Láska v umění

~14~

Dárek od Deana ve mně vyplodil takovou radost. Byl tak dokonalý. Ležela jsem na posteli, ruku nataženou a třepotala jsem náramkem, který mi vesele tančil kolem zápěstí. Sledovala jsem malý stříbrný štětec a kytaru, dvě věci, které nás s Deanem vystihovaly. Bylo to tak jednoduché, ale úžasné a smysluplné navzájem. Už hodinu jsem dumala nad tím, jestli mu zavolat a poděkovat, nakonec jsem se rozhodla jen pro jednoduchou SMS. Dean to ale vyřešil za mě, když mi o pár minut později začal vyzvánět telefon.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho po přijetí. „Zlato, kolik si dala Harrisovi za ten obraz!?“ Ptal se důležitě ihned. „Taky tě ráda slyším.“ Uchechtla jsem se. „Lorry…“
„Nic jsem mu za to nedávala, poskytl mi ho zadarmo, jak slíbil.“
„Zadarmo!?“
„Jo, zadarmo.“ Zakroutila jsem očima. „Nemohl ti ho dát zadarmo.“ Povzdychla jsem si. „To nemůžeš mít prostě radost, jako já z náramku od tebe?“
„Jen nechci, aby si za mě dávala peníze, to je celé.“
„Deane, vážně mě to nic nestálo.“
„Dobře.“
„Dobře.“ Převalila jsem se na břicho a pohrávala si s plyšovým vlkem, kterého mi jednou věnoval Mark. „Tím pádem si ho s dědou vyvěsíme v obýváku, taky se mu líbí.“
„To zní pěkně.“
„Mimo jiné, kdy se chystáš ukázat? Rodiče tě chtějí poznat, zastihnout tě než odjedou zpět do Detroitu, což by mělo být v sobotu.“  Nad slovy „poznat rodiče“ mi naskočila husí kůže, opět. Má psychická příprava na to nenabírala konce.
„J-je mi to jedno.“ Zakoktala jsem se. „Jsi v pohodě?“
„Jo, jen jsem z toho nervózní.“ Přiznala jsem mu. „Já zvládl tvoje ostré bratry s tátou, ty zvládneš moje rodiče.“ Věděla jsem, že se právě určitě ušklíbl. „Však ano, jen jsem z toho celá nesvá. Ale klidně bych mohla přijet hned zítra, co myslíš? Ať to máme za sebou.“
„Jasně, klidně. Oznámím to tady.“
„Skvěle, takže třeba v šest?“
„V šest.“ Potvrdil mi. „A jinak děkuju za ty medvídky.“ Dodal. „Nemáš zač.“ zasmála jsem se.
„Mimochodem, pokud si nadějně myslíš, že na tebe zbyly… předem se omlouvám.“
„Deane, rozbalil si je teprve včera, nebo snad ne!?“
„Jo, ale víš, jak je zbožňuju.“ Zasmála jsem se. „To nevadí.“
„Volá mě mamka, jen co přijela, lítám tu jak hadr.“ Postěžoval si. „Takže pa.“
„Pa.“ Zavěsil.
Jak jsme se s Deanem dohodli, druhý den jsem jela k nim. S sebou jsem napekla čokoládové cookies, abych nezklamala starou tradici.
Před domem pana O’Connera postávala stříbrná Toyota. Dean měl zřejmě své auto v garáži, doufala jsem. Popadla jsem krabičku se sušenkami a vylezla z auta, načež jsem ho zamkla.
Před vstupními dveřmi jsem se zastavila, než jsem se svolila k dalšímu kroku, zaťukat. Hluboký nádech a výdech, klouby mých prstů bušící do dřevěných dveří.
„Konečně záchrana.“ Zahalasil Dean, když mi otevřel. Vlasy učesané, což bylo nezvyklé, černé oči zvědavě zkoumající krabici v mé ruce. Kostkovaná flanelová košile mu zakrývala tělo, ještě jsem ji na něm neviděla. „Je nová!?“ Zeptala jsem se.
„Co? Ta košile?“ Přitakala jsem. „Jo, dostal jsem ji od taťky.“
„Sluší ti.“ Pochválila jsem ho. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“ Natáhla jsem krk a dala mu krátkou pusu na rty. „To měla být jako pusa, jo? No Cohenová!“ Zamračil se. „Promiň, prostě jsem nervózní.“
„Právě proto, by ta pusa měla být větší. Klidně se o to postarám.“
„Jak myslíš.“ Pokrčila jsem rameny. Svou teplou dlaň mi položil na zátylek a sklonil se ke mně. Naše rty spojil a já si na nich pochutnávala. Měl je tak šťavnaté, jako bych je stále líbala poprvé. Navíc měl pravdu, pomohlo mi to se trošku odreagovat.
Poodtáhl se. „Spěcháš potom domů?“
„Tátovi jsem slíbila, že do půlnoci se vrátím.“
„Skvěle.“ Zavřel za mnou dveře a chytil mě za ruku. Vedl mě do kuchyně, kde jsem je prve spatřila. Deanova mamka nandávala jídlo na talíře, když na mě pohlédla. Vlasy měla ostříhané na mikádo a rovné, oči o něco více světlejší než Deanovy a zvýrazněné řasenkou. Ve tvářích měla ďolíčky, stejně jako její syn. Na těle jí spočíval svetr s norským vzorem, zakrytý zástěrou,  a legíny.
„Ježíš, tomuhle říkám umění!“ Zaslechla jsem z druhé strany chraplavý mužský hlas, ohlédla jsem se. Pan O’Conner si mě prohlížel. Byl celá Deanova starší kopie. Vlasy stejné jako on, jen o něco více zkrocené. Oči dokonale tmavé, na nich brýle. Tvář měl nedbale zarostlou a na sobě kaki kalhoty a světlé triko. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem ho po krátkém zkoumání.
„Tví rodiče si na tobě dali záležet.“ Ušklíbl se. „Tati!“ Napomenul ho Dean.
„Nemůžu snad o tvé dívce říct, že je krásná?“
„Můžeš, ale stačilo by to jiným způsobem. Ukaž.“ Dean mi z ruky vzal krabičku a odnesl ji na kuchyňskou linku.
„Jsem Scott.“ Nabídl mi ruku. „Lorraine.“ Přijala jsem ji a potřásli jsme si. Jeho stisk byl pevný. „A teď já!“ Ozvala se Deanova mamka. Otočila jsem se. Místo podání ruky mě rovnou objala.
„Těší mě paní O’Connerová.“ Pověděla jsem ji. „Říkej mi Hanno.“ Šeptla mi a odtáhla se. „Podívejme se na ni.“ Nadchla se.
„Lorry, běž se posadit, než mi tě okoukají.“ Zachichotala jsem se a přesunula se k jídelnímu stolu, kde si vedle mě Dean po chvilce přisedl. Chytila jsem ho za ruku.
Jeho rodiče zatím působili příjemně, doufala jsem, že to tak bude i nadále. Zanedlouho se o holi přišoural i Deanův dědeček, který se ke mně hned hlásil. „Jak se máš, Lorry!?“ Zajímal se při dosedání na židli.
„Skvěle, co vy?“
„Ale, jde to.“ Mrknul na mě.
„Doufám, že máš ráda kukuřičnou polévku.“ Deanova mamka zněla trochu nervózně, ale mohla jsem ji uklidnit. „Nejsem moc vybíravá, mam ji ráda.“ Oddechla si a usmála se. „Ty se mi budeš líbit.“ Předložila přede mě polévku v hlubokém talíři.
Jako hlavní jídlo připravila hovězí steak s broskví a opékané brambory, bylo to vynikající.
Jak je u mě zvykem, po jídle jsem chtěla pomoci umýt nádobí, ale namísto toho jsem byla vyhnána do obývacího pokoje, kde jsme se usadili na gauč. Deanův dědeček si šel lehnout, přitížilo se mu.
Prohlížela jsem si honosný vánoční stromeček v rohu pokoje, kousek od krbu. Na jeho špičce spočívala zlatá hvězda, zajímalo mě, jestli měla svou tradici, jako u nás náš anděl.
Mamka mě jednou informovala, že byl po její prababičce. Když ho má druhá zesnulá babička chtěla vyhodit, mamka ho zachránila. „Taková nádhera a ona by ji tak snadno zahodila.“ Mluvila rozčíleně, potom co ho vybalila z krabice. Protože je v naší rodině přesila chlapů, vždy u nás anděla na špici nasazovaly holky, tudíž já s mamkou. A trvá to dodnes, jen mamka už je toho součástí pouze v našich srdcích.
„Lorraine, něco jsme si dovolili ti koupit.“ Pravil Deanův tatínek. Sehnul se pro dárek, který ležel pod stromem a předal mi ho. „Děkuji, ale to jste opravdu nemuseli.“ Byla jsem docela šokovaná, ale nejen tím, že mě obdarovali, ale také tím, jak byl ten dárek těžký.
Začala jsem trhat červený papír se soby. „Dean nám zmínil, jak moc miluješ umění, tedy hlavně malbu.“ Povídal. „Doufáme, že se ti to bude líbit.“
Papír byl pryč a na mém klíně se nacházela kniha s názvem: Galerie světového malířství. „Musela být drahá.“
„Cenu neřeš.“ Napomenul mě. Začala jsem listovat jednotlivými stránkami. Nacházelo se v ní toho tolik, že jsem se těšila, až si ji budu moc celou v klidu prohlédnout.
„Líbí se?“ Ptala se Hanna, která se vrátila z kuchyně i s mými sušenkami na talíři. „Ano a moc.“ Věnovala jsem jim oběma pohled. „Já pro vás nic nemám.“ Mohla jsem jim koupit alespoň bonboniéru nebo vzít z domova lahev vína. Ne, já na místo toho upeču čokoládové cookies, typická Lorry.
„My ani nic nechceme.“ Zasmáli se. „Ale,“ chtěla jsem protestovat, ale můj přítel mě umlčel. „Zlato, nech toho.“ Vzal mi knihu, odložil ji na stůl a svou ruku mi položil na stehno dlaní vzhůru. „Dobře.“ Povzdechla jsem si a propletla si s ním prsty.
„Prý přednášíte na univerzitě?“ Chtěla jsem nahodit jakékoliv téma, abych přebyla ticho. „Ano.“ Scott si dal nohu přes nohu. „Je to skvělá profese.“
„To věřím. A co přesně?“
„Především moderní umění.“
„Ach tak.“ Pousmála jsem se. „A co dělá tvůj táta?“
„Je instalatér.“ Prozradila jsem.
Zajímavé bylo, že se za celý průběh večera ani jednou nezeptali na mou mamku, tušila jsem, že v tom má prsty Dean a chtěla jsem mu později poděkovat.
Probírali jsme všechno možné. Představila jsem jim členy mé rodiny, ony zase něco málo zmínili o jejich, a tak jsem se dozvěděla, že Deanův bratranec hraje za Detroit Red Wings, jenž patří do NHL. Prý se mu tam daří báječně a rychle šplhá vysoko. Také mají v rodině básníka, Hanninu sestru. Prý ji vyšla i kniha, s kterou se snaží prorazit.
„Bratr Mark píše detektivky.“ Zmínila jsem se jim do toho. „Tak víš za kým ho nasměrovat na pomoc, až bude chtít vydat knihu.“ Odpověděla mi na to Hanna.
Dean se mi zdál celý večer neklidný a strašlivě zamlklý a zvlášť, když jsme se dostali k tématu: „Ráda maluješ.“
„Jak dlouho se tomu věnuješ?“ Vyptával se Scott. „Dalo by se říct, že od mala.“
„Děláš to ráda?“ Kývla jsem. „Moc.“
„Alespoň někdo.“ Nenápadně zatěkal mezi mnou a Deanem očima, ten ty své opět sklopil k zemi. „Prý máte obchůdek s vašimi výtvory!?“ Rychle jsem zalétla očima k Hanně. „Ano, to máme.“
„Chodí tam hodně lidí?“
„Teď před Vánoci jich tam bylo tolik, že jsme nestíhali.“ Zasmála se. „To je výborné.“
„Zajisté, že je. Jen nás mrzí, že někdo se tohohle rodinného podniku moc nezúčastňuje.“ Ani jsem se nemusela tázat a věděla jsem, na koho naráží. Tomu dotyčnému jsem silněji zmáčkla ruku. „Ne každý to preferuje.“ Odtušila jsem.
„V tom máš pravdu.“ Souhlasila. „Ale mysleli jsme, že někdo s takovým talentem své obrazy rád vystaví do domu ostatních lidí.“
„Slíbili jste mi, že bez tohohle se obejdeme.“ Promluvil nasupeně Dean. Jeho obličej byl sice pokleslý, ale z očí mu šlehaly plameny. „Zřejmě ne.“ Pokrčil Scott rameny. „Viděla si jeho obrazy Lorry?“ Skoro neznatelně jsem kývla.
„Co na ně říkáš?“ Podepřel si bradu a zahleděl se mi zpříma do očí. Kdybych řekla, že jsou ty malby perfektní a nádherné, jen bych způsobila to, že veškerý vzduch v tomhle pokoji by se vytratil. Jenže povědět lež, že jsou ty obrazy strašné, by mě shodilo pěkně nízko a to jsem měla pocit, že se Deanovým rodičům zamlouvám. Nechtěla jsem potopit svého kluka, věděla jsem, že by po tom vznikla hádka.
„Tati, nech toho.“ Zavrčel Dean, čímž mě přerušil v tápání v mysli. „Proč? Protože náš jediný syn nechce využít svého talentu?“ Nakrčil obočí. „Možná nechci být jako vy!“ Ohradil se a Scott se ušklíbl. „Blbost.“
„Drahý, přestaň…“ snažila se ho usměrnit Hanna. „Lorry, stále si mi neodpověděla? Co na jeho tvorbu říkáš?“ Zajímal se dál, jako by slova jeho ženy neslyšel.
„Já…no… ehm, jsou krásné.“
„Vidíš!?“ Kouknul na svého syna. Najednou jsem odtamtud strašně moc chtěla zmizet, kvůli Deanovi. Zamknout se někde v pokoji a být zase jen v našem světě, bez těchto starostí. Tlačili ho do něčeho, co nechtěl, a neuvědomovali si, že tím mu to znechutí ještě víc. Že si sami zavinili to, že se kreslení Deanovi vzdaluje. Tohle nebyla jeho vina.
„Jdu do pokoje.“ Pustil mou ruku a zprudka se postavil. „A zase zdrhá.“ Vysmíval se mu táta. „Neučili jsme tě věcem čelit tváří v tvář!?“ Dean zaťal pěsti a téměř obtížně se podíval na svého otce. Tohle jsem nechtěla. Takhle ten večer dopadnout neměl. Poprvé jsem si přála, aby byl můj koníček jiný, abych milovala něco jiného, než malování.
„Tomuhle čelím celou věčnost a už mě to nebaví! Pořád se do mě navážíte, ale při tom je ta chyba ve vás!“ Zahučel a okamžitě odešel svižným krokem pryč. Pak jsem jen zaslechla třísknutí dveřmi, nad kterým jsem se přikrčila.
„Tady to máme… Naše výchova. Pořád jsem říkal, budeme tvrdší, ale ty ne. Tys ho musela rozmazlovat.“ Kroutil hlavou Scott, který se mi nadmíru začínal protivit. „Lorraine, omlouváme se. Jestli chceš, běž domů.“ Navrhla mi Deanova mamka.
„Ne, to opravdu nechci.“ Vyšvihla jsem se na nohy. „Se vší úctou k vám, tohle jednání si Dean nezaslouží.“ Sama jsem se divila tomu, že jsem to řekla, ale měla jsem tak silné nutkání se ho zastat a myslím, že jsem udělala moc dobře.
Vydala jsem se do horního patra, kde jsem mu zabušila na dveře. „Deane, to jsem já. Lorry.“ Informoval jsem ho. „Pojď dál.“ Vyzval mě.
Pomalu jsem otevřela dveře a proklouzla dovnitř. Dean stál u okna a hleděl ven.
„Lásko, netrap se tím.“ Otočil se, oči zarudlé. „Víš, jak už mě to štve? Slíbili mi, že dají pokoj. Dali mi slovo, že to před tebou nezačneme rozebírat, ale oni to zase museli porušit a takhle mě ponížit!“
„Neponížili tě! Ponížili možná tak sebe.“ Opět tu byl vážný Dean, kterého jsem nerada zažívala. Povzdychla jsem si, roztáhla ruce a objala ho, pěkně silně a láskyplně.
„Už abych odmaturoval a vypadl.“
„Ještě rok.“
„Mohl jsem odmaturovat letos…“ Odtáhl se. „Měl jsem v plánu nasbírat dost kreditů, snažit se…“
„Tak proč se nesnažíš?“
„Já ti ani nevím.“ Vydechl. „Dobře. Chceš dělat něco, abys nemyslel na tvé rodiče?“
„Vlastně jsem měl v plánu jednu věc.“ Strašlivě se mi ulevilo, když vyčaroval ten svůj úšklebek a jemně mě strčil na postel. „Ty jeden.“ Zamračila jsem se, načež jsem se rozesmála. Popravdě jsem doufala v to, že se k tomu ještě dnes dostaneme.
Dean se nade mnou sklonil a líbali jsme se. Pohrávala jsem si s jeho vlasy a on mi přejížděl rukou po mém stehnu, kterým jsem ho objímala.
„Lorry…“ zasténal. „Tohle nejde… tohle je tak těžký.“ Úpěl a začínal se mi vzdalovat. „Co to děláš!?“ Zhrozila jsem se toho, že je najednou zase tak daleko.
Dívala jsem se mu do tmavých očí a nevěděla, co z nich vyčíst. „Víš, že na tebe nechci spěchat, ano?“
„Ano.“
„A proto to musím vždy v čas utnout, víš? Nechci, abych se pokoušel o další věci, stejně jako ty. I když je těžké přestat a vím, že to mrzí nás oba, musím to udělat.“ Nadechla jsem se. Musela jsem se už taky jednou vzchopit. „Pokračuj.“
„Cože?“ Proč jsem to říkala? Možná jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že o zas tak závažný krok nejde, nebo ano? Nemohlo to být tak hrozné… je to jen sex.
„Prostě… líbej mě dál.“ Povolila jsem mu. Byl z mého rozhodnutí trochu vyjukaný, ale nic nenamítal. Trošku jsem doufala, že bude.
Uchopil lem mého trika a sunul ho nahoru. Nadzvedla jsem se, aby mi ho mohl přetáhnout přes hlavu. Jeho měkké rty jsem cítila tam, kde doposud ještě nebyly. Po každém dotyku se mi vyrašila husí kůže.
Rozepnula jsem mu košili a svlékla ji.
Položila jsem si hlavu zpět na polštář a koukala vzhůru na strop. Vnímala jsem jeho něžné doteky, jeho ruku, která mi zajížděla pod kalhoty… Opravdu jsem to chtěla? Třeba to nebude tak hrozné a můžu prostě zavřít oči, počítat a čekat až to bude za mnou. Za zkoušku mi to stojí, usmyslela jsem si.
Oči jsem zavřela a začala… Jedna, dva, tři… deset, jedenáct…třicet, třicet jedna…
Už je to za mnou? Možná jsem chtěla, aby přestal a slezl ze mě.
Šedesát…šedesát pět…
„Lorraine!“ Deanův hlas působil jako ledová sprcha a já škubla víčky. Byla jsem v jeho náruči, kolíbal mě a líbal na čelo. Stále opakoval mé jméno, sladké přezdívky jednu za druhou a já netušila, co se stalo. Jen jsem cítila, jak se hýbu ze strany na stranu.
„Srdíčko,“ vydechl. „Co se děje?“
Poodtáhl se. Jeho oči… byly tak rudé, ale slzy jsem nespatřila. „Zmizela si mi… kde si byla? Ty ses úplně vytratila, začala si mě odstrkovat, skoro křičet. Bože, Lorry, jsi v pořádku?“ Znovu si mě k sobě přitiskl. „Jo, já nevím, co se stalo…“ Věděla jsem to, ale tohle co mi povídal, ani jsem netušila, že jsem tolik vyváděla.
„Asi nejsem připravená, jak jsem si myslela.“
„Sakra! Musíš ke mně být upřímná! Tohle mi nedělej, Lorry!“
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se.“ Nevím, jak dlouho mě objímal, ale nechtěl s tím přestat a mě to uklidňovala. „Je mi to tolik líto, neměl jsem to dopustit. Zajít tak daleko.“
„My se nemilovali?“ Zmateně po mě zatěkal očima a zakroutil hlavou. Vyčaroval malý úsměv a opřel si čelo o mé. „Nemilovali jsme se, Lorry. Nemohl jsem to nechat dopustit, chytila si nějaký záchvat,“ jeho hlas posmutněl „nevím, co to bylo, ale zatoulala ses mi neznámo kam.“ 
„Promiň mi to.“
„Nemáš proč se omlouvat. Já…zajdu ti pro vodu, ano!?“ Přikývla jsem. Dean mě ze sebe sundal a slezl z postele. Natáhl si pouze kalhoty a zmizel.
Bože můj, co jsem to udělala. Měla to být nejintimnější a nejkrásnější chvíle mezi námi a já z ní zplodila učiněnou katastrofu. Jako by se už tak Dean necítil po dnešku hrozně a já teď způsobila, že se cítil ještě víc bídně. Proč se mi to stalo? Ksakru s tím, musela jsem odejít. Věděla jsem, že to bude ta nejlepší věc, prostě vypadnout a nechat nám oběma volný prostor k přemýšlení.
Rychle jsem čapla mé triko a oblékla si ho. Vytáhla jsem si na sobě džíny a zapnula je. Seskočila jsem z postele a rozeběhla se z pokoje, jen abych ho nemusela potkat.
Seběhla jsem schody, vyřítila se z baráku a zabouchla za sebou vchodové dveře. Chtělo se mi plakat, ale ne kvůli sobě. Kvůli němu.
Střelila jsem očima k rozsvícenému oknu vedle a skrze roztažené žaluzie jsem ho viděla. Opíral se o pult, hlavu povadlou a voda tekoucí z kohoutku se ještě nezastavila. Dělala jsem správnou věc? Ale to třísknutí dveřmi nešlo přeslechnout, muselo mu dojít, kdo odešel a navíc, kdyby mě chtěl zarazit, udělá to. Takže jsem dělala správnou věc.
Nasedla jsem do auta a jela. Nechtěla jsem ještě domů, bylo jedenáct a měla jsem ještě hodinu čas. Jezdila jsem po silnicích sem a tam a poslouchala rádio.
„Protože když tvoje oči rozzáří noční oblohu,
vím, že chceš najít cestu zpátky ke mně.“
Takové písničky mi teď vážně zvedaly náladu. Přebíhalo mi v hlavě, jestli se za ním vrátit, ovšem když jsem spatřila uvítací ceduli do Evansville, usmyslela jsem si, že je na čase se vrátit domů…