Láska v umění

~11~

Na pátek večer jsem se rozhodla upéct čokoládové sušenky, vím, že ty má pan McLoud nejraději. Klukům jsem uvařila a ujistila se, aby zbylo na tátu. Následovně jsem se rozloučila a vyběhla před dům, kde už sídlil můj přítel s jeho džípem.
Nasedla jsem si k němu a políbila ho na rty, které již automaticky špulil. „Ahoj.“ Pozdravila jsem ho pak.
Zapásala jsem se a na klín si položila krabičku se sušenkami. „Co to máš?“ Vyzvídal. „Uvidíš.“
„Hmm, dobře.“ Usmál se. Vyjel a já ho navigovala.
 „Zase elegán?“ Světlá košile mu téměř obepínala tělo. „Jo.“
„Líbíš se mi jako elegán, ale můj Dean je lepší.“ Zbožňovala jsem na něm jeho ošoupané džíny, conversky, obyčejná trička, ale hlavně tu červenou mikinu, kterou tak rád nosil.
„Takže tvůj.“ Ježíš, co jsem to zase plácla, jasně, že nebyl můj.
„Já…“ nevěděla jsem co říct. „Klid, jsem tvůj.“ Zachechtal se.
Dean zaparkoval na příjezdové cestě. Sebovu babičku měli za chvíli pustit z nemocnice, ale dnešní večeře se nezúčastnil ani její manžel, protože se nechal slyšet, že když tam nebude ona on také ne. Tím pádem nás mělo být pět, pokud nepočítám dalšího božského potomka McLoudů, který Juliette roste v bříšku.
„Tak pojď.“ Zavelela jsem a opustili jsme auto. Dean si se mnou propletl prsty. „Jsou fajn?“
„Sebovi rodiče? Jsou senzační.“ Informovala jsem ho a zaťukala na dveře. Za chvilku nás vítala Juliette. „Ty budeš Dean?“ Hádala. „Ano, to jsem.“
„Ach, ty ďolíčky!“ Nadchla se a přátelsky ho objala, jako kdysi mě. Značilo to: „Prošel si, vítej u nás doma.“
„Co mají všichni s těmi ďolíčky?“ Divil se, když Juliette zmizela do kuchyně i s mou krabičkou sušenek. „Jsou roztomilí.“ Žďuchla jsem mu do nich ukazováčkem. „A teď pojď.“
Zavedla jsem ho do kuchyně. Sebastian již seděl u stolu a instruoval svého otce, jak správně prostřít stůl. Pan McLoud z toho začínal být na větvi, což byl zajisté i Sebastianův účel. „Dobrej.“ Hrkla jsem, abych ho z toho vytáhla. „No konečně.“ Oddechl si. „Doprostři si to sám.“ Řekl nevrle a hodil na stůl proutěnou ošatku plnou příborů a ubrousků, načež se přesunul k nám.
„Ahoj, Lorry.“ Přivítal mě rychlým objetím. „A ty jsi Dean, že?“
„Ano, těší mě.“ Potřásli si a Bob na mě nenápadně mrknul. Uculila jsem se.
Usadili jsme se ke stolu a Juliette nám naservírovala své delikatesní tortilly. „Takže ty jsi z Michiganu?“ Ujišťovala se.
„Ano.“ Dean se málem zakuckal. „Co vás sem přivedlo?“ Položila jsem mu ruku na stehno, neváhal ani chvilku a chytil mě za ni. „Rodinné věci.“ Docházelo mi, že asi budu jediná, co o jeho dědečkovi ví, a tak trochu mě to hřálo u srdce. „Ach tak…“ vydechla Sebastianova mamka a po zbytek jídla již bylo ticho…
„Deane, co posloucháš?“ Vyzvídal Bob, když v obývacím pokoji přemýšlel, co pustí.
„Nemám rád ticho, víš?“ Povídal mi jednou. „Když jsem byl malý, vládlo u nás doma neustále a já ho nesnášel.“ Jenže pak jsem objevil tuhle věcičku-“ přejel rukou po jeho gramofonu „a všechno bylo lepší.“
„Tak různě.“ Prohlásil můj přítel a zvednul se, aby si šel prohlédnout desky Sebova otce. Bob měl rád převážně jazz, hlavně Louise Armstronga.
„Třeba je.“ Dean mu jednu z desek podal. „Aerosmith.“ Usmál se Bob a já strnula. Nehty jsem zaryla do pohovky, protože ta skupina mi připomněla jen jediné, mou mamku. Zesnulou mamku.
„Pustím je.“ Ale ne. Nikdy jsem o tomhle nikomu neřekla, ani Sebastianovi jsem to nezmínila, protože jsem o své mamce nikdy nechtěla mluvit a přivolávat to zpět.
Nadechla jsem se, odhodlaná, že to strpím. Přece už to bylo pěknou řádku let. Jenže ani tahle domněnka mi nepomohla. S prvními tóny písničky Cryin jsem si vybavila dobu po mámině smrti. Jak u nás hráli pořád a pořád dokola, až to babičku naštvalo a já prostě nemohla. Je zajímavé kolik jedna skupina ve vás může vyvolat bolesti.
„Jdu si pro vodu.“ Zvedla jsem se a mlčky odešla. V kuchyni jsem se opřela o linu, zavřela oči a zaklonila hlavu, snažíc se zahnat slzy. „Teď ne, teď brečet nebudeš. Nebrečíš přece nikdy.“ Mluvila jsem si pro sebe. Tohle mě přepadne jen málo kdy, ale teď, když se blížilo desetileté výročí máminy smrti, to bylo intenzivnější. Uvědomíte si jakou je to dobu a naivně si myslíte, že už to přece musí přejít. Jenže ono ne, naopak ta muka stále sílí a já si jen nalhávám, že to je v pořádku.
„Lorraine!?“ Překvapil mě Dean, ale možná jsem i chtěla, aby to udělat. Mít ho teď u sebe mi přišlo dobré, ale nadruhou stranu jsem nechtěla, aby mě takhle rozhozenou viděl.
„Stalo se něco?“ Jeho hlas byl plný obav a starostí, ale já jen natáhla ruce, obtočila je kolem něj a tiskla si ho k sobě.
„Občas mě to přepadne, víš?“ Odhodlala jsem se.
„Co?“
„Mámina smrt. Stačí jediná silná věc ve spojitosti s ní.“
„Ježíš!“ Přitiskl si mě víc. „Měla jsi říct, ať to nepouští!“ Došlo mu.
„To je v pohodě. Nemám ráda, když mě někdo bere v potaz.“
„Hej, tohle neříkej.“ Poodtáhl se a podíval se mi do očí. Poprvé jsem ucukla, protože jsem nechtěla, aby mě viděl takhle. „Zlato.“ Vzdechl si a chytil mou bradu mezi své prsty a donutil mě se na něj dál koukat. Ale nic neříkal. Pouze natiskl své rty na mé a já věděla, že tohle bude vyjadřovat všechno, co chceme projevit. Ať už to bude, jsem tu s tebou, mlč už… pokaždé to někdo z nás udělá.
„Měli bychom se tam vrátit.“ Zamumlala jsem. „Vážně, Cohenová?“ Zabručel.
„Jo.“
„Tak pojď.“
Nechápu, jak to Dean dělá, jak si dokáže každého tak lehce získat. Je to jeho charisma? Vtip? Či sebevědomí? Zřejmě vše dohromady, občas jsem mu to záviděla.
„To vážně!?“ Nemohla uvěřit Juliette. „Jo, vážně jsem to udělal.“ V tom všichni vybuchli smíchy. Dean vyprávěl, jak jako malý zamknul svého tátu v ložnici a zahodil klíč. Jeho mamka musela po návratu z práce, za několik hodin poté, zavolat hasiče, protože malý zlomyslný O’Conner najednou nevěděl, kam klíč zmizel a náhradní neexistoval. Jeho táta prý nevěděl, jestli se smát, nebo na svého syna křičet.
Brzy jsem začala být unavená a stěží držela mé oči otevřené. „Chceš spát, Lorraine?“ Postřehla Juliette. „Celkem, ale to je v pořádku.“ Máchla jsem rukou. „Pojedeme, stejně už musím domů.“ Dean mi pomohl na nohy.
„Moc vám děkuju za večeři.“
„Nemáš zač.“ Ujišťovala ho Sebova mamka. „Budu ráda, když se tu opět objevíš.“ Zněla upřímně.
„Já taky.“ Opětoval jí.
Po rozloučení jsme se přesunuli do Deanova džípu a odvezl mě k nám.
„Jsi v pohodě?“ Ujišťoval se, zřejmě stále kvůli té mamce. „Ano.“ Odtušila jsem. „Víš, mohli bychom zase do klubu, jako tehdy.“
„Asi jo.“ Vlastně mi to tancování prospělo, i když mě druhý den bolely boky a Noel se mi smál, ale něco uznal. „Pozoroval jsem tě z pódia. Byla jsi jako vyměněná. Měla by ses takhle bavit častěji, Lorraine.“ Pověděl mi a měl pravdu. Jako vyměněná jsem se cítila. Přesně jako Joan, za kterou jsem se vydávala.
Dean si položil ruku na opěrku hlavy sedadla spolujezdce, tou druhou mě chytil za tvář.
„Měla bych jít.“
„Vážně se nic neděje?“ Místo odpovědi jsem ho políbila a nějakou chvíli se s ním líbala, zatímco mi rukou vískal ve vlasech.
„Dobrou noc.“ Popřála jsem mu, načež jsem opustila auto.
Táta usnul na gauči s novinami na břiše a brýlemi na očích, které mu pomalu sklouzávaly dolů. Povzdechla jsem si.
Věděla jsem, že se tohle nikdy už neodnaučí. Od té doby, co maminka umřela, to dělal neustále. Vždy čekal, až každý z nás bude ve své posteli a on bude vědět, že jsme v pořádku. Usnul tu při čekání na mě.
„Tati.“ Jemně jsem s ním zatřásla. Zamžikal a usmál se. „Ahoj.“ Vypravil. Pomalu si sedal.
„Běž do postele.“ Vyslala jsem ho. „Jen jsem se chtěl ujistit, že dorazíš.“
„Já vím. Dobrou.“ Políbila jsem ho na čelo. Z konferenčního jsem popadla sklenici a talíř z večeře, zašpiněný špenátem. V kuchyni jsem vše musela naskládat do myčky, kluci se na to vykašlali.
Dnes v noci jsem neměla v plánu dlouho spát. Namísto toho jsem šla raději do suterénu a vzala si čisté plátno. Malovala jsem rodinné album, to jediné místo kromě našich srdcí, kde byla ještě celá rodina pohromadě. Z alba vypadávalo několik snímků, vzpomínky, které se vyprchaly pryč společně. Na které už nikdo z nás nechtěl vzpomínat. Fotky mámina auta, které bylo totálně na šrot. Její tělo zapnuté v černém pytli. Rakev ukládajíc se do jejího hrobu. Uslzení bratři, zničený otec. Už nikdy…
 Během dalšího týdne nás navštívila první sněhová nadílka. „Zase ta bílá sračka.“ Nadával Sebastian, který zimu nesnášel. Jenže pro mě to bylo úžasné, milovala jsem pozorovat zasněžené lesy, bílé špičky stromů, rampouchy na domech. Tak nádherně se to kreslilo.
Ulice se začínaly plnit vánoční výzdobou, a tak táta rozhodl, že je také na čase vytáhnout našeho Rudolfa. V naší rodině je již od té doby, co se narodil Billy. Mamka tu umělou sobí figuríny objevila jednou na bleších trzích. Zamilovala se do něj a od té doby se stal každoroční výzdobou Cohenů. Vždy jsme ho postavili před verandu, aby nás vítal.
Vánoce jsou jediný svátek v roce, který milujeme ze všech nejvíc. Nejsme typ rodiny, co si dokazuje lásku drahými dary, jsme typ rodiny, co si lásku vyznává pomocí chvil strávených spolu. Kdy všichni společně koukáme na Vánoční koledu Charlese Dickense, úžasného Jacka Frosta, cpeme se cukrovím a popíjíme šíleně sladké horké kakao. Pod stromečkem jsme nikdy neměli hromadu dárků, my byli rádi za každou maličkosti, ale i bez té bych se obešla.
Všichni bratři se podíleli na výzdobě stejně jako na vánočním úklidů svých pokojů, což znamenalo větší práci pro mě. Nadměrné praní a žehlení.
Billy s Noelem připevňovali světýlka, Lucas věšel ponožky na krb a Mark mi pomáhal utírat prach na místech, kam jsem nedosáhla. „Co Dan?“ Už zase. „Dean.“
„Sakra, ale já si to zapamatuju!“
„Jo, to určitě.“ Ucedila jsem. „Promiň.“
„V pohodě. A je to dobrý, víc než to…“ Mark se posadil na židli. „Billymu se nelíbí.“ Potvrdil to, co jsem tušila. Ty slova se nesly ve vzduchu a já je nechtěla vstřebat.
„Ale proč?“
„Já nevím. Každému někdo nesedne. Vlastně to ani není podstatné, Lorry. Důležité je, abys byla šťastná, a jeho názor tě zajímat nemusí.“ Povzdechla jsem si. V tomhle směru měl pravdu, ale i tak mě to trápilo a svíralo mě to. Já Jenny taky před lety přijala, a pokud to nechtěl provést i on s Deanem, bez ohledu na to jak dlouho by nám to vydrželo, koledovalo si to o sourozenecký rozhovor, protože já nechtěla, aby k nám Dean chodil, pokud by tu od někoho nebyl vítaný. Však jak by se cítil.
V tentýž týden jsem se měla seznámit i s Deanovo dědečkem, těšila jsem se na to. Byli jsme domluveni, že mě v sobotu ve tři hodiny vyzvedne.
Oblékla jsem si džíny, tílko a volný pletený svetr, který mi ležérně klouzal po pravém rameni. Koupila jsem si ho loni, ve výprodeji při jednich z nákupů s Jenny, což mi připomnělo, že mě určitě někam vytáhne, kvůli dárkům.
Vlasy jsem si spletla do copu a na hlavu si narazila čepici. Za chvilku jsem seběhla do přízemí. Noel měl dnes koncert, na který jsme s Deanem chtěli jít, pokud by se jeho dědeček na naše seznámení necítil.
Tátovi jsem chtěla slíbit, že budu doma včas, abych připravila večeři, ale pověděl, že si s kluky výjimečně objednají pizzu.
Dean tu byl opět na čas.
Naskočila jsem k němu do auta. „Co to je!?“ Vytrhl mi z ruky krabičku s několika muffiny, co jsem pekla. Nahlédl dovnitř. „Mňam! Můžu!?“ Díval se jak malé dítě, toužící po hračce. „Na ten výraz ti nejde dřív ne, ale nechce to vydržet k vám?“ Zkousnul si ret a zadíval se na muffiny. Chvíli tápal v mysli a pak se rozhodl krabičku zavřít a vrátit mi ji. „Aspoň se budu mít na co těšit.“ Prohodil a jeli jsme. „Nemůže se tě dočkat, mluví o tom celý týden.“
„Já se taky těším.“ Přiznala jsem.
Dean zaparkoval na jejich příjezdové cestě a odvedl mě do domu. Bundu jsem si pověsila na věšák a do jejího rukávu jsem strčila čepici. Zula jsem se, chytla Deana za ruku, kterou mi nastavoval, a kráčeli jsme do obýváku. Byla jsem nervózní jako by mi měl představit spíše někoho ze svých rodičů.
Deanův dědeček seděl v proutěném křesle a díval se na televizi. „Dědo.“ Upozornil na nás. Zvedl k nám oči a usmál se. „Sakrament! To je kus!“ Zahlásil a já cítila, jak se červenám, ale musela jsem se zasmát. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem ho a pustila Deana. Pan O’Conner se pomalu zvedal. Chtěla jsem ho zarazit, ale pak jsem si uvědomila, co mi Dean kladl na srdce: „Dělej, že je naprosto zdraví.“
Slabě uchopil mou ruku a potřásli jsme si. „Lorraine.“ Představila jsem se mu do toho. „Roger.“ Oplatil mi a posadil se zpět.
„Upekla jsem muffiny, dáte si? Povedlo se mi zabránit Deanovi, aby je nespořádal.“ Nenápadně jsem se na něho zakřenila a on se zamračil. „Jistě, moc rád ochutnám.“ S radostí jsem otevřela krabičku a nechala ho, si jeden z muffinů vzít, poté jsem ji položila na konferenční stolek. „Lorry, dáš si kafe?“ Ptal se Dean. „Jestli budeš tak hodný.“ Přikývl. „A dědo ty čaj, že?“
„Jak jinak.“ Potvrdil mu a můj přítel odešel do kuchyně. „Sedni si.“ Pan O’Conner poukázal na pohovku. Poslechla jsem ho.
„Víš, že můj vnuk o tobě dokáže mluvit celé hodiny?“
„Vážně?“ Nevěřila jsem. „Vážně.“ Zasmál se. „Tak pokud jen v dobrém, asi mi to lichotí.“
„Nic zlého by o nikom neřekl.“
„To je pravda.“ Opravdu jsem Deana neslyšela o nikom říct křivé slovo. Možná si z někoho utáhl, ale nemyslel to zle. Líbilo se mi to na něm jako spousty dalších věcí.
„Vlastně o tobě už všechno vím.“ Uchechtl se. „Někdy bych moc rád viděl tvé obrazy, Dean říkal, že je to něco úžasného.“ Zakoulela jsem očima. „Přehání.“
„Jsi skromná.“ Podotknul. „Jednou se ti to vymstí.“ Nadechla jsem se, že se ohradím, ale vlastně jsem nevěděla, co bych mu na to řekla. Naštěstí se vrátil Dean s tácem v ruce, na kterém měl hrníčky, smetanu do kafe a cukřenku. Položil jej na stůl a hupsnul si vedle mě. Ruku mi dal kolem ramen. „Drbete!?“ Nadzvedl pravé obočí. „Neboj se. Tebe vždycky.“ Cvrnkla jsem ho do nosu. „Zrovna jsem Lorry říkal, že chci vidět její obrazy.“
„Říkal jsem jí, že jí pomůžu s výstavou v galerii, ale říkala, že nechce.“ Hodil po mě uštěpačný pohled. „Proč pak ne?“
„Protože je mi blbé brát si od jiných lidí peníze.“
„A proč to nebrat jako dárek k Vánocům?“
„Nechci žádný dárek.“ Odsekla jsem. „Fajn, fajn…“Dal ruce do obraného gesta a já byla ráda, že toho pro tentokrát nechal.
„Cohenová!“ Křikl najednou Deanův dědeček, až jsem se lekla. „Tvoje maminka byla zdravotní sestra, pracovala v nemocnici svaté Agnes, že?“
„Ano. Odkud to víte?“
„Tvé příjmení mi bylo povědomé a konečně jsem si vzpomněl. Často se starala o mou ženu, víš? Měla ji moc ráda.“ Usmála jsem se. „To věřím.“
Deanův dědeček byl milý a už jsem věděla, po kom jeho charisma zdědil. Ovšem, matně jsem si vybavila fotky z horního patra, které jsem si tu posledně prohlížela. Roger byl oproti nim pohublý a tvář se mu slabě propadala. Nebyl plný života jako tam. Jenže to je bohužel cílem rakoviny v jeho těle. Zbavit ho života, ale on s tím bojoval. Statečně.
„Půjdu si lehnout, když mě omluvíte.“ Po necelých dvou hodinách společného klábosení a smíchu začal být unavený. Dean se vyhoupl na nohy, aby mu pomohl z křesla.
„Víš jak to je Lorraine!?“ Zastavil se v obloukovém vstupu, opíraje se o dřevěnou hůl, a mluvil zády ke mně. „Celý život se učíš, abys nakonec mohl umřít.“ Začal se šourat dál.
Jeho slova se mi utkvěly v hlavě. Právě definoval celý smysl našich životů v jedné větě.
„Co by si paní přála dělat?“ Zajímal se Dean, potom co se ke mně na gauč vrátil. Přála jsem si jediné.
Rukou jsem mu zezadu zajela do vlasů a stáhla si ho k sobě. Políbila jsem ho. „Tenhle plán se mi líbí.“ Ušklíbl se a něžně mě položil na záda, spočíval nade mnou. „Jsou tak nádherný.“ Palcem přejel po mých rtech a následovně mě na ně krátce políbil. V tom se přesunul na můj krk. Razil si cestičku všude, kde jen to šlo a já tak moc toužila vyplnit tu díru, která se mezi námi stále držela. Obtočila jsem si nohy kolem jeho pasu a stáhla si ho ještě více těsněji na sebe. Teď to bylo ono.
Zavřela jsem oči a vnímala jen ten pocit, co ve mně dřímal. Vzrušení, chtíč a tu dokonalou hřejivou lásku, kterou mě zaplňoval. Jemně okusoval kůži na mém krku a já vzdychla. Bylo to tak krásné, opojné a vůbec ne trapné, jak jsem si to představovala. Díky Deanovi nebylo absolutně nic, z čeho bych byla nesvá, vždy to uměl zařídit. Myslím, že v mých poprvé a v tom, že věděl, že jsem nikdy před ním neměla kluka, se vyžíval. Každou naší společnou chvíli dělal tak, aby byla výjimečná a já si ji pamatovala navždycky. Dařilo se mu to, náramně.
Chytla jsem lem jeho trička a on se napřímil, abych mu ho pomohla stáhnout. Odhodila jsem ho na zem.
Ruce si zapíral v úrovni mých ramen a tvrdě se mi podíval do očí. „Nebudeme spěchat, ano!?“ Zdálo se, že tím ujišťuje i sám sebe. V jeho očích planulo pochopení, ale jeho rozšířené zorničky mi napovídaly o tom, že se s tím v hlavě pere.
„Děkuju.“ Broukla jsem pouze a ruce mu položila na horkou kůži na zádech. Klesl zpátky dolů.  „Víš, že teď čerpáme skoro každé tvé poprvé?“
„Vím, ale pokračujme s tím, prosím.“
„Přestat by pro mě bylo to nejbolestnější zklamání.“ Uznal, načež jsme se začali líbat. Hladila jsem ho po rozpálené kůži a vnímala, jak se pravidelně pohupuje. Jak naše těla do sebe dokonale zapadaly a tvrdá džínovina jeho kalhot se o mě třela a nutila mě vzdychat. Oba jsme byli oblečení, ale jako bychom byli nazí. V ústech se mi objevil jeho jazyk a začal se mnou laškovat.
Nechápala jsem, co se mnou dělal. Nechápala jsem, jak jen rytmické pohupování jeho těla mě mohlo hnát do té neznámé propasti. A pokud by nepřestal, spadla bych do ní a roztříštila bych se na kusy jako porcelán.
„Deane…“ vydechla jsem mu do úst a kouknul se do mých očí. „Ano!?“ Pusy mi tisknul po lemu spánkové kosti, až do ďolíčku na bradě. Sunul se níž, až k mému dekoltu, který nepatrně objel jazykem a pak mi náhle jemně mezi zuby skousnul ušní lalůček a to byla poslední kapka. Snažila jsem se ohlídat mé steny, které se mi linuly z úst, ale nešlo to. Jako by si mé tělo dělalo, co chtělo a bylo patrné, že si tohle muchlování, tohle poprvé užívá. Jako bychom se společně přesunuli na úplně jiné místo ve vesmíru, existující jen pro nás dva a Dean tam byl jediný bod, který mě držel pohromadě.
Dál mě líbal všude možně a nechtěla jsem, aby s tím přestal. Třel se o mě čím dál naléhavěji. Kdyby mi rozum nebránila, přesunula bych se i k dalšímu kroku, protože u něj jsem si byla téměř jistá, že bych toho nelitovala. Ale byla jsem ráda, že ještě těch pár probraných procent ve mně, které nepropadaly té slasti, mi v tom bránily.
Líbal mě na krk, bradu, rty, spánek… hruď. A s tím zvýšeným tepem ve mně, jsem věděla, že to co nastane, už dlouho trvat nebude. Proběhla mnou vlna vzrušení a já Deanovi zaťala prsty do kůže. Skoro neslyšitelně sykl, ale nechal to plavat a my se dál horečnatě pohybovali a já nechávala jeho rty dělat si, co chtějí.
 Děkovala jsem bohu, že mi Deana O’Connera připletl do cesty, protože neudělat to, já nenajdu to, co mi scházelo. Nenajdu výplň do té ohromné díry v mém srdci, která mi zůstala, když máma odešla. Nechápala jsem to. Nerozuměla jsem tomu, jak to udělal. Jak si mě tak lehce mohl získat, tak snadno vzít. Ještě před tím než se objevil, pro mě kluci byli mrtvým bodem, ale teď jsem kroutila hlavou nad tím, proč tomu tak bylo. Myslela jsem si, že jsou vedlejší, že na ně je času dost, ale Dean mě přesvědčil o opaku.
Začala jsem se pod ním otřásat, vnímala tu cizí vlnu, která mnou projela, a tiše jsem zasténala. Dean se náhle povalil na mě a já byla zavalená tíhou jeho celého těla, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se vzpamatovat z té nové zkušenosti, jenže jsem byla tak fyzicky a emocionálně vyčerpaná, že jsem se bála, že to nebude ani možné. Dean přerývavě dýchal a snažil se popadnout dech a já se snažila soustředit na to samé. Skutečnost, že se právě stalo, to co se stalo, mě vyváděla příjemným způsobem z míry.
Dean se zvedl a já škubla víčky. Dívala jsem se do jeho tváře, když se opíral o opěrku na ruce a skláněl se nade mnou. Jeho rty byly napuchlé a tak rudé, stejně jako jeho tváře. Působil jako by uběhl maraton. „Cohenová, ty mi dáváš zabrat.“ Zaúpěl a políbil mě na čelo. „P-proč?“ vyloudila jsem zmateně. Usmál se a začal mi odhrnovat vlasy, které mi padaly do očí.
„Protože ve mně vyvoláváš tolik věcí, tolik pocitů, že už pomalu nevím, jak se jim ubránit.“
„A jsou hezké?“ Kývl. „Moc hezké.“
„Tak se jim nebraň, protože já to vnímám stejně.“  Jeho holé tělo mě tak rozptylovalo! „A teď si prosím obleč tričko.“ Zatěkala jsem očima jinam. „Líbím se ti takhle?“
„Jo.“ Pípla jsem ostýchavě. „Máš štěstí, že mam ten sport rád.“ Ušklíbl se.
„Doufám, že ho budeš mít rád moc, moc, moc, dlouho.“
„Budu se snažit.“ V tom jsem si uvědomila, že já ho tu nabádám ke sportu, aby pořád vypadal takhle dobře, zatímco já sama nic nedělám. Trochu jsem se styděla za své nevypracované hubené bílé břicho.
„Nechceš vidět tu garáž?“ Navrhl mi. „To je dobrý nápad.“ Uvědomila jsem si, že jsem naše dílo neviděla dokončené, v suché podobě.
Ihned jsem seskočila z gauče. Dean mi přehodil ruku kolem ramen a vedl mě ke dveřím do garáže. Otevřel je a nechal mě projít.
Náhle byla tak veselá a ne depresivní, jako když její zdi bývaly šedé. Teď z nich šlehaly všelijaké barvy zapadající do sebe v podobě ohromných fleků. „Co na to řekl tvůj děda?“ Dean mě zezadu objal a natiskl si mě na své stále holé tělo. „Že je to tu konečně plné života.“
„To má pravdu.“ V tom jsem si uvědomila. „Neustále mluvíme o mých obrazech, chci vidět ty tvé.“ Vzdechl si. „Pojď.“ Chytl mě za ruku.
Vyšli jsme schody do prvního patra a zamířili ke dveřím naproti. „No běž.“ Pobídl mě. Nejistě jsem zabrala za kliku a vešla dál. Ocitla jsem se v Deanovo pokoji. Byl čistý a vše se zdálo být důkladně srovnané a uklizené. Postel ustlaná, cédéčka vedle hifi věže srovnané do jednoho menšího komínku. „Uklízel si tu?“ Na kluka tam měl totiž až moc čisto.
„Co? Ne!“ Odpověděl mi až moc rychle a ukvapeně. Jeho tváře se trochu začervenaly a mě bylo jasné, že tak čistotný nebude. Ten úklid měl svůj důvod. „O’Connere, ty si kvůli mně uklízel!“ Mračil se. „Fajn!“ Uznal pak. „Ale nechci, aby to působilo tak, že jsem počítal s tím, že si tě sem vezmu. Jen jsem tě nechtěl přivést do bordelu, kdyby náhodou.“
„To je v pohodě.“
Očima jsem zalétla ke stěně, kde spočívala plastická mapa světa a já k ní zamířila. Prstem jsem přejížděla po její kostrbaté linii. „Kdybys mi měla říct jediné místo na zemi, kam by ses chtěla podívat, jaké by to bylo?“ Zeptal se mě. Jediné místo? Měla jsem tolik měst, které bych ráda navštívila a teď jsem se musela zamyslet jen nad jedním místem.
„Já nevím, to je moc složitá otázka. Je toho tolik.“ Ukázala jsem na mapu. „Že vážně nevím.“ Obrátila jsem se na něho. „Víš, kam bych se chtěl podívat já?“ Zakroutila jsem hlavou. „Do tvého srdce.“ Nakrčila jsem obočí. „Je velké, plné lásky. Cítil bych se tam úžasně.“
„Podívat se tam nemůžeš, ale zaručuji ti, že tam sídlíš na hodně velkém místě.“
„To je čest.“ Usmál se. „Ne, ale teď vážně. Říkal si, že chceš cestovat. Kam bys chtěl?“
„Kamkoliv.“
„Konkrétně?“
„Nejvíc sním asi navštívit Nový Zéland.“ Uznal. „Přitahují tě hobitky?“ škádlila jsem ho. „To víš, ty jejich obří chlupatý chodidla jsou neuvěřitelně sexy.“
„A jak náramně by se masírovaly.“ Dean se začal smát a já s ním.
„Ale teď ty obrázky.“
„Moc jich tu nemám,“ vydal se k psacímu stolu „většina je v Detroitu, tedy téměř vše.“ Sáhl za něj a popadl velké černé desky. „Ale když si na tom trváš.“ Pokrčil rameny. S děkovným výrazem jsem si desky převzala a vylezla si na postel. Sedíc v tureckém sedu jsem je otevřela.
Dívala jsem se na mnoho portrétů, rysy propracované do detailů, perfektní stínování. Poznala jsem sebe, asi na čtyřech obrázcích. Jednou se smíchem a skoro zavřenýma očima, pak zase smutnou, šklebící se a nakonec kousající si ret.
Pokračovala jsem dál. Kreslení s tužkou se mi vždy zdálo složitější, ale on to dokázal nakreslit tak, jako by to byla hračka, něco co je pro něho samozřejmost jakoby to dokázal kdokoliv.
„To je nádhera, Deane.“ Vydechla jsem a unešeně na něho koukla. Opíral se ramenem o skříň a nenuceně si hrát s přezkou svého pásku. „To mi říkají celý život.“ Pronesl. „Nedivím se.“ Obdivovala jsem vykreslený strom s opadaným listím a starou stodolou v pozadí. „Je to konkrétní místo?“ Byla jsem zvědavá. Dean si vlezl ke mně.
„Jo. Často jsem si tam jako malý chodíval hrát.“ Poučil mě.
„Už tam nechodíš?“
„Ne.“ Zdálo se mi, že za tím slovem se něco skrývalo a podle jeho očí a přísného hlasu, ne moc hezkého. Proto jsem se neptávala dál. Desky mi vzal z rukou a položil je na zem.
Lehnul si na záda, ruce za hlavou a zíral do stropu. „Už mě to nebaví, víš?“ Spustil. „Máš talent, si neobvykle nadaný, měl bys na univerzitu, pomůžeme ti dostat se výš…“ Zaujatě jsem ho poslouchala.
„Nesnáším to. Od mala to poslouchám neustále dokola. Já to nechci dělat, jen kreslit jako moji rodiče. Chápu, tebe to baví, miluješ to, ale já to dělám jen z nudy. Baví mě pozorovat nadání a umění ostatních, ale ne to moje.“ Myslím, že tohle v sobě dusil dlouho. Mluvil tak sklesle, až mě to trhalo. „Víš, jednou mi někdo řekl, že náš život a naše rozhodnutí jsou pouze na nás.“ Připomněla jsem mu jeho slova.
„Lehni si.“ Pobídl mě a já se položila k němu. Rukou si mě k sobě přivinul. „Je to tak, já vím. Ale pak je tu zase ta druhá věc – nechceš zklamat rodiče.“ Umístila jsem si hlavu na jeho hruď, vískal mě rukou ve vlasech. „Mají tě podporovat.“
„Mají… ale namísto toho jsou v jádru nešťastní.“ Prstem jsem přejížděla po linii jeho břišních svalů a rozmýšlela se nad tím, co mu povím. Je mladý, celý život měl před sebou. Pokud chtěl cestovat, proč ne? Jeho talent kreslit z něho taky jen tak nevyprchá a třeba by ho to později mohlo začít bavit. Ale prozatím jsem věřila, že si může dělat, co si umane.
„Žij tak, abys byl šťastný.“ Poradila jsem mu.
„Děkuju.“
Jen jsme leželi, mlčeli a já vnímala jeho pravidelné dýchání, které mě uklidňovalo. Začala se mi klížit víčka. Veškerá únava na mě dolehla a při Deanovi bylo tak snadné usnout…
„Lorraine.“ Šimral mě po tváři. „Zlato, asi bys měla domů.“ Jen při tom slově jsem byla dočista vzhůru. „Kolik je?“ Zachraptěla jsem a zamžourala na Deana, který se shýbal nad postelí. „Půl desáté. Odvezu tě.“
„Sakra.“ Zaskučela jsem. Táta určitě nebyl rád, že jsem tu strávila takovou dobu. Bůh ví, co se v jeho hlavě právě odehrávalo.
Posadila jsem se na kraj postele a promnula si oči. „Vypadala si tak sladce, nechtěl jsem tě budit.“
„Ne, udělal si dobře.“ Uklidnila jsem ho a svezla se na zem.
Dole na gauči jsem popadla svůj svetr a oblékla se. V mém mobilu byl jeden nepřijatý hovor, Billy. Divila jsem se, že zrovna on, i když mi bylo jasné proč…

Î

Zanedlouho mě Dean vysadil před naším domem. S polibkem na jeho ústa jsem opustila auta.
Sotva jsem vešla do domu, spatřila jsem Billyho s rukama zkříženýma na hrudi a pohyboval se svižnými kroky sem a tam. „Ahoj.“ Pozdravila jsem ho, jako bych si nevšimla, že mu něco je, a začala si vyzouvat boty. „Kde si byla?“ Vyštěkl.
„U Deana. Táta o tom věděl.“ Řekla jsem prostě. „Takovou dobu!?“
„Usnula jsem u něho na posteli, byla jsem unavená.“ Z jeho jindy poklidných modrých očí začaly šlehat blesky. „Co jsi dělal u něj v posteli!?“ Až teď jsem si uvědomila, jak to vyznělo. „Povídala si s ním.“
„To ti tak žeru…“ Odfrkl si. „Proč mi nevěříš?“ Zabolelo mě u srdce.
„Protože nevěřím jemu. Kluci jako on nemůžou mít v posteli hezkou holku, aniž by na ni něco nezkusili.“
„Kluci jako on?“ Začínala jsem být vykolejená též. „Jo.“
„A jaký podle tebe je?“ Postavila jsem se mu čelem. „Podělaný frajírek, co dělá sladký oči na mou sestru. Já tyhle kluky znám Lorry! Chovají se jako andílci, dokud se s nimi nevyspíš a nepošlou tě k vodě. Myslíš, že jsem se s nimi někdy nepotkal? Víš kolik mých kamarádů to dělá!?“  Jeho hlas se zmírnil, oči zněžněly a nabyly strachu. Poznala jsem, že má pouze starost, nechtěl mi ublížit.
„Já mám Deana ráda, Billy. Je mi líto, že ty ne, ale já se ho nevzdám.“
„Až mu dáš a odkopne tě, za mnou pak nelez.“ Překvapeně jsem nad jeho slovy zamrkala a cítila mokré slzy. Billy se obrátil a odešel. Já jen stála a snažila se vstřebat jeho, slova a čím déle jsem to dělala, tím více mi to ubližovalo a plakala jsem…