Láska v umění

~5~

„Celou neděli jsem musel poslouchat, jak rodiče vymýšlejí jména pro mého budoucího sourozence.“ Stěžoval si o obědové přestávce Sebastian. „Je to strašně divný. Dají ti jméno, jako bys jim patřil a tobě se pak ještě ani nemusí líbit.“
„Můžeš se nechat přejmenovat.“ Namítl Dean, který za vteřinu seděl vedle mě. „Ahoj.“ Usmál se. Jen jsem pokynula hlavou s mírným uculením.
„Navíc jim tak trochu patříš, když tě sem přivedli oni.“ Pokrčil rameny a vložil si do úst hranolku. „To že zapomněli na kondom a vznikl jsem já, je jen blbá náhoda.“
„To možná, ale kdyby ho měli, ty bys tu nemusel být.“
„Vážně tohle chcete řešit u oběda!?“ Zabručela jsem. „Dobře, takže s tím přejmenováním…“ skočila jsem mu do řeči. „Ty si žádný jméno měnit nebudeš, Sebastiane.“
„Ale Sebastian je strašně vadný a nudný jméno.“ Naříkal. „Musel si mu tohle říkat Deane? Vážně?“ Zamračila jsem se na něj. „Promiň.“ Zamumlal s plnou pusou a pokrčil rameny. „Nicméně, musím jít zařídit domácí úkol do dílen.“ Seb se začal zvedat. „To stihneš?“ Moc jsem tomu nevěřila. „Říkám zařídit, ne udělat.“ Mrkl a vydal se pryč.
Pokračovala jsem v jídle. „Už si se rozhodla, kde budeš sedět?“
„Neměla jsem čas nad tím přemýšlet.“ Uznala jsem. „Nabitý víkend?“
„Jako každý.“ Pousmála jsem se a nemohla opomenout jeho oči přikované na mě. Znervózňovalo mě to. „Můžeš na mě přestat koukat, prosím!?“
„Proč?“
„Rozptyluješ mě.“
„Takže rozptyluju, jo!?“ V jeho hlase znělo pobavení. „Že by si neodolala?“ Zakroutila jsem očima při vzpomínce na scénu, kterou před pár dny ztropil při tom, kdy mě doprovázel domů. „Pochybuju, že srazím tvoje ego, ale ne.“
„Srazila si ho, znovu.“
„Tak to je mi líto pane O’Connere.“ Poplácala jsem ho po zádech a chtěla odejít. „To mě tu necháš? Samotného?“
„Proč by ne?“
„Protože nejsem rád sám.“
„Ale já potřebuju na záchod.“
„Tak to utíkej.“ Ušklíbl se. Pobrala jsem si věci, po cestě vrátila tác a mířila jsem na záchody. Obědová pauza měla končit zanedlouho, takže hned poté jsem se vydala na hodinu francouzštiny, kam přišel Sebastian i se svým úkolem do dílen. Měli vyrobit ptačí budku.
„No není krásná?“ Nadchl se a sedl si přede mě. „Jo Sebe, 25 dolarů je úžasná cena.“ Poukázala jsem s pobavením na přilepenou cenovku na stříšce budky.
„Sakra.“ Zaklel a cenovku sloupl. „Myslíš, že ti to sežere?“ Nevěřícně jsem nakrčila nos. „No, jestli dostanu F, těch dvacet pět dolarů mi dá.“ Můj nejlepší kamarád je idiot.
Francouzština se vlekla šíleně pomalu, samozřejmě protože jsem se těšila na výtvarnou výchovu, i když jsme měli brát pouze teorii. I ta mě ale bavila.
V učebně pana Harrise byly všechny stojany odsunuty stranou a nahrazeny lavicemi, sestavěné do kruhu, které jsou většinou strčené u zdi. Zřejmě měl v úmyslu nemalovat tenhle týden jen s námi.
Usadila jsem se na židli před oknem a na lavici si vyndala svůj sešit s propiskou. „Nazdárek.“ Podívala jsem se vedle sebe a spatřila Deana. „Ahoj.“ Přisedl si vedle mě. „Teorie asi bude nudná, co?“ Odfrkl si. „Ne, pan Harris není nikdy nudný.“
„Dobře, jak myslíš.“ Uvelebil se na své židli.
Na začátku hodiny jsme si připomněly minulou látku, ze které jsme měli psát další týden test. Potom pan Harris předstoupil před tabuli a začal psát.
„Impresionismus.“ Poklepal kloubem prstu o tabuli a obrátil se na nás. „Ví někdo něco o tomto uměleckém směru?“ Otevřela jsem pusu, že začnu mluvit, protože jsem o tom věděla víc než dost, ale náš nový spolužák mě předběhl.
„Vznikl koncem devatenáctého století a jeho cílem je malba v přírodě. Snaha byla pokusit se zachytit atmosféru dané chvíle, což si myslím, že Claude Monet, pravý otec impresionismu dokázal výborně.“ Sebral mi to přímo z pusy.
„Výborně pane O’Connere, zdá se, že tu budeš mít konkurenci Lorraine.“ Pan Harris se zasmál a já mu to slabě oplatila. Konkurenci jsem tu neměla nikdy, protože jsem byla jediná, která se tomu naplno věnovala. Ale bylo mi to jedno.
„Jak nám již tady nový student prozradil, impresionismus je styl konce devatenáctého století, často používaný i v dnešní době. První umělci, kteří s tím začali, stáli ve své době mimo běžný vkus. Nerespektovali mnoho platných pravidel výtvarného umění.“ Terri mu vběhla do řeči. „Je divné mít v tomhle pravidla.“
„Ano, máš pravdu Terri. Ale tehdejší doba byla jiná, plná předpisů.“ Posadil se na kraj svého stolu. „Teď ale zpět. Podstatné pro ně bylo, že se nemalovalo v ateliéru, nýbrž venku, v přírodě, což jim umožňovalo pozorovat přírodu v plné kráse a snažit se zachytit hru stínů a slunečního světla.“
„Co když pršelo!?“ Vykřikl někdo z lidí. Zakroutila jsem očima nad tak směšnou otázkou. „Nemuseli být jen v přírodě. Když otevřeš dveře, či okno, taky vidíš co je venku.“ Pověděla jsem.
„Máš pravdu Lorry.“ Pan Harris se usmál a pokračoval dál ve výkladu. Přesunul se k typickým znakům obrazů a nakonec k jeho představitelům.
Na historii jsem Deana nechala sedět vzadu a rozhodla se, že se podřídím jeho návrhu…