Láska v umění

~23~

Prvních pár dní jsem v očekávání nedovírala balkon, autem projížděla kolem domu zesnulého pana O'Connera a vyhlížela z okna džíp mého přítele. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, neztrácet naději. Jenže potom to kousek po kousíčku odcházelo.

Dean zmizel a já nevěděla kam. Zkoušela jsem mu volat, psát, ale pomalu jsem si začínala uvědomovat, že to asi nemá smysl. Kontaktovat ho bylo najednou nemožné, jako by se ztratil z povrchu zemského, slehla se po něm zem.

Odešel, ale horší bylo, že odešel i kus mě. Až tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi na něm záleželo... jak moc jsem mu to potřebovala říct. Miluju tě.

Nejdřív jsem popírala fakt, že by mě takhle nechal ve štychu. Přece mě nemohl jen tak opustit. Rozloučil by se, řekl by mi důvod... vždycky to bylo: Zvládneme to spolu. Jenže teď se ty slova vypařily do neznáma a já si připadala jako můra narážející do okna ve snaze dostat se na čerstvý vzduch, pořádně se nadechnout a letět kam ji napadne. Byla jsem uvězněná, nedokázala jsem pochopit to, jak závislí se můžete stát na jednom člověku.

Neustále se mi v hlavě omývala slova písničky, kterou pro mě složil:

Teď mám jediné poslání,

chránit tě před trpěním.

Ukazuju ti lásku, co si zasloužíš,

doufám, že nás nic neodloučí.

Dny plynuly a já se cítila jako tělo bez duše. Věčně jsem malovala, plakala a cítila na sobě pohledy mých bratrů, kteří se na mě báli promluvit. Tohle mi prostě nemohl udělat. Vletěl mi do života jako blesk, a taky tak stejně rychle z něj odešel. Horší bylo, že pokud tohle plánoval, asi nepočítal s tím, že se tam ve mně zadrhne a já ho ze sebe nevykopu.

Hněv se mísil v mém těle, stupňoval se... a já nevěděla, jak ho ovládat.

Nevím, co mě ve škole popadlo, proč jsem to udělala, asi jsem nepřemýšlela. Popadla jsem ze zdi hasící přístroj a bušila do zámku Deanovy skříňky tak dlouho, dokud se neulomil. Vzhledem k tomu, že škola byla již skoro prázdná, myslela jsem si, že to bude v pohodě.

Skříňku jsem otevřela, zevnitř na dvířkách naše fotka. On se ještě ani neobtěžoval si ji vyprázdnit? Měl snad v úmyslu se vrátit? Jestli ano, tak proč mi do háje nebral mobil! Proč se mi do háje neozval!

„Lorraine, co to děláte!?" Zaslechla jsem hlas pana Harrise. Nemohla jsem odpovědět, jen jsem začala vzlykat, celé tělo se mi třáslo. „Lorraine." Přihnal se ke mně můj profesor a stáhl si mě do náruče. „Bolí to, tak zatraceně to bolí!" Naříkala jsem, když mě konejšil.

„Odešel a ani se nerozloučil."

„Pšš, Lorry. V pořádku, bude to v pořádku." Uklidňoval mě.

Když jsem měla řediteli vysvětlit, proč jsem to udělala, prostě jsem řekla: „Nevím." A pokrčila jsem rameny. Ironií na tom bylo, že to byla pravda.

„Chcete mi říct, že jste zničila skříňku našeho studenta a nevíte proč?" Koukal se na mě jako na blázna. „Já... prostě... kde je? Kde Dean je?" Ředitel si povzdechl a zakroutil hlavou. „Tohle vám říct nemůžu, slečno Cohenová."

„Proč ne?"

„Je to soukromá informace."

Typický. „Musím vám uložit trest. Za ničení školního majetku je automatické týdenní vyloučení."

Nic jsem nenamítala, byla jsem připravená nést za své činy následky.

Když jsme s tátou přijeli domů, první jeho otázka byla: „Chceš o tom mluvit?" A moje odpověď byla stejná: „Ne." Odsekla jsem.

Měla jsem chuť mlátit do věcí, rozbíjet je, házet je všude okolo sebe, křičet, jen abych si ten vztek vybila.

Jednou večer jsem se sbalila a jela do klubu. Dočista sama, nevěděla jsem, proč to dělám, možná jsem v sobě zase chtěla najít Joan. Přišlo mi to jako dobrý nápad, hodit do sebe pár panáku a tancovat, nechat kolem sebe oblézat cizí kluky a pak z ničeho nic začít plakat uprostřed parketu a začít utíkat pryč. Onehdy jsem se schovala venku, na lavičce za rohem toho smradlavého klubu. Už jsem nemohla být nadále sama, už jsem to nemohla dusit v sobě. Potřebovala jsem mluvit.

Proto jsem vytočila to první číslo, které mě napadlo. „Lorraine, proč mi voláš tak pozdě?" Zaúpěl Sebastian.

„Já to nezvládám Sebe."

„Lorry... kéž bych věděl, jak ti pomoc."

„Můžeš přijet, prosím?"

„Jistě." Nadiktovala jsem Sebastianovi adresu klubu, u kterého jsem se nacházela a on tam za deset minut byl.

Jeho auto zastavilo kousek ode mě. Vstala jsem a šla za ním. Sotva vylezl, padla jsem mu okolo krku. „Co ti to provedl." Povzdechl si. „Kdyby se mi dostal pod ruku... Tohle si nikdy neměl dovolit." Jeho hlas se začínal třást. „Sebe, nejhorší na tom je, že já ho miluju."

„Moje ubohá Lorraine..." Pevně mě zmáčkl...