Láska v umění

~22~

Roger O'Conner zemřel 24. března u sebe doma. Pět dní předtím mi volal Dean a radoval se, že se dědečkovi udělalo líp, jenže to tak prý bývá, že se před smrtí uleví.

Pana O'Connera našla na jeho smrtelné posteli opatrovatelka a já si nedokázala představit, kdyby ho místo ní našel Dean.

Nechtěla jsem vědět, co by to s ním udělalo. Stačilo mi vidět jeho obličej, když mu volala do školy.

Zastavil se uprostřed chodby, jelikož mu vyzváněl telefon. Po jeho přijetí, jako by se čas pozastavil. Dean zblednul takovým způsobem, že jsem si na chvilku myslela, že omdlí. „Přijedu..." Když dořekl to slovo, zavěsil a ruce mu volně spadly podél těla. Až teď jsem si všimla, kolik ztratil na váze.

Podíval se na mě a já poznala, oč jde. V jeho očích spočívalo naprosté prázdno, jediné co mě fascinovalo, bylo, že z koutka mu neukápla ani slza, držel se.

„Deane, mrzí mě to." Na jiná slova jsem se nezmohla a ihned jsem obtočila své ruce kolem jeho těla. Mačkala jsem ho, silně ho držela. „Zvládneme to..." opakovala jsem, přičemž jsem ho hladila po zádech.

Z příjezdu k domu jeho dědečka se mi vybavuje jen jedno, pohřební vůz, černý pytel, šero a ticho. Přesně jako fotky z místa činu, kde zahynula má mamka.

Paní Tuckerová, jak jsem zjistila, se celá klepala a stírala si pomuchlaným kapesníčkem slzy z tváří. „Zažila jsem to několikrát, ale vždycky mě to dostane znovu a znovu..." Naříkala, když ji Dean bral okolo ramen a vedl do domu.

Šla jsem do kuchyně udělat kafe, potřebovali jsme ho. Snažila jsem se neplakat a zatím mi to šlo. Nechtěla jsem to Deanovi ještě ztěžovat. Jen jsem se cítila slabá a pořád se chvěla, ještě před dvěma týdny se mnou chodil po galerii, a teď byl pryč.

„Jo... dobře." Dean vstoupil do kuchyně a s někým telefonoval. „Takže pozítří.... Taky tě mám rád mami...budu se držet...Paní Tuckerová bude v pořádku, Lorry jí dělá kafe..." odmlčel se. „Jo, je tady se mnou," v tom se na mě koukl a na tváři vytvořil něco jako úsměv „já vím, je úžasná. Takže se brzy uvidíme, měj se." Hovor vytípl a telefon odložil.

Dlaněmi se zapřel o kuchyňskou linku a zaklonil hlavu. „Ještě o víkendu se na mě smál, cítil se dobře, Lorry. Hráli jsme karty, bavili se a teď... zmizel."

„Lásko..." Vydechla jsem, rukou mu kroužila po zádech. „Ale asi to pro něho bylo lepší, viď?" Podíval se na mě, zničený.

Přikývla jsem. „Teď mu bude nejlíp." Obrátil se čelem ke mně a objal mě. „Je to tak... tak nespravedlivý."

„Je to život. Vždycky bude nespravedlivý."

„Víš, někdy mám pocit, že jsme jen postavičky na šachovém poli, se kterými bůh dělá dobré či špatné tahy."

Zvedla jsem k němu oči. „Jo, je to hajzl."

„Podělanej hajzl..." políbil mě do vlasů a pak si jemně opřel bradu o mou hlavu...

Pohřeb se konal přímo na hřbitově, pan O'Conner byl pohřben vedle jeho ženy. Zúčastnila se ho jen Deanova rodina, kde jsem je prvně viděla všechny.

Celou dobu jsem Deana pevně držela za ruku a mlčky se dívala do země.

Na okamžik jsem si vybavila den, kdy jsem tu takhle stála posledně. Bylo mi osm, táta byl čerstvý vdovec a Mark mě držel kolem ramínek. Zajímavé na tom bylo, že jsem neplakala. Slzy dolehly až v budoucnu, kdy jsem si vše vlastně pořádně uvědomila. Že už spolu vlastně nikdy nepůjdeme na zmrzlinu, že si se mnou nikdy nelehne do postele a nebudeme se společně smát jejím vtipům, nikdy mě nenaučí, jak dělala to, že její lívance vždy chutnaly, jako by je zplodilo samotné nebe.

Teď jsem ale slzy urojila. Nebylo jich přespříliš, ale stačily k tomu, aby si mě Dean vzal pod své křídlo. „Nech toho," šeptal „nechci brečet taky."

Dean z toho byl raněný a zoufalý, to zajisté. K tomu se ten den ode mě nevzdálil ani na krok a neustále mi svíral ruku, Brala jsem to jako projev díku, jako samozřejmost, chtěl cítit, že tam pro něj někdo je.

Po obřadu jsme jeli do domu Deanova dědečka, kde byla připravená smuteční hostina. Poznala jsem tolik lidí z Deanovi rodiny, jediné, co mě na nich štvalo, bylo, jak se vůči Deanovi chovali. Byli tak odtažití, jako by mu snad něco dávali za vinu.

„Teď mají, co chtěli... prachy budou jejich." Slyšela jsem šeptat si jeho tetu a strýce. Kdybych v sobě nenašla alespoň kapku důstojnosti, ztropila bych scénu. Měla jsem chuť na ně řvát, co si to sakra o sobě myslí. Umřel jim příbuzný a oni tu budou řešit dědictví a k tomu to házet na mého přítele a jeho rodiče, obviňovat je z toho, že tohle celé byl plán. Vše to bylo tak absurdní a dělalo se mi zle.

Déle odpoledne jsem Hanně pomohla uklidit nádobí a zbytek chlebíčků, který zbyl.

„Děkuju, že jsi tu byla pro mého syna, Lorry."

„To je samozřejmost." Odtušila jsem.

Později na to jsem jela domů, byla jsem celá unavená a cítila se slabá. Potřebovala jsem odpočinek a nejlépe spánek.

„V pořádku!?" Přesvědčoval se táta, když jsem se mu přišla ukázat do obývacího pokoje. „Víceméně."

„Více nebo méně?" Nadzvedl obočí. „Více."

„Zvládá to Dean!?"

„Nese to statečně. Jdu si lehnout." Taťka chápavě přikývl a já se vynesla po schodech do pokoje.

Převlékla jsem se do pyžama, svalila se do postele a zachumlala jsem se do peřiny. Až teď mě napadlo, co vlastně bude?

Dodělá Dean školu tady nebo se vrátí zpět do Detroitu? O tomhle jsme ještě nemluvili a přišlo mi to zvláštní, přitom je to evidentní.

Usnula jsem brzy, usmyslela jsem si, že dnes si radši dám už pokoj. Myslet na další věci mě vyčerpávalo ještě víc, k tomu takové.

V průběhu noci jsem v pokoji zaslechla kroky, načež mě polilo horko. Ale když se ke mně dotyčný přitulil a já poznala tu vůni, ulevilo se mi. Spokojeně jsem zamručela. Bylo těžké rozeznat, jestli se mi to zdá, či ta slova byla pravdivá:

„Doufám, že mi to odpustíš..." Koneckonců, zdálo se mi, že ta pusa byla na rozloučenou.

Hmm, nebojte se, ještě to nekončí:D:) :P -MB