsem za Deanem." Vypadlo ze mě.

„On se vrátil?" Zakroutila jsem hlavou. „Do Detroitu."

Táta si poposedl vedle. „Co tě k tomu vedlo? Ten kluk tě tu nechal na holičkách."