Láska v umění

~20~

„Omlouvám se, omlouvám se, na tisíckrát se omlouvám!" Spustil zběsile Dean, když jsem si zandávala věci do skříňky. Zrak jsem věnovala naší společné fotce vyvěšené zevnitř dvířek. Byla pořízená zhruba v půli ledna, zrovna jsme se rozhodli jít bruslit. „Deane, zabiju se! Víš, jak dlouho jsem na tom nestála!?" Skučela jsem. „Budu tě držet, neboj se." Natáhl ruce před sebe. Zhluboka jsem se nadechla, pravou nohou vykročila na led, přidala k ní i tu druhou a sotva jsem se pohnula, Dean mě musel chytat. „Zvládneš to." Trochu mě od sebe odstrčil a chytil mé ruce. Zatímco couval, já se soustředila na to, abych si vzpomněla, jak se vlastně bruslí. Odstrčit jednu nohu, druhou nohu... „Vidíš!" Zaradoval se a nechal mě jet samotnou. Dobruslila jsem až k mantinelu, kde jsem se pro jistotu zachytila, Dean byl za chvilku u mě. „Jsem na tebe hrdý." Dala jsem oči v sloup a nechala se políbit. „Víš, tohle chce památku." Vyndal si z kapsy telefon, ruku napnul před nás. „Úsměv." Dali jsme hlavy k sobě, já se zazubila a nechala ho, aby nás vyfotil... Vzpomněla jsem si na to, jak nám ten den bylo dobře. Jak mi s ním bylo skvěle, a uvědomila jsem si, že ani sebevětší hádka mě nedonutí k opaku. Hádky ke vztahu patří, špatné chvíle taky... Zabouchla jsem dvířka a dívala se do jeho posmutnělých očí. „V pořádku, ale stejně si se choval jako pitomec." Zapitvořila jsem se. „Já vím, mrzí mě to." Obtočil kolem mě ruce. „Už se to nestane. Nejsi coura, jsi moje dívka."
„Všechno dobrý." Ubezpečila jsem ho. „Jako bych to neříkal." Ozval se Sebastian. S Deanem jsme se odtáhli a propletli si prsty. „Bože, vy mi dáváte!" Mávl rukou a odfrkl si. „Dobře, čím se ti můžeme odvděčit za to, že jsme si ti vylili srdíčko!?"
„Jak to víš?" Nechápal Dean. „Volala jsem si se Sebem, zrovna když si ho přišel navštívit." Mrkla jsem. „Nemelte furt o sobě! Sakra, já tady mam po sto letech rande a nevím co na sebe!" Hysterčil Sebastian. „Je to až pozítří." Namítl Dean. „Až? Až!?" Zhrozil se a jeho ústa se pootevřely. „Slyšela si ho? Pro něj to je až!" Zasmála jsem se, byl tak sladký a nervózní. „Deane, slituj se." Pustila jsem ho a Sebovi dala ruku kolem pasu. „Takže, co kdyby sis vzal tu společenskou vestu, co máš tak rád?" Zakroutil hlavou. „Zamítá se. Potřebuju vypadat sexy, ne roztomile."
„Tak si vezmi to černé sako, v tom vypadáš dobře."
„Deane, co myslíš?" Hodil po něm zoufalý pohled. „Jdi hlavně sám za sebe." Poradil mu. „Rada nad zlato." Prohodil sarkasticky. „Tak sorry, že něco říkám."
„Deane!" Okřikla jsem ho. Věděla jsem, že Sebastian to zle nemyslí, vždyť takový byl. Dean byl hrozně útočný. „Promiň, jen mam špatný týden." „Chceš o tom mluvit?" „Ne, to je v pohodě." Odbil. „Hmm, takže sako radíš, jo!?"
„Jo, v saku jsou chlapi vždycky sexy. Navíc budeš jak Barney." Poplácala jsem ho po zádech a zalezla do učebny matematiky. Každý jsme se šli usadit na své místo. „Lorry, myslíš, že můžu být vzadu? Jen pro dnešek, prosím." Co jsem měla dělat? Tvářil se jak opuštěné štěně. „Jasně." Vyměnila jsem si s ním místo a zapadla do přední lavice. Při svém příchodu nám profesorka na tabuli zadala příklad pro procvičení, začala jsem počítat do sešitu. „Tak, kdo nám ho přijde vypočítat?"  Rozhlížela se po třídě, všichni jako mrtví brouci. „Nehlašte se všichni." Ušklíbla se. „Co třeba vy, pane O'Connere!?" Ukázala na něj. Otočila jsem se, Dean nijak nereagoval. Na hlavě měl kapuci a čmáral si do sešitu. „Pane O'Connere!" Zvýšila hlas, při čemž musel zakročit náš spolužák. Naklonil se přes uličku a Deana poklepal na rameno. Zmateně se ohlédl, když spozoroval, že na něho všichni koukají. Z uší si vyndal sluchátka a stáhl si kapuci. „Ehm... říkala jste něco?" Nakrčil obočí. Byla jsem překvapená jeho jednáním. Jindy už postával před tabulí se snahou dopočítat se správného výsledku. „Ano, pojďte k tabuli." Vyzvala ho. „Jasně..." Zvedl se a za několik vteřin stál před tabulí, kde začal počítat. „Ne, děláte chybu." Napomínala ho profesorka. „A tady další." Dean sevřel křídu v dlani. „Tak si to vypočítejte sama." Zavrčel. Paní Hastingsová překvapeně zamrkala, stejně jako já. Dean vždy učitelům prokazoval úctu, ale teď? „Odejděte z mé třídy!"
„Za to, že mi nejde vypočítat příklad?"
„Za vaše drzé chování!" Uchechtl se. „Asi mi něco uniklo."
„Vypadněte!" Zaječela. „Hned!"
„Jak si madam přeje." Zdálo se, že mu byla pro legraci. Když Dean procházel uličkou kolem mě pro svou tašku, sklopila jsem pohled. Poprvé jsem se styděla za svého přítele.